Důchodce a duchovní život – Směry

Autor článku: František Benda Kdo se byť jen trochu porozhlédne po zákulisí poznatků, které neklidný a zvídavý lidský duch nashromáždil za dobu své existence, nedostane se jinam, než do spleti rozpaků.

Zjistí totiž, že z nesmírného množství teorií, snažících se vystihnout algoritmus, podle kterého se svět, nacházející se kolem nás, řídí, se nemůže stoprocentně spolehnout ani na jednu. Jsou rozloženy po celém rozsáhlém spektru možností, od vysloveně vznešeně božských, až po nejzákeřněji ďábelské. Všechny bez výjimky ale obsahují drobné zrnko pravdy, odpozorované z denních zkušeností, doprovázené někdy dost naivním vysvětlováním, jak by asi mělo vše vypadat, pokud by to probíhalo podle autorových představ. Takto je ona obhajitelná špetka poznání doprovázena žokem problémů, které se velmi obtížně obhajují, pročež je nutno odsunout je mezi dogmata. To jsou nevysvětlitelná tvrzení, která prostě platí, takže se o nich nediskutuje. Něco podobného snad bylo možné v době všeobecné nevzdělanosti, nikoli však dnes, v časech převažujícího nákupního materialismu. Pokud někde vytryskne nesmělý a skomírající pramínek duchovnosti, bývá svými vyznavači starostlivě opečovávaný, neboť máloco je tak obtížně dokazatelné, jako to novum, které je předkládáno k věření. Kam se zde hrabe věda na víru! Ta je mnohem mocnější, jakkoli nepodepřená důkazy.

Naši skutečnost, jak ji ze své každodenní praxe poznáváme, lze přirovnat k obrovské kouli, provrtané nesmírným množstvím chodeb a chodbiček nejrůznějších představ. Některé jsou úzké, sotva tak pro jednoho, jinými se bez problémů valí mnohařadé davy. Žádná z nich ale nevede k dokonalému vysvětlení funkce celkového prostředí. Vždy se musí s vysvětlením omezit jen právě na to místo, kudy sama prochází. Vzdálenější partie jsou mimo její možnosti. Ale všechny patří k té mateřské kouli, také z jejího hlediska jsou si vlastně rovny.

Následkem toho i sebenesmyslnější teorie v ní naleznou své opodstatnění; vždy se objeví někdo, kdo jim uvěří natolik, že by na svou stranu nejraději obrátil celý zbytek světa. I takoví nalezenou své vyznavače a následovníky.

Co však s těmi upřímnými, seriózními a sebeobětavými badateli, kteří se z toho mála, které jim bylo umožněno poznat, snaží odhadnout velikost a uspořádanost celku, jehož jsou nedílnou součástí? Už to, že jsou si vědomi nedostatečnosti svého poznání, jim dodává jistou legitimitu, aby jim bylo možno uvěřit. Bylo by bláhové přidávat se k těm, kteří halasně vykřikují: „Věřte pouze nám! My přece víme, jak to všechno je. Přidejte se!“ Mnohem bezpečněji vypadají ti, kteří tiše prohlašují: „My si skutečně myslíme, že jsme něco málo objevili. Chcete-li, přidejte se k nám. Ale nevěřte nám bezmezně. Led víry je velice tenký. Vše, co by se vám u nás líbilo, si neustále prověřujte. Než se naše víra stane i vaší, bude to nějaký čas trvat. Nespěchejte. Dejte si na čas. Ale pak vás rádi vezmeme mezi sebe a budeme se snažit zodpovědět vám všechny vaše otázky“.

Taková zaměření hledají odpovědi ve všech koutech lidského myšlení, bez ohledu na případné překážky nebo intimitu. Berou člověka a jeho myšlenkový svět jako celek. Postupují buď tak, že probírají jednotlivé uzly lidského prožívání část po části, i když jsou často velice roztodivné až protichůdné; nebo se naopak dívají na všechny tyto partie v jakémsi souhrnu, řešíce je s nadhledem jako celek. Asi tak, jako když cizinec vstoupí do neznámého města, a ve snaze je dokonale poznat prošmejdí všechna zákoutí, aby mu nic neuniklo. Nebo si to usnadní a navštíví místní městské muzeum, kde má všechny důležité momenty jako na dlani a nemusí se nikde plahočit. Je možné, že tak nasbírá víc faktů, ale připravil se o osobní prožitek.

Ty pomalé postupy, pohybující se krůček po krůčku, volí učitelé. Vysvětlují jednotlivé prvky nauky tak, aby na sebe navazovaly a byly tak snadno pochopitelné. Tento způsob je ale rozložen do delších časových úseků, takže ti, kteří nemají dost trpělivosti, často záhy odpadnou. Je to zaviněno i tím, že cíl je v nedohlednu, takže nemůže dost dobře přispívat k motivaci a podporovat tak nadšení žáků.

Začínat od celkového pohledu směrem k jednotlivostem je zase dost nebezpečné. Jedná-li se o poznatky, ke kterým je třeba dorůst dlouholetou praxí nebo životními zkušenostmi, je zavádějící znát je ještě dřív, než jsme k nim nastoupili cestu. Nadšený žák se do nich totiž může snadno vcítit natolik přesvědčivě, že má pocit, jakoby je už zvládl. Jak snadno a velice se mýlí! Je to ale postup celkem běžný, neboť málokterý samouk se ubrání pohledu na závěr učebnice po přečtení její první stránky. Správně by měl po seznámení s první lekcí knihu zavřít, a pokračovat teprve tehdy, až zvládl vše, co mu nabízí. Kdo to ale odkáže? Nic podobného by učitel nikdy nepřipustil.

Navzdory tomu duchovní pokrok přece jen pokračuje. Jeho cestičky jsou někdy svérázné, ale to už je dáno růzností lidských povah. Hlavně, že se něco děje. Současná doba tomu dost nahrává. Stále více lidí je nespokojeno s rozsáhlostí konzumních nabídek a hledá únik. Duchovní směry zde nabízejí pomoc.

Nabídka je dostatečně široká. Rozhodující je začít. Po získání základní orientace už bude snazší rozhodnout se pro přesnější zaměření. Pak ovšem nezbývá, než trpělivě pokračovat.

Autor: František Benda, Foto: Internet