Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1989 – říjen.

V novinách se už několik měsíců tvrdě táhlo proti textu Několik vět. Nikdo je nečetl, ale všichni museli být proti. Pracovní kolektivy na stránkách Rudého práva, denně hrdě projevovaly své rozhořčení proti Několika větám a proti všem, kteří je podepsali.

V divadle je podepsalo asi deset lidí, hlavně herci. Zlatovláska to větřila už před dovolenou, ale jména se jí podařilo zjistit až po prázdninách.

Věděla jsem, kdo podepsal a tak jsem šla za Livorou, jedním z nich, a poprosila ho o přečtení. Asi za dva dny mi text přinesl, psaný rukou, místy skoro nečitelný, na mnohokrát složeném papíru. Tak jsem to doma několikrát přes kopírák přepsala, jeden text jsem si nechala a ostatní mu dala – věděla jsem, že shání další podpisy, tak ať to má aspoň na pěkném papíře.

Tři dny jsem sama se sebou přemýšlela, jestli mám podepsat. Ale měla jsem strach. Strach, že by zakázali moji hru, která se hrála teprve měsíc, a na které se lidé tak smáli a kterou jsem, právě pro jejich smích, milovala? Nevím. Ale určitě vím, že jsem se v říjnu 1989 bála. Nepodepsala jsem.

Sama před sebou jsem se vymlouvala, že nevím, kdo je vlastně politický vězeň, tak jak můžu chtít, aby byli všichni osvobozeni, ale hlavní důvod byl, že jsem se bála.

Tak jsem aspoň udělala co nejvíc kopií a nosila je po známých. Aspoň to. Aby si přečetli text, kolem kterého bylo tolik humbuku.

A zbabělosti. Já vím.

A Zlatovláska opět zabodovala!
Chystali jsme na říjen výroční členskou schůzi KSČ, tak jsem si připravila zprávu o činnosti, necelé dvě stránky, byla to nejkratší zpráva v dějinách strany v divadle. Ale stála za to!

Byl to opsaný fejeton ze Svobodného slova. Fejeton o tom, jak jsme byli vždycky národ s demokratickými tradicemi, a jak je nutné, se takovým národem znovu stát.

Zprávu jsem přečetla začátkem října na stranickém výboru. Prošla bez připomínek. Ale už neprošlo mé oznámení, že na výroční schůzi ZO KSČ pozvu předsedu ZV ROH, herce Milana Livoru a předsedkyní Svazu československo – sovětského přátelství, herečku Jarmilu Vojtěchovou.

Zlatovláska okamžitě zavětřila a před hostem z KV KSČ se začala bít v prsa.
„Soudruzi,“ pravila hlasem, který se chvěl nepotlačovanou stranickou statečností a potlačovaným strachem z budoucnosti, ve které by snad mohla přijít o svých desatero pracovních náplní a plat pět tisíc.
„Soudruzi! Já odmítám na mé komunistické schůzi sedět s někým, kdo podepsal Několik vět! Odmítám!“
„A kdo to podepsal? Vojtěchová?“

Zlatovláska mě sjela pohledem a neodpověděla. Veřejně udávat? To se přece nedělá. Ale bít v prsa se nepřestala a nadále odmítala sedět na své schůzi se zločincem. A tak jsem tenhle bod radši stáhla z programu.
Hned po schůzi – tamtamy v divadle jsou dokonalé – za mnou přiběhl Milan Livora.
„Co je? Zlatovláska prý něco měla? Co? Bude nějaký průšvih?“

Uklidnila jsem ho.
„Je to kráva. Nebude nic. Akorát nesmíš na naši stranickou výroční schůzi.“ Livora zesmutněl.
„A to je škoda.“
Začali jsme se smát a Zlatovláska, která nás viděla okénkem vrátnice, zežloutla vzteky, a hodila hlavou tak prudce, až se její dlouhý, blonďatý cop, který měla několikrát omotaný kolem hlavy, uvolnil a spadl jí do klína.
Druhý den jsem měla telefon. Soudruh Pavel z KV KSČ. Bývalý učitel, věk kolem pětačtyřiceti, začátkem roku se odněkud přestěhoval do Prahy a stal se pracovníkem Krajského výboru Komunistické strany Československa.

