Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 18. listopad 1989 – sobota.

Sobota jako každá jiná. V Rudém právu, na první straně, ve sloupku vpravo, jsem si všimla maličké zmínky o tom, že v Praze byla ještě maličkatější manifestace.
Nic víc.
V deset hodin jsem měla zkoušku. Z domova jsem odešla v půl desáté s tím, že přijdu až večer po představení, protože po zkoušce jsem si měla na nádraží vyzvednout Evu a večer jsme šly spolu na představení Chaloupky, protože ten den, 18. listopadu 1989, se v kolínském divadle hrála od půl osmé moje hra, Perníková chaloupka č. p. 049.
Během dopolední zkoušky o Praze nepadlo ani slovo, nikdo nic nevěděl, v pátek byl zájezd, lidé ani nejeli do Prahy, zůstali spát na herečáku a ti, co přijeli z Prahy, nevěděli také nic.
Po zkoušce jsem šla na nádraží, sešly jsme se u vlaku s Evou a hned si padly do oka. Stejná krevní skupina. Vrátily jsme se do divadla, vzala jsem si klíče od klubu a šly jsme si sednout s kafem nad text mé hry.
Zlatovláska měla od včerejška dovolenou, v divadle byl tedy klid, nehrozilo, že vpadne do klubu a bude mít své veledůležité svahilské pindy, tak jsme se rozložily u stolu, probíraly stránku po stránce, upozorňovala jsem Evu na chyby režiséra a přibližovala jí své představy, které se hercům ne vždy podařilo splnit.
Bylo asi šestnáct hodin, když do klubu přišel Milan Livora, který v mé hře hrál hlavní roli.
Byl bílý jako stěna. Mám ho ve vzpomínkách, jak stojí u zdi klubu, jakoby se jí přidržoval. I když se na nás točil, pořád se opíral o zeď, jakoby měl strach, že upadne, kdyby od ní odešel. Že upadne, kdyby se neopíral.
Vyprávěl nám, co se včera večer stalo jeho ženě Aleně a jejich dceři Kačence.
„Alena byla včera s Kačkou v divadle, a když šly domů, dostaly se u Národní do toho nejhoršího, z lidí kapala krev, přijel jsem po půlnoci z Kolína, vždyť víš, měli jsme zájezd, a Kačka v šoku, plakala a pořád opakovala, mami, proč je mlátili, mami, proč na ně řvali, mami, co se to tam stalo?“
Opíral se pořád o zeď a slova z něj padala, jako by se rodila. Pomalu a těžce.
„Přijel… jsem… dřív… musím… se… z toho… do… večera… dostat.“
Nechaly jsme ho v klubu, text Chaloupky jsem si dala do šatny a vyšly jsme ven z divadla. Obě jsme cítily totéž. Strach. A nedůvěru. Je to možné? Mlátit lidi, aby z nich kapala krev?
Nahoře u vrátnice se k nám připojil herec Jiří Bednář, přijel také na představení, a protože přijel rovnou z chalupy, nevěděl nic a nevěřícně poslouchal, co jsme na něj chrlily. Šli jsme si pak všichni tři sednout do Savoye s tím, že si dáme něco k jídlu, ale nakonec z toho byly pro každého dvě deci bílého a tíha na srdci.
U stolu s námi seděl asi osmnáctiletý kluk. Hlavu měl položenou na stole, ale opilý nebyl. Mluvili jsme samozřejmě pořád o Praze a o Milanovi, a on najednou zvedl hlavu.
„Já tam byl. Jedu z Prahy. Mlátili do nás. Lidi zalézali pod auta. Mlátili i holky! A psi tam byli! Nic jsme jim nedělali! Nikam jsme nemohli utéct! Byli jako zvířata! Všude plno krve. Já jsem si kryl hlavu. Jsem po operaci…“
Hlavou mi proletělo, jestli to není provokatér, poznal, že jsme z divadla a provokuje – později jsme se domluvili, že to napadlo i Evu a Bednáře.
Bylo to všechno absurdní. Odpoledne s Evou nad mojí hrou. Pak Milan Livora a jeho bílá tvář u bílé zdi klubu. A teď tenhle kluk.
Zaplatili jsme a šli jsme k divadlu. Skoro jsme nemluvili. Když jsme přicházeli k bance naproti divadlu, bylo všude už plno lidí, přijížděly autobusy, bylo vyprodáno, divadlo mělo zase konečně, po několika letech, na každé představení vyprodáno.
Za půl hodiny se mělo začínat.
A já, jako bych se chtěla vzepřít hrůze, která se na nás za poslední tři hodiny navalila, jsem zvedla ruce a vykřikla jsem.
