Důchodce a duchovní život – Obtíže meditace

Autor článku: František Benda Je to dost často pokládaná otázka: jak meditovat, když je kolem tolik zla a neštěstí?

Jak zastavit proud myšlenek při pohledu na utrpení jak v bezprostřední blízkosti, tak ve vzdálených oblastech (o čemž nás s pravidelnou odhodlaností denně informují sdělovací prostředky)? A konečně – jak zastavit myšlenky v případech, kdy se sami ocitneme v nesnázích? I kdybychom byli v dokonalé harmonii, soucit s trpícími nejrozličnějšího druhu nám dokáže ty vlastní utříděné myšlenky dokonale pocuchat.

V knihách a v občasných návodech, jak se s nimi můžeme na různých místech setkat, se to snadno teoretizuje. Stačí ale jen nepatrný krůček do praxe, a hned je všechno jinak. Pak se začne vtírat podezření, jestli si autoři svá řešení pouze nevymýšlejí. Je to přece velice jednoduchá a svůdná cesta. Vlastní, zdánlivě neochvějná logika přesvědčí, že moje úvahy jsou správné (a to jedině správné), a odtud je pak už jen krůček k rozhodnutí vystoupit s nimi na veřejnost a pokusit se o všenápravu lidstva. Ale pak s nevolí zjistíme, že o naše rady nikdo nestojí. Ostatní myslí jaksi jinak než my.

Bezprostřední styk s nějakou nepříjemností nás rychle zbaví vysněných iluzí a přinutí nás hledat nějaké obhajitelné stanovisko. Jakékoli teoretizování je nám v této chvíli na míle vzdálené. V něm se nemáme dost dobře čeho chytit, kdežto naše situace potřebuje okamžité praktické řešení.

Takovýmito problémy se zabývaly všechny kultury, počínaje těmi nejprimitivnějšími. I když nešlo právě o meditaci, dostatečným cílem byla spokojená duševní rovnováha. Vždy se našel někdo, kdo potřeboval pomoc, vždy se našel někdo, kdo byl ochoten mu ji nabídnout, a to ať už měl k tomu schopnosti a prostředky, či ne.

Vesmír se všemi svými nekonečnými nabídkami nejrůznějších možností se nejeví jako dobrý nebo zlý. Spíš se zdá, že je vůči nám zcela lhostejný. Možná v něm dokonce tak trochu překážíme. To my, kteří do něj vstupujeme vyzbrojeni (či možná zatíženi) svými emocemi, jeho jednotlivá působení hodnotíme jako vstřícná nebo nepřátelská. Často je to podle okamžité nálady, která se ale ráda bezdůvodně mění. Co je jednou vítané, může vzápětí budit nevoli. Fajnšmekři života právě v tom nacházejí tu pravou vůni prožívání. Kdo není ochoten akceptovat jeho neustále opalizující proměnlivost, trpí.

Vznik jednoho jevu je podmíněn zánikem jevu jiného. Jinak to ani není možné (přesněji řečeno: jinak si to ani nedokážeme představit). Vzniká tak jev nový, který se snaží v novém prostředí uchytit a rozvinout. Ne vždy se to podaří; konkurence je rozsáhlá a nebezpečí číhá na každém kroku. Pak se zdá, že zvítězí pouze ti nejsilnější. Praxe se zdá tomu nasvědčovat. Ve sportu přece platí „nedáš-li, dostaneš“, v přírodě pak mnohem hrubší „sežer nebo budeš sežrán“. Teprve rozvoj duchovnosti zvrátil tento zdánlivě neodvratný zákon nastolením milosrdenství, soucitu a nezištné pomoci. Napomáhá tomu představa, že zákon násilí by se nutně pohyboval po spirále nezbytných ztrát ke svému zániku (což vede k nelákavé představě požírání slabších silnějšími, až k závěru, kdy ten poslední se ocitne již bez potravy). Duchovní přístup naopak pomáhá životu ve všech jeho formách. To vyžaduje neustálou a uváženou změnu postojů. Lze zaujmout pevné mocenské postavení, které není ničím ohroženo, a přesto neutiskovat jiné. V prostředí číhajících, věčně hladových vlků to je ale téměř nemožné. Naopak lze také zaujmout pokorný, podřízený postoj, který se dobrovolně poddává osudu, drží se v ústraní a nikoho neohrožuje. O to ale zase málokdo stojí.

Takové a jim podobné otázky se objevily vstupem do světa reality. Výbornou, ale momentálně neuskutečnitelnou myšlenku lze snadno odložit na příhodnější dobu. Reálný život si však žádá řešení okamžitá. Například platnost složenek nelze odložit – jinak vzniknou nepříjemnosti, které mají schopnost nabalovat na sebe další a další. Takže toto se nevyplácí. Je to také důvod, proč se citlivé duše utahují do ústraní. Nejlepší řešení to ale patrně není. Život má být žit, a ne opouštěn. Životadárné ústraní, to ano, ale pouze občasné. A pak hurá zpátky do toho přepestrého chaosu.

Že není svět černobílý, zjistí rychle každý, kdo se začne vážněji zabývat problematikou prožívání. Má-li totiž být něco s konečnou platností rozhodnuto, potom vale pestrosti nebo spravedlnosti. Ortel nemůže být barevný, vina se nedá kategorizovat v procentech. Odsouzený je vždy částečně nevinný, osvobozený vždy něco viny nese.

I vznešené myšlenky přicházejí v doprovodu méně urozených příbuzných. To každý, kdo přistoupí k meditaci, prožívá velmi citlivě. Dobrou stránkou je, že v ní musí být spravedlivě anulovány všechny komponenty: jak ano, tak ne. Jednoduché to ale není, neboť se s nimi neradi loučíme. U těch hravých je to pochopitelné, čerpáme z nich přece sílu. Ale podezřelé je to, že se často nadbytečně zaobíráme i takovými, které bychom měli rázem, už v jejich počátku, zavrhnout. Ale my ne. S jakousi zvrácenou zálibou se v nich přehrabujeme, znovu a znovu si je připomínajíce. Jako by nám přinášelo bůhvíjaké potěšení jitřit dosud nezahojenou ránu. Proto se požaduje skosit je šmahem všechny.

Naprosté oproštění nebo odevzdání je ale představa příliš vzdálená, takže o jejich doslovné naplnění nikdo vlastně ani neusiluje. Předznamenat jimi však své chování – to ano. Tomu rozumíme. Pak už je jenom otázka, do jaké míry to myslíme vážně, co z toho jsme rozhodnuti a také ochotni uskutečnit. A jak dlouho vytrvat.
V tom je nebezpečí svobody. „Já bych ledasco uměl, jen kdyby mi to měl kdo poručit“, vkládá do úst otrokovi K. Čapek. Jelikož jsme však svobodní, musíme ty důtky držet v ruce sami.

Je to ale dřina!

Autor: František Benda, Foto: Internet