Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1989 – od dubna do října.

Ředitele jsme neměli, tak jsme žádali, aby byl co nejdříve vyhlášený konkurz. Ale na Krajském národním výboru chtěli, aby konečné rozhodnutí vyšlo na dovolenou a nedošlo k žádným revolučním bouřím. A tak se vyhlášení konkurzu oddalovalo a v tisku vyšlo jeho oznámení až v květnu.
Nicméně, už začátkem června 1989, se přiopilý Mazlil svěřil Zlatovlásce, že je to stejně dávno rozhodnuté a ředitelem bude, konkurz nekonkurz, kolíňák Aurel, redaktor deníku Svoboda, což byl krajský stranický tisk.
Aurel v té době studoval jakousi Vysokou školu politickou. Byl velký milovník divadla. Hlavně toho našeho. Už jako dítě navštěvoval dramatický kroužek při LŠU a později stejně pravidelně i divadelní klub. Dlouze a rád o divadle hovořil. Měl mezi zaměstnanci kolínského divadla mnoho kamarádů a přátel – ale byl by to dobrý ředitel?

Naštěstí, i přesto, že ředitel už „seděl“ ve své kanceláři, se několik kandidátů našlo, a tak jsme se s ekonomkou Smutnou jely seznámit na KNV s materiály, kdo vlastně se nám to za ředitele hlásí.
Když jsme si dotazníky s odpověďmi kandidátů na ředitele kolínského divadla, pročítaly, překvapilo mě, že teď, v polovině roku 1989, byla jedna otázka pro všechny stejná.
Váš názor na vstup vojsk 21. 8. 1968.
Všimla jsem si, že kromě pana Šívala, který tuto otázku obešel kulantně, všichni ostatní kandidáti se vstupem armád 21. srpna 1968, souhlasili. A nenechala jsem si to pro sebe, pochopitelně.
Postupně se skoro celý umělecký soubor přiklonil k jednomu kandidátovi a tím byl, pan Šíval.
Přijel na červnovou premiéru a Zlatovláska mě s ním velice laskavě, před očima Aurela, zkontaktovala a pak nás vedla nerozsvíceným ochozem do kanceláře dramaturga, kde nás nechala o samotě a my se spolu chvíli bavili. Udělal na mě ten nejlepší dojem.
My, co jsme byli v konkursní komisi za divadlo, jsme se dohodli, že budeme hlasovat pro Šívala. Ekonomka Smutná, která měla být v komisi také, v ty dny těžce onemocněla a z volby se omluvila, nicméně jsem se jí stačila zeptat, pro koho je.
„Jsi pro Aurela, nebo pro Šívala?“
„Já jsem pro Šívala i pro Aurela,“ odpověděla.
Na poslední chvíli se místo Smutné, vnutila do komise Zlatovláska. Vůbec jsem nechápala, jak se jí to podařilo, a jak jsem poznala podle reakcí pracovníků KNV, neměla tam co dělat, když jsem ale viděla, že v komisi s námi sedí i Mazlil, bylo mi to jasné.
Začal konkurz.

Šíval z něho vyšel nejlépe. Všichni z divadla jsme byli pro něho. Kromě Zlatovlásky, která byla pro Aurela. Pak soudruzi vytáhli na Šívala špinavost, starou deset – patnáct let. Byli připraveni na všechno.
Když to už vypadalo, že jsme prohráli, navrhla jsem, ať se dá hlasovat. Šíval nebo Aurel. Neprošlo mi to. Hlasování by mohlo dopadnout ve prospěch Šívala, a tak bylo soudruhy rezolutně odmítnuto.
„Nechápu, proč se už několikrát stalo, že navrhnu o nějakém problému hlasovat, a pokaždé jsem odmítnutá,“ ucedila jsem vztekle a podívala se na Zlatovlásku. Vyměňovala si právě pohledy s Mazlilem a dělala, že mě neslyší.

Soudruzi nám oznámili, že do posledního kola postupuje Aurel a Šíval, a tento návrh půjde do předsednictva. A potom půjde ještě do dalšího předsednictva. A potom…
Blablabla.