„A tohle všechno jde na moji hru!“
Podařilo se mi tu hrůzu na vteřinu zahnat. A v té vteřině jsem ucítila u srdce hřejivý závan štěstí. Trval mžik, doslova mžik, a byl to na dlouhou dobu můj poslední, uvolněný a bezstarostný hřejivý mžik štěstí nad něčím, co se sobecky týkalo jenom mě.
Šly jsme s Evou kolem vrátnice nahoru do dámských šaten. Nikde nikdo. Šatny holek byly prázdné, a přitom mělo za půl hodiny začít představení. Bylo to divné. Jindy touhle dobou to tady vypadá jako na nádraží! V šatnách a ve vlásenkárně plno, garderobiérka pobíhá s kostýmy a teď bylo všude ticho. Nikdo nikde.
A pak se pomalu otevřely dveře poslední šatny a tam, jakoby mezi futry, visela Květa Lumská. Manželka bývalého ředitele Meckého – o role nouzi nikdy neměla, byla hezká, plná temperamentu, učila na Lidové škole umění dramatický obor, založila Brigádu socialistické práce, neustále vyvíjela nějakou činnost, jednou to byly Večery v knihovně, jindy zase literární pásmo, které dala sama dohromady, čím víc měla práce, tím byla spokojenější. A všechno dělala radostně, svědomitě a naplno.
V mé hře hrála roli Novákové, kterou jsem jí napsala na tělo a myslím, že se jí povedla a hrála ji s chutí.
Teď ale visela mezi futry dveří, byla stejně bílá jako Livora, a snažila se mi něco říct.
„Ireno… oni… oni… nechtějí… hrát!“
A v tu chvíli to na mě dopadlo. Kladivem do hlavy jsem dostala.
Nechtějí hrát. A proč? Protože je to pravda. Všechno je pravda.
„V Praze se… něco… stalo… některý… divadla… taky… nehrají… a oni nechtějí… taky hrát… jsou v klubu! Ireno, jdi tam, prosím tě! Jdi tam!“
Hnaly jsme se s Evou do klubu. Ochozy byly plné, lidé stáli u šaten, kupovali si programy, hlediště se plnilo. Od hlavních dveří se na mě tázavě podívala moje matka, uvaděčka.
„Neboj, nic se neděje,“ šeptla jsem a usmála se na ni. Na víc nebyl čas, obklopili ji diváci se vstupenkami.
V klubu byli skoro všichni. I ředitel Aurel. Byla tam zvláštní, nerozhodná atmosféra. Štěpánek věděl nejvíc, byl na DAMU, slyšel tam svědectví studentů, věděl, která divadla hrát nebudou, přivezl provolání, které se čte v divadlech před představením, jako zdůvodnění toho, že se nehraje, protože divadla vstupují do stávky.
Ano. Divadla vstupují do stávky. Na protest proti zbitým studentům na Národní třídě. Nebudeme hrát. Budeme stávkovat.
Ale i ti, kteří přijeli z Prahy, nevěděli o nic víc, než my z Kolína. Někteří přijeli z chalup, jako Květa Lumská, která zůstala u sebe v šatně a jako jediná se nalíčila a oblékla do kostýmu.
Chtěli znát můj názor. V té chvíli jsem se vůbec necítila jako předsedkyně strany, kterou chtěli slyšet, ale stála jsem před nimi jako autorka a jako jedna z nich. Vždyť se s některými známe víc jak dvacet let…
„Je vyprodáno. Jsou svozy. Ti lidé nevědí vůbec nic! Přijeli do divadla, víte, jak je sem těžko dostáváme, teď jich tu máme plnej barák a řekneme jim, že nehrajeme. Oni to nepochopí. Dneska ještě nic nepochopí. Já myslím, že by se mělo hrát.“
Do toho přišla herečka Vojtěchová. Sedla si ke stolku, dali ji přečíst provolání. Přečetla si první větu a prudce papír položila.
„Nezlobte se, ale s tímhle já nesouhlasím. Už ta první věta je… Ne! To už tady jednou bylo. Mně se to nelíbí. Já myslím, že by se mělo hrát.“
Byla v nás bezradnost. Bylo nám jasné, že se něco stalo, ale co konkrétně a v jakém rozsahu, věděl jediný Štěpánek, a ten byl kamenný a jenom opakoval, já hrát nebudu, já hrát nebudu.
On věděl. On TO už poznal. Viděl. Zažil. Měl TO vepsané ve tváři, ale my ještě TO nedokázali přečíst!
Myslím, že nás chápal, ale byl už na konci svých sil. Už nemohl ani mluvit, už neměl sílu nás přesvědčovat. Jenom opakoval, já hrát nebudu. Já hrát nebudu. Já hrát nebudu.
Nikdo ho nepřesvědčoval, aby hrál, ale také se k němu zatím ještě nikdo jiný nepřidal.
„Mělo by se hrát,“ říkala jsem já.
