Když se ucho džbánu utrhne – 1. část

Autor: Irena Novotná

Povídka na pokračování je o divném světě v mezilidských vztazích. Příběh, místo děje i postavy jsou smyšlené.

…  tak je velmi těžké do něho nabírat vodu ze studně. Podobně je to i se mnou. Brzy se dozvíte, proč mne Andulka opustila, i když si myslela, že nemůže beze mne existovat. To tvrdila v ložnici, ale stačilo změnit čas, místo a prostor. Ještě v časech, kdy jsme spolu pracovali v Motole, ona jako sálová sestra, já jsem tam byl za chirurga, o když jsem si v životě přál být umělcem, což mi otec tehdy vyhnal z hlavy, bylo to o něčem jiném. Byli jsme partneři i v práci, i v životě. Každý den jsme zápasili o lidský život a něco nás naplňovalo ještě mimo vzájemné city. Ale čas běžel jako zběsilý, každým rokem se něco měnilo kolem nás, až došlo na to, že jsem musel odejít i já. Andulka však zůstala. Párkrát jsme se sešli, a pak nějakým řízením osudu zmizela z mého života, aby se připojila k životu jiného, úspěšného kolegy, který to po mně všechno převzal, tedy pravděpodobně  i jí. Poslední den, kdy jsem si balil své osobní věci do krabic od banánů a utřel po sobě prach, se mělo k dešti. Nebyl jsem zrovna naložený na to, abych sledoval, jako vždycky, dopadající kapky a hladinu Vltavy. Ani rozloučení se nekonalo, tak jsem potichu vyklouzl ze dveří, na nichž už byla nová vizitka se jmenovkou. Nevadí, řekl jsem si, není to žádný zákon, abych dělal do důchodu chirurga, žil vedle Andulky s tím stereotypem milence, který může čekat cokoliv. Přeji každému štěstí, zdraví a klid v duši. Při dobrém rozvažování si člověk může tyto privilegia dopřát sám a nepotřebuje ani pánaboha.

Sešel dolů do přízemí a otevřenými dveřmi dokořán jsem pokračoval cestou nemocničním parkem, kolem krevní a tkáňové banky doleva, kolem nemocniční kuchyně a patologického ústavu vraty do ulice, které se za mnou zavřely. Vyndal jsem mobil a zavolal si taxi a najednou jsem si vzpomněl, že jsem si vlastně nevzal s sebou ty krabice. Ale čert je vem! Stejně bych ty věci vyhodil! Takové krámy, člověk s sebou nemá tahat minulost.

„Kam to bude?“ zeptal se mladý taxíkář.

Vytáhl jsem mapu a ukázal mu cílové místo  – Beroun.

„Tam je krásně,“ řekl mladík. Usadil jsem na zadní sedlo a on nastartoval auto. Ani za pět minut mi zvonil mobil.

„Prosím,“ řekl jsem, „ jsem na cestě.“

„Šéfe, vy jste tu nechal svoje krabice. Kam je mám zavézt?“

Byl to náš šofér, Zamyslel jsem se. Mám si je brát, nebo říci, aby je vyhodili? Radši ne, jsou tak zvědaví, že by rozbalili a vrtali se v mých věcech.

„Beroun, Bezručova 25.“

„Fajn, jedu tam.“

Strčil jsem mobil do kapsy a upřel jsem pohled na míjející se krajinu. Bylo pěkně, slunce zářilo a já si říkal – nebude tak zle. Až se zařídím, tak se poohlédnu po nějakém místě. Zatím jsem se po ničem nepídil, i když jsem už delší dobu tušil, že půjdu.  Potřebují mladé lidi, to chápu. Třeba se najde místo pro pětačtyřicetiletého doktora, kterému se ještě ruce netřesou a je trénovaný na všechny druhy problémů, i těch srdečních. Usmál jsem se při té myšlence, protože mi Andulka nechybí. Zvláštní, před pár dny bych na to ani nepomyslel.

V Berouně jsem vyrůstal, chodil do školy, než mne můj táta, notář, vyhnal na medicínu do Prahy. Prohlásil, že právníků v rodině bylo dost. Docela jsem si oddychl, protože mi připadalo jeho povolání jako pořádná nuda. Moje matka se tenkrát zlobila, měla mne ráda na očích. A já ji taky. To bude překvapení, až se tam ukážu a řeknu, že jsem byl propuštěný z organizačních důvodů a že jsem rád. Třeba mne matka přetáhne mokrou utěrkou.

