Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1989 – od ledna do března.

Byl začátek roku 1989. V Praze byly nepokoje, demonstrace, vodní děla, zatýkání, podepisovali se protesty uměleckých pracovníků za propuštění Havla.
Ředitel Roubal svolal schůzi uměleckého souboru, na kterou přišli tajemníci z OV KSČ a přijeli i tajemníci z KNV.
„Hosté“ už něco podobného podnikli v kladenském divadle, i v příbramském divadle zjišťovali cvrkot, a co tam slyšeli, je příliš nevyděsilo. Tak ještě zjistíme, jak je na tom Kolín, říkali si spokojeně, když jeli k nám, přesvědčeni, že ani u nás se příliš nevyděsí. A nespletli se.
Seděli jsme v kuřárně na balkoně, sedačky se daly kolem dokola, všichni jsme na sebe viděli. Herečka Kelemenová položila první, statečnou otázku.
„Můžeme se vás zeptat, proč jste nás navštívili v tak hojném počtu?“
„Abyste nám řekli, co vás tíží,“ zněla odpověď.

Nikoho netížil Havel, nikoho netížilo rozhánění davů vodními děly na Václavském náměstí. Hovořilo se plamenně, to ano, ale hovořilo se o problémech divadla, o neschopnosti ředitele, foukalo se na naše domácí bebíčka.

Já mlčela. Chvíli před tím jsem si přečetla dopis od Vlastimila Brodského. Poslala jsem mu jednu svoji divadelní hru, a napsala jsem mu, že ho vidím v hlavní roli. A právě dnes mi od něho přišel dopis, že už divadlo ze zdravotních důvodů nehraje, ale že se mu hra líbí.
„Irenčičko,“ psal mi, „to ale není směrodatné. Většinou se hry, které se líbí mně, nelíbí režisérům.“
Měla jsem ten dopis u sebe. Hřál mě.
Pozorovala jsem naše umělce, kteří si stěžovali na repertoár, na ředitele, na mzdy, a když jsme se na sebe podívali se Zdeňkem Štěpánkem, oba jsme pokrčili rameny. Takoví jsme.
Soudruzi odjeli spokojení.
V březnu jsem dostala chřipku. Bylo mi zle. K doktorce jsem nešla, myslela jsem, že se vyležím, měla jsem pár dnů volno, ale přišlo pozvání pro ředitele a pro mě, na Krajský národní výbor, na schůzi předsedů ZO KSČ a ředitelů všech krajských kulturních organizací.
Ředitel Roubal nebyl v divadle, opět odjel do NDR, na služební cestu. Tak jsem do Prahy jela sama.
Seděla jsem hned na kraji, kousek ode mě už začínal předsednický stůl. Nemocná a vzteklá, že jsem tu sama, protože Roubal se zase někde fláká, jsem byla připravená vystartovat proti předsednickému stolu, ať to dopadne, jak chce.
Místopředseda KNV řekl, že nás pozval proto, abychom mu sdělili, jaké problémy máme v divadle. To mě naštvalo a hned jsem zvedla ruku.
„Proč jste nám to nenapsali do pozvánky? Včera jsme měli stranickou schůzi, mohla jsem to tam říct, o jakých problémech mám teď mluvit? Tahle schůze je úplně zbytečná.“
„To snad ne, soudružko,“ bránil se. „Problémy se přece vždycky najdou.“
Jasně, že se našly. Hned se snaživě přihlásil ředitel kladenského divadla a mluvil a mluvil. A další a další. Všichni měli najednou problémů plnou…

Tak to pozor, za vola tady nebudu! Opět jsem zvedla ruku.
„I my máme problémy. S ředitelem. Má tu být a není. Tři dny už není v divadle. Když jsou nějaké problémy, tak zmizí. A kdo má ty problémy řešit místo něho? Kdo? Koncem roku má jít do důchodu. Nejvyšší čas, aby se uvažovalo o jeho nástupci. Měl by se vyhlásit konkurz, aby se to pak nedělalo na poslední chvíli.“
Někdo se zvedl, odešel, a za chvíli přivedl Arváta, který měl naše divadlo, jako inspektor, na starosti.
Seděl za předsednickým stolem jako právě probuzená slepice a vypadal, že by ze všeho nejradši šel snést vajíčko. Nebo radši dvě, aby si to vyžehlil.

