Důchodce a duchovní život – Samuel a tramvaj

Autor článku: František Benda „Samueli, příteli! Přicházím k tobě s prosbou“. „Ale ale, to už tady dávno nebylo. O co ti jde? Povídej!“

„Neustále od tebe nebo od jiných slyším, nebo se to i dočítám, že na pozadí jakéhokoliv konání stojí jakási duchovní existence, vždy pozorná, tichá a neměnná, která nás bedlivě sleduje, a do které je možno se kdykoli vracet a pohroužit. A vedle toho jsme neméně důtklivě vyzýváni, abychom se trvale soustřeďovali na to, co právě vykonáváme, a nepodléhali nutkavým myšlenkám, které nás chtějí od tohoto rozhodnutí odvést. Nějak mi to ale nejde dohromady a nevede se mi to. Můžeš mi, prosím, poradit?“

„Ale samozřejmě, a dokonce si myslím, že to nebude ani tak velký problém. Nejdřív mi ale prozraď, kterým barvám dáváš přednost. Olejovým, nebo temperovým?“
„Prosím tě, co do toho pleteš nějaké barvy? Co je to za nesmysl? Já žádné barvy nepotřebuji, tak proč bych si měl něco vybírat?“
„No vidíš, ty o ně nemáš zájem, takže je přehlížíš. Jsou ale – jak mi jistě dosvědčíš – lidé, pro které je jejich výběr důležitý.“
„To ano, ale mne se to přece netýká.“
„To rád věřím. Ale ty jsi si svou otázkou, se kterou jsi za mnou přišel, také zvolil určitý vyhraněný obor, který se týká pouze určité skupiny lidí, a nyní tedy i tebe. Musíš tedy počítat s tím, že i odpověď na ni bude také více méně specifická, a pro jiné lidi, kteří se podobnou problematikou nezabývají, nepochopitelná a možná i zavádějící. To, co nyní tebe tak žhavě zajímá, mnozí lidé přecházejí bez povšimnutí, stejně jako ty se nyní bráníš těm nabízeným barvám. Tak si vyber.“
„Co si mám ještě vybírat? To jsem už udělal tím, že jsem přišel za tebou a řekl ti, o co jde. To snad stačí, či ne?“
„Nu dobrá, tak začneme. Dávej dobrý pozor.
Jak tě už delší dobu znám, snad mohu předpokládat, že vedeš tichý, spokojený a víceméně jednotvárný život.“
„To předpokládáš správně.“
„Nu, a pojednou se dovíš, že vyšla nějaká kniha, jejíž obsah by tě mohl zajímat. Co uděláš?“
„Co jiného bych mohl asi udělat, než si ji dojít koupit.“
„A je-li knihkupectví daleko od tvého bydliště?“
„Pak sednu na tramvaj a dojedu tam. Co je na tom divného?“
„No vlastně nic, jen mne zajímá, jak se liší prostředí tramvaje od prostředí ve tvém bytě.“
„Přece naprosto. Všechno je tu úplně jinak než doma. Jednak musím počkat, až přijede. Také musím mít jízdenku. Není-li volné místo, musím stát, ale to mám povinnost se držet madla. A ovšem musím dávat také pozor, kdy mám vystoupit. Jsem přece v tramvaji, ne doma.“
„Na domov v té chvíli nemyslíš?“
„Proč bych to měl dělat? Tady mám jiné starosti – spíš bych řekl povinnosti. Na domov teď myslet nemusím, neboť ten mne bezpečně čeká, až se vrátím. To je přece jistota, na kterou se nemusí neustále myslet.“
„Na to, co se děje v tramvaji ale myslet musíš, že ano?“
„To ani moc ne. Tam je také všechno známé a samozřejmé. Spíš se zabývám v mysli tím, jestli dostanu tu knihu, jaká bude a splní-li mé očekávání.“
„Takže teď tvoří přechodnou jistotu ta tramvaj.“
„O té samozřejmě vím, ale jen tak okrajově nebo jaksi na pozadí. Přednost má v této chvíli ta kniha. Tramvaj mi neuteče, ta v pořádku zase přijede.“
„Výborně, příteli. Uvědomuješ si, že sis právě sám odpověděl na otázky, se kterými jsi za mnou přišel? Ať děláš, co děláš, vždy se musíš soustředit na tu činnost, která je právě potřeba, která probíhá a kterou vykonáváš. Ale při tom víš, že za ní je určitá jistota, která je vyšší, ale momentálně se nehlásí ke slovu. Tvou navyklou tichou samotu narušila nejdřív tramvaj – tu jsi vložil do svého pomalu se ploužícího času, aby sis cosi opatřil. Tím jsi narušil své dosavadní zvyklosti, byť jenom na čas. Věděl jsi přece, že se zase vrátíš.
V tramvaji ses zase myšlenkově odpoutal k oné očekávané knize. Pobyt ve voze prozatím ustoupil do pozadí, neboť jsi věděl, že tě někam doveze, a pak zase vrátí zpět, načež se z tvé mysli vytratí oboje, jak kniha, tak tramvaj, a ty se vrátíš do své prapůvodní jistoty – klidu svého bytu.

