Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1987 – podzim.

Na podzim skončila předsedkyně Kačová svou slibnou kariéru v našem divadle a začínala novou. Odcházela s manželem do SSSR. Do funkce předsedkyně ZO KSČ navrhl tajemník Želman opět mě a tentokrát uspěl. Zlatovláska, která si velmi, ale velmi přála, stát se předsedkyní, ostrouhala.
Vůbec jsem do toho neměla chuť. Vůbec. Ale kdybych to nevzala, stala by se předsedkyní strany v Krajském divadle v Kolíně, Zlatovláska.
Zlatovláska, s copem kolem hlavy.

Tak jsem to vzala.
A protože jsme ředitele Roubala stejně neustále přivolávali na stranický výbor, rozhodli jsme se, že ho zvolíme do výboru místo Kačové. A ve výboru se samozřejmě i nadále skvěla skvělá Zlatovláska a Lenský.

Když jsem i se svojí novou funkci přišla po schůzi do šatny, přiběhl tam za mnou Jaroslav Ptáček.
„Ireno, je to pravda,“ třásl se špatně předstíraným nadšením.
„A co,“ vychutnávala jsem si ho.
„Můžu blahopřát?“
Kdo se tě o to prosí, Jaroslave? Proč to děláš?
„A k čemu,“ dělala jsem dál blbou.
„Je to pravda? Vzala jsi to po Kačové?“
„Jo, tohle… No. Vzala.“
„Bahopřeju ti! Já ti to tak přeju! To je výborný!“

K čemu potřebovali někteří naši umělci Kačovou? Nepídila jsem se po tom.
Když Jaroslav konečně pustil moji ruku, se kterou mi nadšeně třásl a odešel, stoupla jsem si před zrcadlo a dlouho se na sebe dívala. Hlavou se mi honilo všechno možné a já měla pocit, že se mi rozskočí.
Potřebovala jsem se na sebe dívat. Potřebovala jsem se vidět.
Něco mě napadlo.

A pak jsem v zrcadle viděla, že se usmívám. A bylo mi to jasné. Doba temna v divadle skončila!
Psala jsem tajně dopisy jako pan Sova. Teď už nemusím nic psát. Teď budu všechno, co se mi nelíbí, říkat veřejně! A s požehnáním strany!

Za měsíc oznámili z českého literárního fondu řediteli Roubalovi, že moji hru přijímají a do konce roku mám odevzdat pracovní verzi. A tak jsem se vrhla do upravování a přepisování.
Co se stranické práce týče, příštích několik měsíců jsme se na stranických výborech zabývali případem Kačová. Na nic jiného nebyl čas, což bylo pro divadlo, a hlavně pro lidi v něm, jenom dobře.
Šlo o to, že Kačová, v září 1987, před svým odchodem do SSSR, rozvázala pracovní poměr sama se sebou, protože měla jako ekonomický náměstek razítko divadla.

Brzy ale zjistila, že to neměla dělat. Měla zůstat ve stavu zaměstnanců divadla.
Když svoji chybu zjistila, seděla už na jejím místě inženýrka Smutná, kterou ředitel Roubal přijal na dva roky, ale když zjistil, že Kačová má zájem se do divadla časem vrátit, hbitě prodloužil Smutné smlouvu na dobu neurčitou.

Došlo k nezákonným machinacím s daty a s razítky. Na obou stranách. Bylo to odporné lhaní, ke kterému se zvali soudruzi z OV KSČ a dokonce i z KV KSČ, protože nad případem Kačová bděl kdosi z ÚV KSČ.

A tak jsem zůstala alespoň věrná poslání pana Sovy, a na veřejné stranické schůzi, která byla v klubu, a byli tam všichni zaměstnanci divadla, jsem zkritizovala práci režisérů, výsledky herců a dramaturgický plán.
Poprvé v dějinách strany padala konkrétní jména. Když jsem tuhle zprávu předložila stranickému výboru ke schválení, ředitel Roubal u toho nebyl, ale zato došlo ke střetu mezi mnou a Zlatovláskou.
Ve zprávě byl totiž odstavec, který jsem opsala ze Stanov strany. Jak by se měl chovat komunista. Přidala jsem k tomu svůj dodatek, že někteří z nás se tak nechovají.
„To jsou silná slova,“ okamžitě uvědoměle zareagovala Zlatovláska. „Kdo konkrétně?“

Nadechla jsem se a ucítila jsem žlučník, který nemám.
„Třeba ty,“ odpověděla jsem. A pak jsem do ticha kanceláře ředitele, kde se stranický výbor scházel, pokračovala.

Řekla jsem, jak leze lidem na nervy svými záchvaty důležitosti a velikášství, tím, jak do všeho strká nos, jak stačí, aby přišla do divadla, a lidi mají po náladě a jaké vytváří dusno pouhou svou přítomností v divadle, natož když začne mluvit.

Seděla do konce schůze jako opařená a určitě i proto prošla moje zpráva bez připomínek.
Tanec nastal až po veřejné stranické schůzi v klubu, kdy ředitel Roubal ke své hrůze zjistil, že jsem s požehnáním stranického výboru zkritizovala kdeco a kdekoho, a okamžitě k sobě pozval druhý den režisérku Encovou a režiséra Midla. A mě.

Podrobil mě křížovému výslechu, ve kterém mu oba ochotně sekundovali.
A důvod tohoto křížového výslechu?

Kritizovala jsem na veřejné stranické schůzi dramaturgický plán, který byl schválený Krajským národním výborem a Krajským výborem KSČ! Kritizovala jsem tedy politiku strany! Řekla jsem například, že do dramaturgického plánu jsou zařazeny hry, které nejsou divácké, například hra, Luční harfa, kterou chtěla dělat Encová a upravovala ji. Midl tuto hru vybral, vezl se tedy na stejné lodi jako Encová, a teď se mě oba dva, i s ředitelem, snažili přesvědčit, jak je tato světoznámá hra výborná. Dovolila jsem si kritizovat dramatizaci novely Trumana Capoteho!

„Já jenom tvrdím, že na to lidi chodit nebudou,” uzavřela jsem radši smířlivě debatu, a byla jsem milostivě propuštěna ze schůzky.

Luční harfa se za pár týdnů začala zkoušet. A po její premiéře to dopadlo přesně, jak jsem předpověděla. Luční harfa byla všechno možné, jenom ne divácké představení. Hlediště bylo prázdné.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1