Důchodce a duchovní život – Síla okamžiku

Autor článku: František Benda Všichni v podstatě hrajeme velmi složitou simultánku.Rozdíl je pouze v tom, že šachový mistr přechází od jedné šachovnice k druhé, kde musí bleskově zhodnotit situaci a rozhodnout se pro následující tah.

My ani nemusíme nikam pracně chodit, za námi přicházejí požadavky samy. Jsou sice případy, kdy kvůli některým prožitkům musíme podniknout nějakou, ne příliš obvyklou cestu, ale těch běžných, které se na nás tlačí se všech stran, je přece jen daleko více.

To proto, že nežijeme pouze jeden jediný život, tak říkajíc na singl šachovnici. Každý, i ten nejprostší jelimánek v sobě nese současně několik rovin, z nichž každá se dere do popředí, zdůrazňujíc svou prioritu. Ty nejdůležitější (což nemusí být současně nejdravější) bývají zpracovány nejdříve, kdežto ty méně průrazné mohou být neustále, znovu a znovu odkládány, až na neurčito, kde nakonec tiše vyšumí do zapomnění.
S takovými situacemi, které jsou ostatně všeobecně rozšířené, je ovšem málokdo spokojen. Málokdo je sice spokojen, ale současně málokdo se je snaží řešit.

Je jasné, že každé jednání se skládá z dílčích okamžiků. Ty nejsou (a také ani nemohou být) všechny stejné.

Většina z nich je pouze nosných, přípravných, ale pouze jeden, nebo nějaké nepatrné množství jsou rozhodující. Ten vzplane v kratinkém výšlehu, načež vzápětí se začne uklidňovat, až zcela utichne. V šachách je to onen rozhodující matový tah, u sportovců konečný výkon při závodech a u milenců možná první polibek. Ať už se jedná o zážitek oblažující či zdrcující, mají všechny jedno společné: trvají nesmírně krátce. Proto se mluví o pouhém okamžiku, proto se na něj upíná taková pozornost.

Jelikož se ale každý pohybujeme současně v několika rovinách, je jasné, že oněch rozhodujících vrcholných okamžiků se může vyskytovat více. Některé dokonce i současně, takže se mohou i překrývat. Však ani ty rozličné roviny, ve kterých se každý z nás pohybuje a ve kterých se to vše odehrává, nejsou vůči sobě v klidu. Některé spolu soupeří či se navzájem vylučují, a jen málokteré spolu plodně spolupracují.

Většinou se ale spokojujeme s tím, že je vedeme v patrné evidenci a nijak zvlášť se jimi nezabýváme.

Pozornost zbystříme teprve v tom okamžiku, kdy se blížíme k onomu připravovanému vrcholnému kroku.
Kdy tedy vlastně žijeme? Minulost je pryč, s tou už nic nepořídíme. O budoucnosti si můžeme nechat jenom zdát, a stejně pak všechno dopadne úplně jinak, než jsme si představovali. A probíhající okamžik – jak dlouho vlastně trvá? Je to ono vyšlehnutí plamene, je to další tah na šachovnici, a je to možná také ten první polibek, který má sílu nastartovat nový život.

Ne všechny plamínky jsou ale příčinou pozdějších plošných požárů. Řada z nich, a to část převažující, jsou jenom takové ty běžné, pouze zahřívací. Jejich působení není dalekosáhlé, ale pro udržení běžného provozu jsou žádoucí a nezbytné.

U těch běžných nemusíme být ani zdaleka tak na pozoru, jako u oněch významných. Pokud je alespoň částečně očekáváme, nebo jsme je sami předem nachystali, je situace celkem jasná. Pak možná dokonce postupujeme i podle předem připraveného harmonogramu.

Tam, kde jsme nově nastalou situací překvapeni, ne-li dokonce zaskočeni, je situace jiná. Špatně nastartované rozhodnutí se může v budoucnu nepříjemně vymstít. Je to jako v manželství – tam si při svatbě také nastávající manželé neberou pouze jeden druhého, nýbrž současně vlastně celé příbuzenstvo z obou rodů. I když se jim nikdo z nich nebude do ničeho plést, jejich existence kdesi v pozadí bude stále zřejmá. Budou jimi na dálku sledováni, kritizováni, a může se dokonce stát, že v krizových situacích lze od nich čekat i účinnou pomoc.

Něco nově rozvíjet tedy znamená dobrovolně se smiřovat se všemi doprovodnými projevy, které k nově vzniklé situaci patří. Všechno v té kratinké chvíli rozhodování nemusí být zřejmé. Řada věcí se teprve rozvine. Jak bezprostřední účastníci, tak i ti vedlejší, kolem se nalézající, se postupem času změní. Původní vznešené ideály mohou přejít na stranu překážek, a naopak se může zjevit něco nové, o čemž dříve nemohlo být ani tušení.

Neexistuje návod, který by začátečníkům usnadnil rozhodování. Možností, jak by se situace mohla vyvíjet, je tolik, že je nelze obsáhnout. Vyskytují se ale četná doporučení. Ta mají ovšem pouze povšechný charakter, takže můžeme vzít jed na to, že na naše současné trable se nebude hodit žádný z nich.

Navíc se rychle uplatní známý fakt, že při podrobnějším zkoumání čehokoliv se začnou vynořovat další podrobnosti, které při prvním přiblížení mohly pozornosti snadno uniknout. Je to jako v dobré detektivce: situace se už zdá být zdárně objasněna, když tu si náhle šikovný detektiv všimne nějakého drobného, zatím přehlíženého detailu. Nová stopa ho přivede k novým faktům, takže najednou je všechno jinak.

Pokud je to pouze v zábavné knížce, tak to si jeden rád počte. V životě je to horší. Tam nelze zalistovat o pár stránek dopředu, aby se vědělo, jak to dopadne. V životě je nutno řešit, a to zpravidla hned. A pak čekat. Čekat, až čas obrátí těch pár stránek za nás.

Různé prameny, vydávající se za pomocníky v podobných případech, doporučují při každém jednání klid a chladnou hlavu. To se snadno řekne, nebo napíše. Tzv. od zeleného stolu se to radí. V životě to ale šlape jinak. Neočekávaná situace zaskočí, a jeden najednou neví, kam dřív skočit.

Je zajímavé, že mysli se do chladného uvědomování a zhodnocování moc nechce. Mnohem raději se obrací k nějaké emoční nevyváženosti, která sice nemá takovou naději situaci zdárně vyřešit, ale za to je pestřejší a zajímavější.

Takový už je život.

Autor: František Benda, Foto: Internet