Bylo to podobné tomu, co se mi stalo nedávno. Napsala jsem si do sešitu postup, jak řešit určitou situaci, který nám nadiktoval Mazlil. Na příští stranické schůzi to popřel. Moje ruka asi psala něco jiného, než co říkal.
Každopádně mi bylo jasné, kdo bude po prázdninách ředitelem kolínského divadla. Bylo to všechno špinavé. Když jsem si přečetla v materiálech, které si pro KNV připravili bojovníci o kolínský ředitelský post, zvedal se mi žaludek. Byl rok 1989, a číst od jednoho bojovníka, že 21. srpen 1968 předvídal, a varoval své kolegy – herce, protože mu bylo jasné, že nám sověti přijdou pomoci, bylo pro mě veliké zklamání. Dvacet let jsem ho znala a měla jsem ho ráda.
A další a další. Mám někde sešit, kam jsem si to z těch dotazníků opsala, ani nevím, proč, protože jsem to už nikdy potom nečetla. Bylo mi na blití ze šaškárny kolem konkurzu, z lidí kolem Aurela, z dotazníků, z Mazlila – ze všeho.

Jeli jsme tehdy na jeden z posledních zájezdů před dovolenou a já to všechno říkala Lehanovi, který seděl za mnou. O konkrétních špinavých intrikách konkrétních špinavců z orgánů výše položených, i o hajzlech mezi námi dole.
Lehan mě poslouchal a pak se mě zeptal, proč mi to všechno říkáš? Ty se mě nebojíš? O mně se přece v divadle říká, že jsem fízl.
„Říkám ti pravdu,“ odpověděla jsem a pokračovala dál.
Jestli jsi fízl, říkala jsem si v duchu, nejsi nebezpečný fízl. Bůh ví, proč donášíš.
Lehan měl rád peníze a chtěl hrát velké role. Lezl do zadku mnoha lidem a hlavně těm, co se střídali na místě divadelních ekonomů. To byla jeho chyba, o které jsme všichni věděli, a že to dělal tak, že jsme to všichni i viděli, byla chyba ještě větší.
V březnu, na oslavě MDŽ, scházela po schodech do klubu, ekonomka Smutná. Pod schody stál připravený předseda ROH, Milan Livora, a dával každé ženě, která přišla, na uvítanou růži. Lehan mu jednu vytrhl z ruky.
„Paní ekonomku přivítám já!“
A pak, ve svém typickém předklonu, jí podal růži a políbil ruku. Za to, že mu zvedla plat nebo, aby mu ho zvedla?
Přišla dovolená, a po dovolené nastoupil nový ředitel.
Aurel.
Spadl kámen do vody, udělal kola a pak nastal na hladině klid a mír.
Aurel vysedával v divadelním klubu, byl máma – táta, svobodný, bezstarostný. Hezky se mu dařilo vytvářet iluzi, jak je nám všem spolu dobře.
A bude ještě líp, děti moje!

A do toho se blížila premiéra mé hry, Perníková chaloupka č. p. 049.
Mohla jsem být spokojená. Splnila jsem všechno, co jsem před třemi lety slíbila Marcele.
Napsala jsem divadelní hru. Tragikomedii. Hraje se v Kolíně. Č. p. 049 v názvu, je číslo domu, kde jsem se narodila, a kde jsme s Marcelou deset let žily společně. A je v ní role knihkupce. A je věnovaná Marcele z knihkupectví v Kolíně.

To, že na premiéru nemůžeme jít spolu, jsem chápala. Člověk nemůže mít všechno. A tak jsem jí aspoň po premiéře, v sobotu, donesla na hrob kytky a chvíli jsme si povídaly. A smály se. Humor se smrtí nemění.
Před premiérou jsem koupila dvacet lístků pro své kamarády. Dva jsem koupila do druhé řady pro sebe a pro pana Fuchse.

A potom jsme šla do kanceláře za ředitelem Aurelem. Vyzkoušet si ho.
„Prosím tě, jsou ještě nějaké volňásky na premiéru,“ zeptala jsem se, i když jsem už žádné lístky nepotřebovala.
„Nevím,“ odpověděl lhostejně ředitel divadla autorce hry, která má v jeho divadle československou premiéru. „Zeptej se Věry.“
Sekretářka Věra měla dva volňásky. Do poslední řady. Vzala jsem si je a dala jsem je před představením svým známým, kteří přišli k pokladně, a překvapilo je, že je premiéra vyprodaná.
Aurela jsem měla přečteného. Komplex malého města mu nedovolil přenést přes srdce – a nebyl sám, že obyčejná nápověda, která nedodělala gympl, napsala hru, kterou by on, jak se vyjádřil a mně se to doneslo, nikdy neuvedl.
Režisér Staňkovský, se kterým jsme skoro rok o mé hře mluvili, a zdálo se, že ji vidíme stejně, neodvedl dobrou práci. Soubor na něho neslyšel ani v jedné jeho režii, kterou v kolínském divadle udělal, ale já byla optimistka a moc jsem mu přála, aby se mou hrou chytil. Věřila jsem mu.