„Mělo by se hrát,“ říkal ředitel Aurel.
A nad námi duněly v ochozech kroky diváků a bylo za deset minut půl osmé. A pak se inspicientka Audolenská podívala na hodinky a lakonicky nás upozornila, že čas běží.
„Tak se rozhodněte, protože jestli chceme hrát, tak já za pět minut musím jít poprvé zvonit!“
Nic. Ticho. Bezradnost. Myslím, že jsme všichni měli, každý po svém, zatemnění mozků.
„Já hrát nebudu,“ řekl po padesáté do ticha Štěpánek.
A pak nám Auda hodila záchranný kruh.
„Tak víte co? Pojďte se připravit. Na začátku vyjdeme před oponu, přečteme tam to provolání a řekneme divákům, ať se rozhodnou sami!“
Nedá se popsat, co všechno se v té chvíli stalo, ale ve vteřince, aniž by kdokoli z nás cokoli řekl, bylo jasné, že s tím všichni souhlasí. I Štěpánek, i když nechtěl, on tak strašně nechtěl! Ale pod silou mlčenlivého souhlasu, který z nás všech vytryskl, poznal, že mu nic jiného nezbývá.
Aubrecht, kterého jsem dlouho přemlouvala, aby se stal kandidátem strany, protože uměl mluvit a nebál se, se přitočil k Audě a tiše jí poděkoval.
„Děkuju, zachránila jsi mi existenci!“
Později se našemu divadlu vyčítalo, že v sobotu hrálo. Ano, v sobotu jsme hráli. V neděli už ne.
Ukažte mi někoho v Kolíně, kdo byl tak odvážný, že 18. listopadu 1989, přečetl veřejně, tak, jako my, na jevišti Krajského divadla, před šesti stovkami diváků, prohlášení studentů o stávce!
Ukažte mi někoho v Kolíně, kdo byl tak odvážný, že 18. listopadu 1989, řekl veřejně, že souhlasí se studenty!
Neznám v Kolíně nikoho takového. Naopak jsem ve svém rodném městě měla skoro celý příští týden pocit, že jsem vyvrhel, protože jsem ta Fuchsová z divadla, kde se stávkuje.
Pocit, se kterým jsme šli z klubu do šaten, mi připomínal ovce, jdoucí na porážku. Béé! Béé! Béé!
Pak se ozval zvonek. První zvonění. Stála jsem s režisérkou Evou, která to všechno prožívala s námi, u fermanu před vrátnicí.
„Evo, co jiného se dalo dělat?“ Pokrčila rameny.
Stávka. Proboha, bylo mi třicet devět let a poprvé jsem se setkala tváří v tvář, se slovem stávka. Stávka v kolínském divadle. V divadle, které bylo vždycky pod mikroskopem a mělo Okresní výbor KSČ hned vedle.
Chcete mít červený ubrus v ruské hře? Vyloučeno, to by se mohlo jinak vysvětlovat. Musí být bílý!
Tahle hra se nesmí dávat. Překladatel emigroval!
Tenhle herec se nesmí přijmout, otec jeho manželky nosil zelené spodky! Stávka v divadle. A zrovna na mé hře a při vyprodaném představení.
Šli jsme všichni na jeviště a stáli jsme za zavřenou oponou, herci v kostýmech, kulisáci, vlásenkářky, rekvizitářka, moje kolegyně nápověda, garderobiérka, a myslím, že nikomu z nás lehce nebylo.
Na druhé straně, před oponou, nesedí padesát lidí, ale šest set. Hlediště hučí jako kotel. Nevědí nic o tom, co udělalo ze Štěpánka kámen. Neviděli, jako Livora, svou dceru v šoku plačící a opakující, mami, proč je mlátili, mami, proč na ně řvali, mami, co se to stalo?
Nevěděli. A neviděli.
Ale byl to náš první krok a my ho udělali. Ne každý, kdo byl ten večer pracovně v divadle, s námi vyšel před oponu, ale pořád nás bylo hodně.
Někdo se mě zeptal, jdeš s námi? Přikývla jsem. To bylo to nejmenší, co jsem teď mohla udělat. A pořád jsem byla za autorku divadelní hry, na kterou je dnes večer vyprodáno, stejně, jako na ni bylo vyprodáno i další měsíce. Byla jsem autorka divácky úspěšné hry. Nevím, kam se schovala předsedkyně strany. Byla jsem autorka a herci byli moje děti, všichni, musela jsem být s nimi a chránit je, potřebovaly mě, co bych to byla za matku, kdybych teď seděla v šatně a trnula, jak to na jevišti dopadne?
