Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1988.

Abych se trochu odreagovala od blbince s předsedováním, vymyslela jsem pořad do Klubu.
Dva z jednoho divadla.
Byly to nádherné večery a vydržely až do podzimu. Krásná atmosféra, chodili se jí nadýchat skalní návštěvníci divadla i náhodní diváci, ale hlavně jsme se okysličovali my, z divadla.
Obsadili jsme vždycky místa vzadu a dotvářeli jsme správnou divadelní náladu. Škoda, že jsme si to nenatáčeli na video.
A také jsem psala. Povídky, další divadelní hry a v Kolínském zpravodaji jsem pořád, už šestý rok, vedla na svých dvou stránkách, rozhovory s herci.
V roce 1988 jsem končila každý rozhovor stejnou otázkou.
Je rok 40. výročí založení profesionální scény v kolínském divadle. Co byste přál/a divadlu do dalších let?
Odpovědi byly vzácně shodné. Nové vedení, profesionální přístup k práci od nadřízených orgánů, hry, které by oslovily dnešního diváka.
Doneslo se mi, že se tahle otázka nelíbí na Městském výboru KSČ. Prý si herci pořád stěžují. Co by vlastně chtěli?
Vítr ale vanul odjinud.
40. výročí profesionální scény se shodovalo se 70. výročím vzniku našeho státu, a přání herců se tak dala snadno vysvětlit i jinak. Ano, nové vedení, ale nejenom v divadle. Je potřeba nové vedení i ve státě.
V okresních novinách Kupředu tehdy začal vycházet Bodlák. Napsala jsem do něho o tom, jak se uklízela Karlova ulice u náměstí, protože měli přijet Angličané a měli touto ulicí projít k chrámu sv. Bartoloměje. Dávala se tam dokonce i nová víka na popelnice, jak mě upozornila maminka Marcely, když jsem k ní přišla na návštěvu a chodila jsem tam v té době často. Potřebovala jsem tam chodit. Měla jsem pocit, že jsem se s Marcelou nerozloučila, tak jsem se s ní loučila aspoň takhle, přes její maminku.
V Kupředu mi šéfredaktorka text Bodláku odmítla vzít, protože tam figurovali Angličané. Šla jsem tedy na OV KSČ a po dohodě se soudruhem Želmanem, jsem změnila Angličany na „vzácnou návštěvu“.
Kupředu takhle opravený Bodlák otisklo a nastalo velké vzrušení na všech orgánech. Šéfredaktorka mi doporučila, abych radši nikde neříkala, že jsem to psala já, stěžovala si prý radnice, stěžovaly si Technické služby, stěžovali si orgány na všech stupních, a všichni chtěli znát jméno autora!
Když jsem jí za týden přinesla další Bodlák, hnala mě už ve dveřích.
„Vyloučeno! Teď JIM musíme dát chvíli pokoj. Žádný Bodlák! Nic nebude!“
Nevadilo mi to, rozepsala jsem se, a psala jsem pořád, hlavně v noci, když rodina spala, nebo dopoledne, když jsem měla volno a Filip byl ve škole, Rita ve školce a pan Fuchs v práci.
Když Marcela v dubnu umřela, dopsala jsem divadelní hru „Perníková chaloupka č. p. 049“, věnovala jsem ji Marcele K. z kolínského knihkupectví, a konečnou verzi poslal ředitel Roubal na Literární fond.
A já začala psát pohádku.
Chodila jsem do Malého divadla na zkoušky kolínských ochotníků, kteří už roky uváděli pohádky. Znala jsem se s režisérkou ochotníků, Sašou Zálabskou, zmínila jsem se jí o tom, že píšu pohádku a ona se pro ni nadchla. Přišla k nám domů, já jí vylíčila děj a přečetla už napsané, její nadšení bylo bez hranic, jenomže kámen úrazu byl v tom, že ona byla jediný kohout na svém ochotnickém smetišti a já pro ni znamenala konkurenci a tak, aniž by mi cokoliv řekla – a to jsme se dohodly, že pohádku píšu pouze pro ně – začala zkoušet jinou pohádku.
V divadle se zatím případ ekonomky Kačové konečně, po půl roce, chýlil ke konci, ale klid nenastal. V uměleckém souboru narůstala hysterie proti režiséru Midlovi.
Byl v divadle dvacet let. V roce 1970 byl ze strany vyloučený, stejně jako jeho dvacet dalších kolegů. V angažmá zůstal, ale nebyl dobrý režisér. Ano, uměl si vybrat hry a herce, o kterých věděl, že jsou schopní a maximum práce na roli udělají za něho oni, a tímhle způsobem mnoho let v divadle přežíval.
