Důchodce a duchovní život – Oko uragánu

Autor článku: František Benda Uragán je hrozivý, ohromující jev. V našich končinách je prakticky neznámý, zatímco jinde znamená smrtelné nebezpečí.

Jednak tím, že bezohledně dokonale zničí vše v místech, kudy se prožene, jednak že nikdy nelze odhadnout, kdy a kde se objeví.

Jeho ničivá síla tkví v tom, že všechny přírodní i lidské výtvory jsou situovány proti gravitaci, tedy směrem k zemi, kdežto uragán nasává směrem vzhůru, s čímž se v žádném případě nepočítá.

Jelikož jde o jev prastarý, byla mu odedávna věnována všemožná pozornost. Dnes je o něm známa kdejaká podrobnost, což ale jeho neočekávanému vzniku nikterak nezabrání. Každý dokonce nese vlastní jméno – kupodivu dost často ženské. Že by v tom byl jinotaj?

Existuje velké množství fotografií, které dokládají, že jednotlivé uragány se od sebe značně liší. Vznikají sice za stejných fyzikálních podmínek, ale jinak se zřejmě přizpůsobují momentálním okolnostem.
Pozoruhodné je to, že jeho snímky z ptačí perspektivy se velice podobá fotografiím vesmírných spirálních mlhovin. Stejný kruhový tvar, stejný nahuštěný střed, stejná okrajová, spirálovitá ramena, zahnutá po směru pohybu.

U mlhovin jsme poučováni, že ramena obsahují drobné částečky, které se postupně přitažlivostí srážejí do větších celků, kterýžto proces postupně vytvoří kompaktní celek. Rozdíl je pak pouze v tom, že mlhovina nic neničí a také trvá po mnohem delší dobu.

Ta fotografie uragánu z ptačí perspektivy odhaluje ale jednu zvláštnost. Uprostřed onoho šíleného víru, který nasává vše, nad čím přeletí, se nachází prázdné místo, kterého se nic, co se odehrává okolo, netýká. Oko uragánu. V jeho stěně se odehrává největší rychlost, kdežto uvnitř je klid. Naskýtá se zde klidný, ničím nerušený průhled do nitra dění. Může mít různou velikost, ale nachází se tam vždy.
Není to jediný fyzikální jev, který má analogii v myšlenkovém, potažmo i duchovním světě.

Každý z nás prochází dennodenně různými příhodami, které se nás nějakým způsobem dotýkají. Mnohé z nich nestojí ani za řeč, kdežto jiné, zpravidla ne příliš časté, mohou mít takou sílu, že s námi zatočí na dlouhou dobu a také jaksi mimochodem zničí kde co. Nepodobá se snad taková situace příchodu uragánu?

Při zkoumání, jak k tomu došlo, také můžeme nalézt vzdálené, zdánlivě odtažité jazyky, které se zvolna spolu spojovaly a jakoby nezúčastněně zahušťovaly některé skutečnosti, které se později – ve stále se zrychlujícím tempu – spojily do rozhodujícího závěrečného úderu.

Ale vraťme se k oku uragánu. Zkoumavá mysl si dokáže uvědomovat, že jakkoli kolem ní vše bouří a přesunuje se do nových pozic, uprostřed toho zdánlivě chaotického, nezvládnutelného kolotu se nenachází klidné, nezúčastněné místo, které tam bylo ještě dříve, než celý ten tanec vůbec začal, a které tam nepochybně zůstane i potom, až se vše uklidní a vrátí do starých kolejí. Je to průhled do bezčasovosti a bezpříčinnosti.

Pro ty, kteří se zabývají problematikou myšlení a jeho kultivací, je v tomto poznání skryta vítaná útěcha. Ukazuje na možnost, že i takové události, které se zdají pádit šíleným tempem bez ohledu na to, co na své cestě zničí, lze sledovat klidným zrakem, neboť žádný pohyb, sebedivočejší, nemůže trvat věčně. To klid střední části takové starosti nemá. V něm se nachází svět sám pro sebe, nemající nic společného s tím, co se děje okolo.

Podobné pocity můžeme prožívat i při docela obyčejné jízdě vlakem. Za oknem se míhá krajina, kterou rozeznáváme pouze v hrubých rysech. Než se oko stačí ustálit na nějakém detailu, ten už je dávno pryč. A tak to jde stále znovu a znovu.

Je nepochybné, že ten vzad ubíhající kraj je přeplněn životem. Co zahrada, to spousta na ní vykonané práce.

Co továrnička, to možná práce na tři měny a mnoho technických problémů. Co dům, to lidé, a co jednotlivý člověk, to román. A my si spokojeně sedíme u okénka, okusuje oplatku a lhostejně přihlížíme tomu úprku kolem. I my máme své problémy, i my si prožíváme své vlastní romány. Oni tam za oknem také o mně nic nevědí. Však jsem se jim pouze mihl před očima a byl jsem v tu ránu pryč. Je na tom snad něco divného?
Divné se může zdát jen to, jak těstě vedle sebe se mohou vyskytovat tak naprosto od sebe odlišné vlastnosti: šílený úprk, ničící vše, čeho se jen dotkne, a v bezprostřední blízkosti klidný, ničí nerušený průhled do naprostého klidu, ze kterého vše vzešlo a opět se do něj beze zbytku vrátí.

Ta trvalá složka, onen klid, je naštěstí převažující. Ten hned tak nezmizí.

Autor: František Benda, Foto: Internet