Pak byla přestávka, pár lidí mi zašeptalo, dobře jste jim to řekla, ale aby mě někdo podpořil nahlas, to ne. Stateční kulturní pracovníci kraje středočeského.

Druhý den si mě zavolal ředitel. Zázračně rychle se vrátil z NDR.
„Tak co, Irenčičko? Co bylo včera v Praze na schůzi?“
„Vždyť to víte, řediteli.“
„Nevím nic. Od koho bych to věděl?“
„Řekla jsem, že mě štvete. Když tu máte být, tak tu nejste. Byla jsem tam jako blbec jediná sama, bez ředitele. Řekla jsem, že koncem roku jdete do důchodu, ať se už starají o náhradu.“
„To je v pořádku, Irenčičko. Do důchodu chci jít hned, jak to půjde.“

Pak sáhl do stolu a podával mi nějaký papír.
„Tady. Něco pro vás mám. Z literárního fondu.“
Před dvěma měsíci mě požádal, abych napsala pohádku, že ji dá opět na Český literární fond. Napsala jsem tedy zkrácenou verzi pohádky. Když mi ten papír podával, bylo mi to jasné.
„Nevzali to, co?“
„Přečtěte si to.“
Měla jsem pravdu. Stihl toho za včerejšek dost. Nevadilo mi to, k té pohádce mě přinutil on, ale jestli mi bylo něčeho líto, tak času, který jsem tomu věnovala.

Roubal začal najednou pofňukávat.
„Ze všech stran se to na mě valí. I vy, Irenčičko. I vy. Na té schůzi v kuřárně, jste na moji obranu neřekla ani slovo.“

Když se touhle nečekanou zatáčkou vrátil ke schůzce se stranickými špičkami, udělala jsem mu radost, možná poslední v jeho životě.
„Řediteli, můžete být úplně klidný. Proč myslíte, že přijeli? Čekali, že lidi budou nadávat na to, co se děje v Praze. Jak se potírají demonstrace. Že to budou chtít vysvětlit. A místo toho se sešli s uměleckým souborem, který se nezajímal o nic jiného než o to, co kdo chce hrát, co kdo bude režírovat, a co špatného se děje v našem divadle. Takže můžete být spokojený, i soudruzi byli spokojení, nemáte v divadle žádné živly, máte tady umělce, kteří chtějí hrát divadlo, nic jiného nechtějí a nic jiné je nezajímá.“

Zamyslel se a pak se mu po tváři rozlil spokojený úsměv.
„Myslíte, Irenčičko? Vlastně máte pravdu. V Kladně to tak klidně neprobíhalo! Tam už se o Praze mluvilo! A v Příbrami také! Jedině u nás si všichni stěžovali na mě! Na nic jiného, jenom na mě!“
„Tak vidíte.“

Koncem března ředitel Roubal zemřel. Nešťastný pád. Nešel hned do nemocnice a to ho stálo život.
Na jeho pohřeb byl z Kolína do Prahy vypravený divadelní autobus.
V obřadní síni seděla vepředu rodina, a vzadu jsme stáli my, zaměstnanci kolínského divadla, a soudruzi z okresu i z kraje.

A pak začal církevní obřad.

Funkcionáři to pravděpodobně tušili, proto zůstali stát až vzadu za lavicemi, kde jsme stáli i my, a po skončení obřadu zmizeli jako dech. Raz dva tři a byli pryč. Všichni.
My z divadla jsme šli rodině kondolovat.

Při zpáteční cestě jsem vzpomínala na boje, jaké jsme, režisér Tarant a já, sváděli s Roubalem v generálkovém týdnu hry „14. hrabě Guerny“.

Byla tam role pastora, který často během hry, používal slovo bůh. Co jiného by také měl používat? Roubal si vyžádal moji nápovědní knihu a poručil mi všechny bohy vyškrtat.

Když jsem to řekla Tarantovi, myslela jsem, že půjde a Roubala zabije. Shodou okolností hrál pastora bývalý předseda ZO KSČ, přikyvovač Lenský, který se sice kvůli zakázaným bohům rozčiloval u sebe v šatně, ale bít se za ně nešel.

Bít jsme se šli na Okresní výbor KSČ s Tarantem, a skoro všechny bohy jsme u tajemníka Želmana, vybojovali zpátky.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1