Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1987 – jaro.

„Ten člověk mě nemá rád.“
Hned jsem věděla, koho má Jaroslav Ptáček, hvězda naší krajské divadelní scény, na mysli. Stál na jevišti a koukal do prázdného hlediště.
„Kdo,“ zeptala jsem se a vykoukla z portálu, abych se podívala, jestli to neříká někomu v hledišti. „Kdo tě nemá rád,“ upřesnila jsem otázku, protože v hledišti nikdo nebyl, i když on tam na někoho pořád koukal. Krátce se na mě podíval.
„Ten Sova.“
„Proč by tě neměl rád? On přece tu svoji kritiku nemyslí zle! Nechce nikomu ublížit,“ bránila jsem pana Sovu, ale Jaroslav zavrtěl hlavou.
„Vůbec nic se mu na mně nelíbí! Zkritizuje všechno, co udělám!“
To máš těžký, Jaroušku, pomyslela jsem si. Když ty jsi nedotknutelný. Osmnáct lidí z dvaceti se shodne, že v poslední roli jsi byl zase stejný, ale do očí ti to nikdo neřekne, protože jste všichni dohromady velcí kamarádi, jedna velká rodina. A kdo to odnáší? Samozřejmě ty, Jaroslave Ptáčku.
A teď, co jsi velký kamarád ekonomky Kačové, teď se proti tobě už vůbec nedá nic říct. Běda, když se já nebo náborář Stehlík, opovážíme říct něco proti tobě nebo proti Lenskému! To hned ekonomce Kačové z očí srší hvězdy!

A když ti to napíše pan Sova, tak ty, místo abys byl vděčný, že ti někdo řekne něco jiného, než všichni tví patolízalové, tak o něm začneš říkat, že tě nemá rád.
Ale nahlas jsem pana Sovu neobhajovala. Začala zkouška, musela jsem napovídat.

Po březnové premiéře přišel další žlutý dopis. Pečlivě rozebíral jeden herecký výkon za druhým, nezapomněl na rekvizity, na scénu, na kostýmy a jako by tušil, že se proti jeho dopisům začíná zvedat mezi některými herci odpor, zaměřil se tentokrát na režiséra Midla, na ředitele Roubala a šel ještě výš.
Napadl ministerstvo kultury.

Proč prý musí československé divadlo dávat k výročí Bulharské lidové republiky, bulharskou hru, která je navíc špatná, ptal se pan Sova a to dělat neměl.
Pomalu se kolem něho začala stahovat smyčka.

Nicméně po příští premiéře přišel další dopis, a v něm pan Sova nemilosrdně zkritizoval dva hostující režiséry a opět si vzal na paškál ředitele Roubala.

A pak se stalo, čeho jsem se od Silvestra bála. Prvního dubna umřela moje přítelkyně Marcela, která pracovala v knihkupectví na náměstí. Na podzim 1986, když začala být nemocná, jsem jí řekla, že napíšu hru, kterou jí věnuju. Bude tam role knihkupce a bude se hrát v Kolíně.
Mezi její smrtí a pohřbem jsem tuhle současnou tragikomedii, kterou jsem nazvala, Perníková chaloupka č. p. 049, v slzách dopsala.

Narodila jsem se v domě č. p. 49 v Kolíně, v Husově ulici. Marcela se tam v roce 1972 přistěhovala do podnájmu. Deset let jsme bydlely v jednom domě. Deset let trvalo naše přátelství z jednoho domu.
A ona mi teď umřela.

Dala jsem Chaloupku přečíst Evě Audolenské. Líbila se jí. Pak jsem ji dala přečíst řediteli Roubalovi, tomu se líbila také, a řekl, že ji dá na Literární fond.
A protože potřeboval dva výtisky a ty jsem neměla, začala jsem hru přepisovat.
Přišel květen, měli jsme stranický výbor, sedím v kanceláři u ekonomky Káčové, u nohou mám tašku, a v ní dva výtisky mé divadelní hry, Perníková chaloupka č. p. 049. Pro ředitele Roubala, který ji odevzdá na Literární fond.

Chystala jsem se stranický výbor v klidu prosedět, a dumat si o mé další hře. Zdála se mi den před tím, ve snu. Zdál se mi námět, a zdál se mi i název.
Až neuslyším zpívat kosa…
„Víte, Ireno, že bychom na vás mohli poslat kriminálku,“ uslyšela jsem v tu chvíli, místo kosa, předsedkyni Kačovou a málem jsem spadla ze židle.
„To je trestné, vyvěšovat soukromou korespondenci na nástěnku! A vy ji dokonce věšíte na tři nástěnky!“
Vida. Od října jim pan Sova nevadil, strefoval se „jenom“ do umělců, ale teď se jeho kritika začala dotýkat bohů, a je zle!
Ředitel Roubal si přisadil a Zlatovláska byla na koni. I když komediantům přála, že do nich Sova šije, tohle bylo něco pro ni.
Kriminálka na Fuchsovou, správně!
„Já jsem už dávno Irence říkala, že se něco takového nesmí,“ usmála se na mě mateřsky, ale ředitel, ten se rozčílil.
„Všechny dopisy, co vám napsal, Irenčičko, mi přinesete! Kluci v Praze se na to podívají, to by bylo, aby nezjistili, kdo to píše! A to vám říkám, jestli je to někdo z divadla, tak to bude okamžitá výpověď! To nenechám jen tak!“
Dotkla jsem se nohou tašky na zemi.
Sakra.
Že já aspoň neměnila pásku ve stroji! I blbec by poznal, že moje hra a dopisy pana Sovy, jsou psané na jednom stroji. Při psaní Chaloupky jsem odpočívala nad panem Sovou, a od pana Sovy jsem odpočívala u Chaloupky.
A teď je konec.

Zabili mi pana Sovu, hajzlové!

Ale v hloubi duše jsem věděla, že bych v něm už stejně nepokračovala. Na podzim jsem ho začala psát, abych trochu prosvětlila dobu temna na stranických schůzích, a také kvůli Marcele, abychom měly i jiné téma, než tu pitomou rakovinu, o které sice nepadlo ani slovo, ale stejně byla zalezlá v každé naší větě.
Marcela měla naše divadlo a lidi v něm ráda, a pan Sova by byl pro ni lahůdka! Ale… nebyl čas si s ní o něm popovídat, zasmát se, promyslet, co by měl ještě napsat, a o kom, a jak. Nebyl čas.
O panu Sovovi jsem se Marcele nezmínila. Nebyl čas. Příliš spěchala ke smrti.
Nebyl čas.
Teď byla mrtvá a pan Sova si řekl, co chtěl.
Končím.

Než stranický výbor skončil, ředitel, ekonomka a Zlatovláska rozhodli, že dají na ferman vyhlášku, podle které je zakázáno vyvěšovat na nástěnky soukromou korespondenci.
„Dobře,“ řekla jsem. „Až mi přijde další dopis, ani ho neotevřu a dám ho řediteli.“
„Ale Irenčičko, to nemusíte,“ usmál se na mě otcovsky Roubal. „Já bych to přece stejně nesměl otevřít, to je váš dopis! Ale hlavně mi přineste ty dopisy, co přišly, ať je dám klukům v Praze! A Irenčičko, máte pro mě tu vaši hru, abych ji dal na Literární fond?“
A tak jsem to riskla, a Chaloupku jsem mu dala.

Nikdo nic nepoznal, poslal ji na Literární fond, já mu nikdy žádné dopisy pro kluky v Praze nepřinesla, a po panu Sovovi se slehla zem.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1