Důchodce a duchovní život – Hranice jednání

Autor článku: František Benda Někdy je opravdu těžké rozhodnout, jak se v nové situaci zachovat a zvolit další postup jednání.

Jakž takž je to řešitelné tehdy, kdy jsme současnou změnu alespoň zdaleka očekávali. Většinou se ale setkáme s tím, že nás cosi pojednou překvapí a pak babo raď.

Problém je v tom, že málokterá (spíš ale žádná) situace je natolik černobílá, že lze bez uzardění přiřknout tomu toto a druhému zbytek. Poradit se není kde, a když už se někdo takový naskytne, nikdy nemáme jistotu, že si bude počínat zcela nezištně. Spíš musíme počítat s jeho snahou chtít si z našeho problému uštípnout také kousíček pro sebe.

V rádoby moudrých knihách se to hezky popisuje, jak se neustále pohybujeme v problematické zóně mezi mantinely dobra a zla, z nichž oba nás přitahují neodolatelnou silou stejně. To jim klidně podepíšeme, neboť to z životní praxe známe docela dobře také. Jak se ale tomu či onomu vzepřít, to už se tam nedočteme. Jde pouze o povšechné rady, které – jak jinak – směřují vždy ke straně dobra. Ke zlu navádějí jen ojedinělé případy, i když zas tak ojedinělé nejsou. Některým lidem jaksi dělá dobře role kazisvětů.

Ti, kteří zvou k mantinelu dobra, zpravidla stojí na základně co největšího odevzdání. Za jejich zády se pak matně rýsuje naprostá nicota. V ní bezesporu veškerá starost (ale i radost) utichá – jenže o to málokdo stojí. Mnohem víc láká ta jakási střední vřava života, kde se dobro se zlem mísí v nepřehledné směsi. Z jejích lákadel se jen velmi těžko uniká – zvláště proto, že jediný únik vede výhradně k onomu bezobsažnému klidu. Ten ale láká jen málokoho.

Spíš se nabízí možnost ustanovit se na takovém stupni jednání, kde by sice převažovaly většinové kladné hodnoty, ale kde tzv. zlo by nebylo zcela zavrhnuto. Oporou tu může být již známá a zkušenostmi ověřená polarizace všech jevů. Ono to bezvýhradné dobro přece jen po čase omrzí, hlavně pro svůj věčně se opakující stereotyp. Kdežto zlo – to je jiná písnička. Drobní poťouchlí ďáblíci-pokušitelé neustále hledají nové a nové cestičky, na kterých by nechali poblouzené dušičky vesele zabloudit. Když se pak tyto probudí, setkají se s problémy. Pokud už ovšem není pozdě. Zájemců se vždy najde dostatek. Je snad málo případů, kdy si světáčtí bonviváni říkají: „Aspoň bude nějaká sranda?“ a derou se dravě do jasného rizika. Jaksi při tom neberou v úvahu, že nejlépe se baví ten poslední se smějící.

Ačkoliv takový způsob přináší většinou známé, ne příliš tvůrčí výsledky, je mnohem lákavější a přitažlivější než doporučovaný způsob poklidného života. Vždy znovu a znovu se velké popularitě těší opilci, hazardéři podvodníci a vůbec dobrodruzi všeho druhu. Je sice pravda, že o všeobecný pokrok se zasloužili jedinci, kteří nějakým sobě vlastním způsobem také překročili obecně uznávaný vzor usedlosti, ale ti měli do bouřliváctví daleko. Spíš směřovali k pokoře a pracovitosti. Byli to vlastně také dobrodruzi, ale přece jen jiného ražení.

Ten, kdo se skutečně zabývá vytvářením nějakých hodnot, i když se o to třeba jen pokouší zatím bez valných výsledků, se na podobné hazardéry dívá s víceméně přehlíživou lhostejností. Nic pro něj neznamenají. Mají pro něj význam asi jako kluci, skotačící na palouku pod okny jeho pracovny. S takovými se při ničem vážně nepočítá. Bulvární popularita se přenechává těm, kteří se na nic víc nezmohou. A že jich je!

Pro běžné myšlení není příliš stravitelné považovat mantinely možností za představitele dobra a zla. To spíš za hranice ducha a hmoty, jakkoli i to je běžnému uvažování dost vzdálené. Nejpochopitelnější by snad bylo uvažovat o mantinelech, vytvářených klidem a činností. Tomu rozumí každý.

Duchovní směry nabádají ke zvolnění, k uklidnění, k modlitbám a k mediacím. Věda a technika jsou naproti tomu postaveny na neustálé činnosti. A ty si, člověče, vyber kolik, z čeho si zvolíš na stavbu svého myšlenkového příbytku. Jít do krajností se nevyplácí a v podstatě to ani nelze. A udržovat si neutrální střed? To bychom mohli dopadnout jako onen známý Burianův osel, který se tak dlouho rozmýšlel, které ze dvou naprosto stejných otýpek dát přednost, až z toho pošel hlady. Ani tudy cesta nevede.

Nezbývá než volit mix. A ten se bude měnit podle té které povahy. Čímž je o pestrost života na dlouhou dobu postaráno.

Autor: František Benda, Foto: Internet