Ve svém myšlení vždy najdeš několik rovin, které se vrství na sebe. Nejníž je ta zcela neproměnná základní, která se sice nikterak neprojevuje, ale můžeš se na ni spolehnout, že ti bude vždy k dispozici. Praktický život tě ale přivede do situací, které budeš muset bezprostředně řešit, což vědomí onoho základu dokáže zastínit. Ovšem i pak se vyskytnou další potřeby, které překryji i ony předcházející. Každá další vrstva je ale méně trvanlivá a důležitá než ty před ní. Může se dokonce stát, že docela navrchu se budeš zabývat naprostými hloupostmi a zbytečnostmi, které tě dočasně zaujmou svým pozlátkem nebo vtíravou a vlezlou naléhavostí.

Držet se ale urputně pouze onoho prazákladu je pro praktický život dost nevýhodné, stejně jako kdybys stále jenom seděl doma a nevytáhl z bytu paty. Sice bys přežil, ale ani ty, ani tvé okolí by z takového jednání nemělo žádný užitek. To nech těm, kteří si zvolili naprosté odpoutání, což není tvoje cesta. Tobě přísluší na ten základ nakládat praktické projevy, které ti sice život zpřístupní a zpestří, ale současně musíš počítat s tím, že tě od základního ticha trochu oddálí. Jestliže se to dříve moc neprosazovalo, nyní možná utichne zcela. A ty si ve svém světském snažení musíš sám zvolit, co si ještě do svého života vpustíš, a co již ne, aby ses ani neutopil v odříkání, ani se nerozplynul v oblacích připoutanosti. Svět tě potřebuje, nemůžeš se od něj zcela odtrhnout, ale ten základ, o kterém možná ani moc nevíš, tě nepustí a bude tě stále lákat nabídkou svého klidu.

Vskutku, nepřišel jsi ke mně zbytečně. Vítám, že o těchto věcech tak hluboce přemýšlíš a chceš je řešit. K naprostému pocitu štěstí tě to sice nepřivede, ale jsi mu každopádně mnohem blíž, než kdybys to vše nechal ležet bez povšimnutí.

Ale je ti jistě jasné, že každá z těch rovin, kterými jsi za těch pár chvil prošel, si vyžadovala tvé plné nasazení – jinak by tvá práce byla nedokonalá. U každé další jsi ale věděl, že až její náplň skončí, budeš se moci vrátit zpět. V knihkupectví ti bylo jasné, že budeš moci jít zpět na tramvaj, v ní pak ses už zas těšil, jak se vrátíš do teplé a útěšné náruče svého domova. Všechny ty roviny pak vyžadovaly tvé plné nasazení, a to bez výjimky. Vždy sis ale mohl uvědomovat, co na pozadí vší té činnosti na tebe čeká, kam se nakonec vždy vrátíš“.
„Děkuji ti, příteli za obsáhlé vysvětlení. Vidím ale, že kdybych si to byl dokázal takto rozebrat sám, nemusel jsem tě obtěžovat.“
„O obtěžování nemluv, rád jsem tě viděl. Přijď znovu, kdykoliv budeš chtít.“

Autor: František Benda, Foto: Internet