Nepovedlo se a tak jsem poslední týden před premiérou seděla na všech zkouškách a zachraňovala, co se dalo. Bylo příjemné vidět, jak se jednotlivé situace v podstatě velmi jednoduše čistí, jako když dýchnete na špinavé okno a otřete ho hadrem. Všichni jsme dělali, co se dalo, ale práce režiséra tam chyběla.
Nicméně hra, současná tragikomedie o třech rodinách, byla divácká. Brzy na ni bylo vyprodáno až do konce roku a už v říjnu byla vyprodaná představení na leden, což se stalo v divadle naposledy před pár lety, při Malovaném milování.

Zaplať pánbůh za to. Styděla bych se před Marcelou, kdyby „naše“ hra propadla.
Po premiéře, která byla koncem září 1989, jsem přišla do klubu, a jediný, kdo vstal od svého stolu a šel mi blahopřát, byl Lehan. Aby ne! Za prvé jsem byla předsedkyně strany a za druhé jsem mu v téhle hře nabídla roli vesnického „božího člověka“, a on ji odmítl. Prý teď přišel do divadla herec Tkanička – angažmá dostala i jeho manželka – oba před lety v kolínském divadle hráli – a on, Lehan, si nemůže dovolit začínat sezónu malou rolí, aby se nestalo zvykem, že on by hrál role malé a Tkanička velké.
Mrzelo mě to, ale roli „božího člověka“ nakonec dostal Ustka, a tak, jak se povedla jemu, by se Lehanovi nepovedla, ani kdyby se rozkrájel.

Na herce Tkaničku a jeho ženu mám také jednu vzpomínku. Zlatovláska je znala z jejich minulého kolínského angažmá před několika desítkami let, a dělala hodně pro to, aby byli oba přijatí – to ještě žil ředitel Roubal. Když zemřel, bylo jejich přijetí už dohodnuté, ale mám pocit, že Zlatovláska si po jeho smrti zahrála na roli spasitele a „přijala“ je ona.
Stáli jednou všichni tři u fermanu a já šla kolem nich. Představila jsem se.
„Nápověda Fuchsová.“
„A naše spisovatelka. Bude tady mít premiéru,“ švitořila Zlatovláska, ale to už jsem šla po schodech k dámským šatnám.
„A předsedkyně strany,“ ozvalo se za mnou, a když jsem se na tu zmiji, s hlavou, zabalenou do copu, otočila, oba manželé se servilně usmívali. Sakra.
„Jenom nápověda, Zlatovlásko. Nápověda,“ hodila jsem po nich a v šatně jsem vztekle strčila do židle, až se překotila.

Nikdy jsem z té přiblblé funkce nic neměla, stála mě čas a nervy. A nedivím se, že mě po listopadu neměli rádi ti, kteří přede mnou, před listopadem, slintali své idiotské lichotky. Byl to jejich problém, já se o jejich vlezdoprdelství neprosila.
A jestli se pořád stydí za svou ztracenou důstojnost, ať ji jdou hledat do hajzlu, kam ji po listopadu rychle a tiše spláchli.

Nebyla jsem žádný disident, ale zatímco statisíce občanů – nekomunistů, drželo huby a snažilo se, aby si co nejvíc nakradlo, pro rodinu, jak se vznešeně říkalo, tak já měla v roce 1992, hrubý plat dva tisíce sto korun. A v divadle, i kdybych něco ukrást chtěla, jsem jako nápověda neměla co ukrást.
A v téhle bídě jsem si ničila nervy neustálým hrabáním se v hnoji, protože jsem chtěla, aby to kolem nás míň smrdělo, a také jsem chtěla, aby se v hnoji nemuseli hrabat ostatní. Hrabala jsem se za ně, když už jsem byla ta „předsedkyně strany“…

Ale nejvíc mě štve, že ti, co ve straně nebyli, kradli, mlčeli, přikyvovali a lezli do prdelí, byli po listopadu 1989 ti lepší, protože se nikdy „nesnížili“ vstoupit do strany, nezaprodali se, a vytrvali ve své nestranickosti, hrdě a statečně.