Už jednou jsem proti němu na stranické schůzi vystoupila. Bylo to po premiéře hry, Čokoládový hrdina, kdy svou neschopností doslova týral lidi. Tehdy se na mě hodně herců obrátilo, a prosili mě, ať něco udělám. Bylo to někdy kolem roku 1979.
Dost jsem se tehdy snažila, ale výsledek byl ten, že se Midl hodil marod, a když se po nemoci vrátil, všichni ho litovali, a tak pokračoval dál ve svém „režírování“. Od té doby to měl nahnuté několikrát, ale vždycky se z toho vyhrabal.
Tentokrát měl ale smůlu. Abych byla přesná, měl smůlu na začátku, na konci z toho vyšel ke své maximální spokojenosti.
Po jeho poslední premiéře – byly to dvě povídky od sovětského autora Vampilova, kde si opět všechnu práci udělali herci sami a na výsledku to bylo znát, byla averze proti němu tak neudržitelná, že mu od mnohých hrozil fyzický atak.
A tak jsme o režisérovi Midlovi jednali na stranickém výboru a všichni, včetně ředitele Roubala, souhlasili s tím, že už nebude režírovat. Jenomže když byl na příští stranický výbor Midl pozvaný osobně, zahráli čtyři kašpárci, ředitel Roubal, Midl, Zlatovláska a Lenský, překvapující divadlo.
Začali si notovat, předem domluvení. Midl byl najednou bez chyby, a pokračuje dál v režírování. Samozřejmě, že pokračuje, Fuchsová! Proč by nepokračoval, Fuchsová? Máš něco proti tomu, Fuchsová?
Čtyři kašpárci mě nezajímali. Využila jsem své funkce a svolala jsem během dvou dnů všechny herce do klubu.
Přišli všichni, kromě herce Jaroslava Ptáčka, který dostával v Midlových hrách vždy hlavní role a volné pole působnosti, co si s rolí udělá, a kromě herce Milana Livory, který, i když měl na Midla stejný názor jako my všichni, mu nechtěl veřejně ublížit.
Stručně jsem před celým uměleckým souborem shrnula, co se stalo na obou stranických výborech, a začal takový diskusní kotel, jaký divadelní klub ještě nezažil.
Herci ze sebe dostávali roky nahromaděné křivdy. Křivdy, které vznikly za ředitelování Roubala, který byl také přítomný, přítomný byl i tajemník Krajského výboru Komunistické strany Československa, který „náhodou“ přijel, což znamenalo, že mu dala Zlatovláska echo.
Když jsem chtěla dát na konci hlasovat o tom, kdo je pro, aby Midl nechal režírování, zatrhla mi to právě ona. Určitě proto, aby vina zůstala jenom na mně.
Nicméně výsledek „kotle“ byl ten, že Midl opravdu přestal režírovat a stal se dramaturgem.
Tam snad nenadělá tolik škody, říkali jsme si. A platově si polepšil o šest stovek. Co by chtěl? Stěžoval si často na srdce, a tak mi vlastně mohl poděkovat, že jsem ho takhle „odstavila“ a on se už nemusel při zkouškách nervovat a dodávat si kuráže vínem, schovaným v šatně, ve své skříňce.
Po půl roce se svěřil Zlatovlásce, že díky tomu, že teď nemusí jako režisér jezdit denně z Prahy do Kolína, si mohl udělat kšeft pro rozhlas, za patnáct tisíc.
Podle některých jsem ovšem zničila člověka.
A pak byl najednou květen a v divadle, v kanceláři ředitele Roubala, konečně končilo jedno absurdní divadlo. Případ ekonomky Kačové.
Zaštítěn Krajským národním výborem, směl pro ni ředitel Roubal protiprávně vytvořit imaginární místo, s měsíčním platem 1 600,- Kč, na které by se musela ekonomka Kačová přijmout, pokud by se chtěla do divadla, po návratu ze SSSR, vrátit.
Její nástupkyně, ekonomka Smutná, si mohla oddychnout. Konečně ji ve funkci, kterou získala konkursem, nikdo neohrožuje.
I když… jakýpak konkurs? Už v červenci 1987 byla inženýrka Smutná s ředitelem Roubalem a s inženýrkou Kačovou, na KNV a KV KSČ, kde ji ti dva představili jako novou ekonomku, i když se konkurs na místo ekonoma, vyhlásil až v září 1987.
Nikdo v něm, samozřejmě, neuspěl, a v říjnu, šupky, hupky, kde se vzala, tu se vzala, byla v divadle inženýrka Smutná. Soudružka Smutná, která toužila po tom, stát se členkou KSČ tak moc, že se ve svých čtyřiceti letech stala kandidátkou strany, takže k nám, do divadla, přišla už čerstvá členka strany.