Pak nám Eva Audolenská uprostřed rozhrnula oponu, abychom mohli projít a postavit se před ní. Udělali jsme to, a stáli jsme pak před oponou, před stovkami diváků, a Milan Livora přečetl provolání studentů, kteří odsuzovali zásah na Národní třídě, žádali jeho vyšetření a vyzývali ke společné stávce studentů a divadel.
Třásl se mu hlas.
V hledišti bylo ticho, ve kterém padaly kameny. Na každého člověka jiný kámen. A pak dal Milan divákům na vybranou.
„Máme hrát nebo stávkovat? Rozhodněte se.“
Bylo ticho a pak se z balkonu ozval mužský hlas. A nikdo mi nevyvrátí, že to nebyl provokatér. Byl to někdo, kdo dobře věděl, co se děje v Praze, byl instruován a nasazen do akce v kolínském divadle, a protože byl dobře instruován, celým divadlem se teď rozlehl jeho sprostý hlas.
„Nás to nezajímá! My jsme si zaplatili! Tak hrajte!“
Byla to facka od plného hlediště, i když se neozval nikdo další, kdo by s ním souhlasil. Po tomhle sprostém hlasu už bylo zase slyšet jenom ticho. Ticho.
V tu sobotu hrálo v republice víc divadel a důvody k tomu měly různé. V kolínském divadle za to mohla tahle facka. Kdyby v tu chvíli někdo jiný vykřikl, správně, herci, jděte do toho, kdyby…
Ale byl jen ten sprostý hlas a po něm ticho.
„Je to jasný, jdeme hrát,“ pronesla lakonicky Audolenská, zase nám rozhrnula oponu, přidržela ji a my, jako zmoklé slepice, jsme napochodovali na jeviště.
„Připravte se, začíná představení,“ byla slyšet Auda ze své inspicientské budky do celého zákulisí, já kývla na Evu, která na mě čekala u vrátnice, a šly jsme do hlediště.
Pár diváků odcházelo. Na protest. Byli to Kolíňáci, stálí návštěvníci divadla. Pan Blecha, který se po revoluci stal ředitelem Úřadu práce, s manželkou a s přáteli. Brali si u šatny kabáty, podívali jsme se na sebe, a pak odešli.
Stály jsme s Evou nerozhodně ve zhasnutém ochoze.
„Evo, pojď! Přijela jsi kvůli představení. Pojď dovnitř,“ rozhodla jsem se, vlezly jsme potichu do hlediště a sedly si na kraj do jedné řady.
Přede mnou seděla dvojčata herečky Kelemenové a její muž. Vyprávěla mi o jeho reakci, když mu řekla, že podepsala Několik vět, jak jí vynadal, nemyslíš na děti, na mě, můžou tě vyhodit z divadla!
Za mnou seděl můj bratr se svoji devětadvacetiletou ženou. Nikdo z nás netušil, že Olinka má před sebou už jenom třináct měsíců života.
Nebylo to dobré představení. Nebylo to dobré obecenstvo. Na obou stranách byly ztráty. Vojtěchová, která nesouhlasila s provoláním studentů, byla jako vyvržená. V jednu chvíli ji Livora vzal kolem ramen a ona se k němu vděčně přimkla. Kamenný Štěpánek jenom odříkával text.
Provokatér mohl být spokojený. Vykonal svěřenou práci a v pondělí si za to vybere náhradní volno.
Po představení jsem se s Evou rozloučila a ona utíkala na vlak.
„Všechno si napíšeme,“ volaly jsme na sebe, než zmizela ve tmě.
Už jsme se nikdy nesetkaly.
Na chvíli jsem šla do Klubu, bylo tam pár lidí, které pozval Livora už dřív. Představil mě jako autorku, byli milí, ale zábava vázla. Už jsme byli všichni infikovaní.
Doma jsme se snažili s panem Fuchsem chytit rušené stanice. Podařilo se. Každé slovo, které jsem uslyšela, mě bodalo. Seděla jsem u rádia jako pod gilotinou.
Kdyby se čas mohl vrátit zase před půl osmou! Kdybychom znovu stáli v klubu a řešili, zda máme hrát nebo ne! Kdybychom znovu mohli stát před oponou!
Brečela bych nad Štěpánkem, který tohle všechno, co teď posloucháme, věděl, a přesto hrál, protože jsme se tak rozhodli! Měla jsem na sebe vztek, ale ještě větší vztek jsem měla na toho hajzla, který na nás v divadle zařval!
Kdyby…
Už jsem začínala tušit, kolik podobných, kdyby, na mě čeká. A bylo to neradostné tušení.
Usínala jsem těžce, ale s vědomím, že zítra se nehraje.
Zítra? Vlastně už dneska. Bylo po půlnoci, neděle 19. listopadu 1989, a v kolínském divadle se hraje od 15.00., odpolední představení pro důchodce.
Představení se zajímavým názvem.
B U M E R A N G.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1