Ale už se nikdy nikde neřeklo, že ve druhé polovině devadesátých let, si ti blbí komunisté, mezi které jsem patřila také, hlídali, aby se do strany nepřijímali lidé, o kterých všichni věděli, že jsou to zloději, flákači a vychcánkové – takže vlastně předlistopadoví komunisté mnoha takovým lidem pomohli k tomu, že se dostali do Občanského fóra a do jiných stran, protože nikdy nebyli v komunistické straně, byli tedy čistí, čestní, rovní – na rozdíl od Fuchsové a jiných blbů, kteří věděli, že po každé jejich polistopadové aktivitě, na ně, jako na bývalé straníky, bude následovat útok, a tak se radši stáhli a drželi hubu.

Po listopadu mi říkala kamarádka, také bývalá předsedkyně strany v jednom malém kolínském podniku, jak vybírali v polovině osmdesátých let mezi zaměstnanci někoho vhodného na vedoucí funkci. Jako nejlepší mezi pěti vybranými, byl mladý muž, který tam pracoval od vyučení, pak si udělal maturitu, byl mezi lidmi oblíbený, byl schopný, ale byl nestraník, zatímco ostatní čtyři, co přicházeli také v úvahu, ve straně byli.
Ta moje kamarádka za ním šla, řekla mu, že ho bude podporovat, a navrhla mu, aby se stal kandidátem, aby měla na stranickém výboru argument, až ho bude do funkce navrhovat. A on okamžitě souhlasil. Ano. Stanu se kandidátem strany.

A tak byl do té vedoucí funkce vybrán.

Za měsíc mu přinesla přihlášku za kandidáta strany a on se podivil, proč mu ji nese.
„Nikdy jsem ti nic neslíbil. Nikdy jsi mi nic takového neřekla.“
Ve funkci zůstal. Vzala to na sebe, na stranickém výboru řekla, že ho špatně pochopila. Ale od té doby se mu radši vyhýbala. Kdyby jí tehdy řekl, vím, že jsem ti to slíbil, ale já tam nechci vstoupit, udělala by to samé, co udělala. Vzala by to na sebe. Ale že jí lhal do očí, že jí zapřel to, co slíbil, to překousnout nemohla.
Když se po listopadu začalo propouštět, šla mezi prvními. Postaral se o to.

Vzpomínám si, jak se po 17. listopadu 1989, celostátně rozpadla stranická základna. Okamžitě. Ze dne na den. Odspodu. Jako domeček z karet, když vytáhnete spodní kartu.
Přesně si ten moment pamatuju. Koukala jsem na televizi, bylo to koncem listopadu, a najednou tam byla zpráva, že se někde v nějaké továrně, komunisté rozhodli, že svoji základní organizaci KSČ prostě zruší. Rozpustí. Tečka.

Do té doby jsem ve dne v noci přemýšlela, jak to udělat. A teď mi spadl kámen ze srdce.
Vždyť je to tak jednoduché! Zrušíme se, vrátíme legitimace a bude to! Těm, kteří nám dali tehdy jako první návod, jak to udělat, těm by se měl postavit pomník!

Po 17. listopadu 1989 se k nám, blbcům, co jsme byli ve straně, přidala většina podobných blbců, a členská základna se rozpadla. Ti, co zůstali nahoře, se neměli o co opřít. Rozpadla se členská základna, odkud celé roky přicházela kritika. Jenomže ta došla tak akorát na OV KSČ, kde ji přežvýkali tajemníci a poslali ji upravenou na KV KSČ. A odtud už šla nahoru jenom chvála, čtyřicetiletá chvála, která se táhla celou zemí.
Tak rychlé rozpadnutí členské základny, nikdo nahoře nečekal. Jak by mohli něco takového čekat, když k nim nahoru, chodila zezdola samá chvála?

Bylo nás dost, co jsme za členství ve straně neměli nic, a jenom jsme se idealisticky snažili přemalovat Lenina na zeleno. Aby se na něj dalo aspoň líp koukat, když už ho nemůžeme odstranit…

Myslím si, že rozpad stranických organizací měl velký podíl na tom, jak se sametová revoluce dál vyvíjela. Většina z nás, co jsme vrátili stranické legitimace v listopadu a v prosinci 1989, jsme nebyli žádní chytači větru, prostě jsme se jenom snažili Lenina přemalovávat na zeleno…
Menšina, Zlatovlásky a Aurelové, stranické legitimace sice vrátili také, ale…
Pojďme dál. Vlastně pojďme zpátky. Máme teprve říjen 1989!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1