Soudružka Kačová – smetena ze stolu.
Dramaturg Midl – spokojený s platem.
Ale chybička se vloudila. Na uvolněné místo po Midlovi, přijal ředitel Roubal režiséra, kterého soubor nepřijal. Zdeněk Staňkovský byl chytrý, přímý, nebál se říct svůj názor, byl nám oporou na stranických schůzích, ale nedokázal si u herců získat autoritu.
Co se mé hry týče, z českého literárního fondu Roubalovi v březnu napsali, že pracovní verzi mé hry berou, a chtějí ode mě ještě maličkost. Celou hru znovu přepsat, nazvat výsledek už nikoli pracovní verzí, ale divadelní hrou, a pak si počkat, jestli uspěju.
Termín: konec června. A tak jsem pracovala. Koncem května si mě zavolal ředitel.
„Irenčičko, mám takový problém. Znáte Oznera?“
„Nevím… kdo to je?“
Vypodobnil mi ho. Vzpomněla jsem si. Intelektuál. Kolíňák. Kolem šedesátky.
„Už vím, ale nikdy jsem s ním nemluvila. V divadle jsem ho v životě neviděla.“
„Irenčičko, my jsme po něm chtěli, aby nám něco napsal do té publikace k 40. výročí založení profesionální scény. On tady v divadle, v padesátých letech, dělal asi dva roky dramaturga. A je Kolíňák. Napsal toho sto stránek. A chce za to patnáct tisíc! Patnáct tisíc! Irenčičko, já vůbec nevím, kdo mu to slíbil?!“
Kdo? Do divadla ho přivedla Zlatovláska a oba tehdy jednali o honoráři s ekonomkou Kačovou.
„Ale, Irenčičko,“ pokračoval ředitel dál, „to se nedá vůbec použít! To je úplný nesmysl, co napsal. Blábol. Prosím vás, přečtěte si to a uvidíte.“
„Proč to mám číst já? Jsem nápověda. Ať si to přečte dramaturg.“
Jenomže ředitel chtěl, abych si to přečetla jako předsedkyně strany. A tak jsem si těch sto stránek vzala nerada domů, protože jsem v ty dny dodělávala Chaloupku, a večer jsem si to přečetla a byl to opravdu blábol.
Týkal se prvních let založení profesionální scény, navíc tam byly velmi osobní vzpomínky a představa, že by těchto sto stran mělo vyjít v roce 1988, jako předmluva v publikaci k založení divadla, v publikaci, která bude mít maximálně osmdesát stran, a z toho tam bude šedesát stran fotografií z představení, mě rozesmála.
Řediteli jsem druhý den svůj názor řekla a on chtěl, abych mu to napsala.
„Proč to mám psát?“
„Irenčičko, napište mi to jako předsedkyně strany a dejte mi tam razítečko.“
Bože… Šlo mu o razítko ZO KSČ. Ozner chtěl totiž slíbených patnáct tisíc, a vyhrožoval soudem. Roubal mu nic dát nechtěl, protože mu nic neslíbil a navíc ta stostránková práce, byla do publikace nepoužitelná.
A tak jsem to tak napsala. Dodaný text není vhodný k použití. Podepsala jsem to a dala tam razítečko.
Krátce po revoluci mluvil Ozner s Evou Audolenskou a ptal se jí na mě. Auda mě chválila, jak jsem se po 17. listopadu zachovala a blablabla… a Ozner řekl, že na něm jsem se „podepsala“.
Omyl, pane Oznere. Jestli jsem se na něco podepsala, tak na ten papír, který vám dal pravděpodobně ředitel Roubal, a napsala bych totéž i dneska. Sice bez razítečka, ale podepsala bych to. Nepovedlo se vám to. Tečka.
V září, po divadelní dovolené, vyšel na mé divadelní dvojstránce v Kolínském zpravodaji, rozhovor se Šakalem. Byl v kolínském divadle od roku 1955, měl tedy k 40. výročí otevření divadla co říct, nemám pravdu?
S rozhovorem souhlasil jenom proto, že jsem na něho pořád působila jako med
na mravence, ale dal si podmínku, že mu nesmím změnit ani slovo.
Slíbila jsem mu to, protože jsem nikdy nikomu nic neměnila.
A tak se stalo, že se v Kolíně, poprvé po patnácti letech, na stránkách Kulturního zpravodaje, psalo o bývalém řediteli kolínského divadla a režisérovi, Karlovi Lhotovi, jako o nejlepším řediteli a režisérovi, jaký kdy v Kolíně byl.
Zrežíroval v roce 1969 hru s názvem „Máme tady husary“, a díky tomu musel z divadla odejít. Rok rozvážel v bílém plášti po Kolíně lahůdky a hrál na nervy kolínským mocipánům a pak začal režírovat v mosteckém divadle, kam za ním za pět let přišla i jeho žena Vlasta, herečka, z kolínského divadla také vyhozená.