Protože pro něho neměli žádnou práci, dostal za úkol napsat disertační práci o ZO KSČ v našem divadle, a tak mě půl roku otravoval ve dnech mého volna. A tenhle snaživý soudruh mi teď volal.
„Tak copak je v divadle nového?“
„Nic. Vlastně jo. Mám po premiéře své hry.“
„Slyšel jsem.“
„Co potřebuješ,“ zeptala jsem se, abych ho měla rychle z krku, a když řekl, že je potřeba sepsat něco v tom smyslu, že odsuzujeme Několik vět, vypálila jsem ze sebe bez přemýšlení odpověď.
„Nic psát nebudu. V žádném případě.“
Jeho hlas zpřísněl.
„Ale, soudružko, to je, jako kdybys s tím souhlasila.“
„To je moje věc, ale psát nic nebudu!“
„Přijedu na stranický výbor.“
„Tak přijeď a zeptej se ostatních!“

To bylo naposledy, co jsem ho slyšela, a už nikdy potom jsem ho neviděla.
Vyšla jsem tehdy z vrátnice a měla jsem vnitřní třes. Navenek jsem byla klidná, ale vevnitř jsem se klepala vzteky. Stál tam Zdeněk Štěpánek, také podepsal Několik vět, a viděl, že telefonuju a slyšel, co říkám.
Kývl na mě, co se děje a já ukázala do vrátnice na telefon.
„Soudruh z Krajského výboru KSČ. Prý mám napsat protest proti Několika větám. Tak jsem řekla, že nic psát nebudu. Ať už jdou do hajzlu!“
To, že jsem tehdy v září nepodepsala Několik vět, mě bude mrzet víc, než to, že jsem vstoupila ke komunistům.

Pár lidí mi později říkalo, bylas blbá, že jsi to nepodepsala, každému bylo jasné, že to tady do konce roku skončí. Tak jo. Byla jsem blbá až do konce.

Vzpomínám si na červen 1989, seděla jsem s kamarádkou Danou na Kmochově ostrově, Rita s Bětkou, naše šestileté dcery, byly na gymnastice v Sokolovně, a my na ně čekaly.

Mluvily jsme o straně, ve které jsme obě byly. Jak to už takhle dál nejde. Jak musí přijít změna. Někdo jiný. Ale kdo? Kde vzít osobnost? Jak dopadne komunistický sjezd? Mají někoho připraveného? Třeba je připravená tajná skupina, která vytáhne proti Jakešovcům?
Byla v nás beznaděj a nechuť. Beznaděj.
Ale vraťme se zpátky do října 1989.

Nepoučila jsem se ze Saši Zálabské, režisérky – jediného kohouta na ochotnickém smetišti, když chtěla před dvěma lety tak strašně hrát moji pohádku, aby vzápětí začala zkoušet jinou. Nepoučila. Opět jsem jí nalítla.
Po premiéře mé hry, Perníková chaloupka č.p. 049, kterou byla nadšená, za mnou přišla a požádala mě, abych pro ně napsala pohádku. Přímo jejímu ochotnickému ansámblu na tělo.

A tak jsem v říjnu chodila na zkoušky, okukovala lidi a připadala si jako profesionál. Aby ne, československou premiéru své první hry jsem měla za sebou, divadlo je vyprodané dlouho dopředu v Kolíně i na zájezdech, a teď dokonce píšu pohádku na tělo hercům, byť ochotnickým.
V té době jednu pohádku zkoušeli, jako vždy klasika – čerti a kopání do zadku. A zkoušky měly, jako vždy, lidovou atmosféru, podbarvenou sytým hlasem režisérky.
„Hele, na to se vyser…“
„Pánové, jděte do prdele!“
„Jestli chceš šoustat, nech si to na doma!“
„Už mě, volové, serete!“
Režisérka Saša Zálabská byla prostě taková, v tomhle jsem jí konkurovat nemohla. Ale občas jsem něco řekla, poradila, poopravila, přece jenom sedím v profesionálním divadle v portálu přes dvacet let a práci některých režisérů znám někdy lépe než herci, protože s režisérem je nápověda pořád, celé zkoušky.
Když to vypadalo, že někteří mé připomínky berou, režisérka zbystřila a začalo být trochu dusno. Nicméně jsme se spolu dohodly, že pohádku pro ně dopíšu a 20. listopadu 1989, v pondělí večer, uděláme první čtenou zkoušku.
A tak jsem psala a psala a psala.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1