Auto zastavilo před domem. Zaplatil jsem, zamával a zazvonil. Chvíli jsem čekal, než jsem uslyšel klapat podpatky na schodech a než zaharašil klíč v zámku.

„Šmarjá, pane doktore, že jste neřekl. Rodiče odjeli za vaší sestrou do Německa,“ spráskla ruce paní Janoušková.

„Tím líp,“ řekl jsem a objal ji. Bývala u rodičů v podnájmu už dlouhá léta, pomáhala v domácnosti, vodila mne do školy a mamince dělala společnost. Vzali ji tehdy k sobě, když jí umřel manžel a ona zůstala sama. Děti neměli a příbuzní o ni nestáli. Byla hodná a pořádná, spolehlivá a mlčenlivá, když bylo o čem vhodné raději mlčet.

„Co se stalo?“ pátravě se mne podívala, udělala mi místo ve dveřích, abych mohl projít.

„Propustili mne, to se stalo.“

„Tak to jo, to je vyšší řízení,“ řekla a poplácala mne po rameni. Ona totiž věřila na ta vyšší řízení, ať bylo dobře, nebo špatně. Tím to měla všechno jednodušší. Nebo ne?

„Zrovna jsem si říkala, že jste se dlouho neozval a váš otec se chystal za vámi jet. Jenže ho zdržely povinnosti.“

Dům voněl pořád stejně. Jak to ti lidé dělají, že jejich obydlí neopouští ani vůně, ani atmosféra? Jsem doma, pomyslel jsem si a zahřál mne krásný pocit. Postavila na kávu a na talíř naskládala koláčky s mákem, posypala cukrem a dlaní urovnala ubrus.

„Tak říkáte, vyšší řízení,“ řekl jsem a očima si vybíral jeden mezi mnohými koláčky.

„Tak je to,“ odpověděla a nalévala kávu.

„A jak si to mám vyložit?“

„Představte si, že před třemi dny umřel doktor Váchal. Lidi jsou nešťastní, pořád probírají: kdo ví, koho sem dají, nedej Bože, aby to byla nějaká ženská.“

„To nezáleží na mně,“ odtušil jsem.

„A co tedy chcete dělat? Bylo by to ideální, lidi si na vás pamatují.“

„Já nevím, asi se přihlásím do chrámového sboru, pro začátek.“

„Já vás chápu,“ řekla a udělala dobře. Než na mne padne stesk po mém bývalém životě, není dobře mi cokoliv vyčítat.

„Ale s tím chrámovým sborem byste neměl hned vyrukovat. Znáte tatínka.“

„Znám, ale nehodí se, abych hned po smrti pana doktora se hnal na jeho místo. To snad uznáte, že?“

„To uznávám. Všechno je vyšší řízení, to si pamatujte,  všichni  …!“

Vzpomněl jsem si později,  jak to řekla, s takovým divným akcentem. Byla jediná, která se o mne vždycky bála.

Podívala se na mne a já pochopil, že chce zase obnovit staré vztahy, kdy jsem říkal teto Marto a jediný jsem Martě tykal.

„Teto Marto, ty jsi zlatá,“ zasmál jsem se a ona mi sama vybrala koláček.

„Tu máš ten nejlepší,“ podala mi ho.

Domem se rozlehl zvonek.

„Jen seď, jdu otevřít.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe, všechno při starém.

„Otíku, pojď dolů, přivezli ti nějaké věci,“ volala na mne.

A je to tady, pomyslel jsem si. Poslední rozloučení. Možná, že mi Andulka poslala i nějaký dopis. Sešel jsem tedy dolů.

„Šéfe, vezu vám ty krabice. A tady jsou nějaké listiny, dal mi je ředitel. A vzkazuje vám, že se máte za týden vrátit, toho vašeho nástupce vyhodili.“

Teta Marta se na mne nechápavě podívala a raději se vrátila do jídelny. Pěkně ji to fungovalo, to vyšší řízení. Ale já v tu chvíli neviděl žádnou výhodu, že to funguje. Nějak se mi nechtělo se vracet do Prahy, když už jsem si prožil ten divný vyhazov.

Pokračování