V Mostě Karel Lhota režíroval až do svého odchodu do důchodu a to bylo někdy v roce 1989. V Kolíně se o něm celou dobu mlčelo.
Několik řádek o něm v Kulturním zpravodaji, v září 1988, způsobilo, že si Šakala pozval na kobereček ředitel Roubal. A já začala cítit, že to mám v Kulturním zpravodaji nahnuté. Ono toho bylo na mně víc.
Na Městském úřadu úřadovala paní, které jsem říkala cenzorka. Paní Červená. Když jsem každý měsíc odevzdala text pro moji dvoustranu, červeně mi v něm podškrtávala, co se jí nelíbilo a vracela mi ho přes šéfredaktora zpátky.
Například herec Lenský mi řekl ve svém rozhovoru, že měli hereckou společnost Hijé! Prr! Text se mi u těchto slov vrátil červeně podškrtnutý, tak jsem šla za Lenským, abychom se společně proti cenzorce vzbouřili, ale on ustrašeně trval na tom, abych to změnila, když se jí to nelíbí. Tak jsem to změnila na „kočovnou společnost“.
Když jsem dělala rozhovor s uvaděčkami, měla cenzorka pravděpodobně volno. Psala jsem o paní Bucharové, paní Vyhlídkové, paní Kárníkové, paní Mejstříkové, paní Tvrdíkové… ano, v divadle uváděla jedna paní vedle druhé paní.
Jak bych je asi měla titulovat, proboha?
Když Kulturní zpravodaj vyšel, cenzorka zaútočila. Proč jsem je prý netitulovala, soudružky? Dneska přece „paní“ nejsou! Šéfredaktora si kvůli tomu dokonce zavolali na Městský výbor KSČ, a on mi to vyčítavě oznámil.
„To jsou přece divadelní dámy! To nejsou žádné soudružky,“ bránila jsem se, ale bylo mi ho líto.
Také jsem chtěla, aby se dělaly reportáže o narkomanech, o Romech, o Vietnamcích, žijících v Kolíně, o týraných ženách – pořád jsem něco chtěla.
Bylo toho prostě víc. Cítila jsem, že kolem mě začíná být dusno, i když mi nikdo do očí nic neřekl, ale o tom, že moje předtucha byla správná, mě přesvědčila redakční rada, začátkem listopadu 1988.
Byla tam zvláštní atmosféra. I když žádná z uvědomělých členek redakční rady, proti mně neřekla jediné slovo, po deseti minutách jsem rezignovala.
Řekla jsem, že od této chvíle přestávám dělat předsedkyni redakční rady, od ledna přestávám psát do Kulturního zpravodaje, a tím přestávám být členkou redakční rady.
Kolem stolu sedělo šest přikyvovaček a dva přikyvovači. Všichni souhlasně přikyvovali. A kdyby jenom souhlasně! Oni přikyvovali s ulehčením!
Ano, to je správné, co říkáš! Ano, vypadni!
A tak jsem, po šesti letech psaní, vypadla. Některé z přikyvovaček potkávám dodnes.
V té době už probíhaly oslavy 40. výročí profesionální scény v Kolíně, hojně navštěvované tajemníkem, kterému jsem říkala, Mazlil. Mazlil se totiž se slovy. A asi nejenom se slovy!
Rychle mi došlo, proč Zlatovláska řádila jako fena, když jsem s Mazlilem při divadelních oslavách seděla v Klubu, a on mi špital do ouška, kdo z přítomných funkcionářů má s kým techtle a mechtle.
Přisedla si k nám tehdy ke stolu, kde seděl i Lenský, cosi po mně jedovatého vystřelila, já ji poslala do prdele a ona pateticky zvolala na Lenského, Vojtěchu, a tohle jsme si vychovali?!
Spadla jsem pod stůl. To snad ne! Když jsem se vyškrábala nahoru, zašklebila jsem se na ni.
„Proboha! Tys mě nevychovávala!“
V listopadu 1988 přijal Český literární fond mou hru a divadlo bylo povinno ji do roka uvést. Zlatovláska si na stranické schůzi, kde to ředitel Roubal oznámil, vzala okamžitě slovo.
„To máš smůlu, Irenko. V září 1989, kdy má být premiéra té tvé hry, se bude dělat rekonstrukce jeviště. Takže premiéru budeš muset mít v Čáslavi nebo v Kutné Hoře.“
Že mi tím zkazila náladu, je jasné. A že rekonstrukce proběhla o rok později, v roce 1990, a stihla se v prázdninových měsících, je ještě jasnější.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1