Důchodce a duchovní život – Nebojte se jógy 2

Autor článku: František Benda A stejně jako jiné studium, např. hra na hudební nástroj či naučení se cizí řeči, lze přístup k józe rozdělit na určité etapy. První z nich je získání základních informací, které sice mohou být obecně velmi hodnotné, avšak nemusí přinést žádné výsledky, nepadnou-li na vhodnou půdu.

S tím je nutno počítat, a je proto výhodné se po dosažení určitých znalostí vracet k začátku a znovu vše prověřit.

V druhé etapě se jedná o porozumění přijímané informace. Nebývá to vždy snadné, neboť při „překladu“ vychází každý z toho, co o tomto problému již zná, a tak může i nechtě své porozumění významově posunout; navíc v zaujetí pro novou věc nerad připustí možnost, že by se mohl mýlit. Ve třetí etapě se jedná o pochopení informace – jde tedy o odhalování vzájemných souvislostí mezi jednotlivými prvky, o jejich zařazení do denního života, o přizpůsobení vlastního života jejich požadavkům a konečně o vědomou snahu žít v jejich duchu. Tento stupeň, jakkoli ve svém výsledku dokonalý, obsahuje však stále ještě subjekt, objekt a prostředí mezi nimi, čili žáka, nauku a úsilí o jejich sladění. O vyšší etapě lze mluvit tehdy, když informace byla zvládnuta natolik, že zcela prostupuje veškeré naše jednání, že ji dodržujeme naprosto automaticky, podvědomě, aniž bychom na ni museli myslet. Nicméně i zde lze nalézt slabou přehradu mezi Já a činností. Vývoj v těchto etapách nemusí být chápán jako odvíjející se nit jakéhosi návodu na rozluštění tajemství, v němž každá další stránka přináší nové poznatky k rozhřešení hledané záhady. Naopak, tyto etapy jsou jakoby naskládány na sebe; může se jednat o jeden a tentýž problém, který se postupně jeví stále v hlubších a hlubších souvislostech. Někdy je pro lepší názornost používáno příměru s plátky cibule – odloupneme-li jeden, nalezneme druhý, zdánlivě stejný, ovšem blíže k jádru – a za ním další a další. Tak se např. dozvídá dítě již od nejútlejšího věku, že má být „dobré, „hodné“, „poslušné“. K dosažení tohoto cíle jsou zaměřeny pohádky, říkánky, hry a celá výchova. Rodiče se však setkávají s dětskou otázkou: „Byl jsem dnes hodný?“ Dítě informaci sice rozumí, avšak dosud ji nechápe. K tomu mu pomáhá – nestane-li se jinak – teprve stimulace: odměna za chování dobré, trest za špatné. O skutečném pochopení lze ovšem mluvit teprve tehdy, jestliže si dítě řídí své chování vědomě samo. I tak se přirozeně může stát, že je „dobré“ pouze proto, že se bojí trestu, či touží po odměně. O zažití celého problému „být dobrý“ lze uvažovat teprve tehdy, kdy mizí stimulace, nekalkuluje se s eventuálními následky a nepromýšlejí se metody, vedoucí k výsledku. Ovšem i zde zůstává slabá přepážka mezi Mnou a „jednáním“ – i zatím nezúčastněný pozorovatel jistě shledává, jak propastné hlubiny se zde otevírají. Ostatně jako vždy, když se začnou probírat otázky lidského nitra. Žák se dostává do situace, ve které nelze chytračit, kdy žalobcem, obžalovaným i soudcem nad vším vlastním konáním je on sám. Povaha předmětu ho nutí zvážit všechny okolnosti a nabýt nad nimi vrchu, uchopit situaci cele do svých rukou. Náhle si s mírným zděšením může uvědomit, že až dosud žil dosti lhostejně, bez pevnějších názorů na mnohé věci, jež nechával volně plynout kolem sebe. Z událostí a prostředí si příliš nevybíral – pro způsob života, který vedl, to nebylo ani nutné. Stačí však jedno nahlédnutí pod povrch a mysl je doslova uchvácena lákavým divadlem, které slibuje odhalit skryté zákony přírody a současně zabraňuje k nim přistoupit. Odtud počáteční obavy z vlastní neschopnosti cokoli pochopit, odtud další až nekritické nadšení a velikášská rozhodnutí vším proniknout. Podobnými pocity – a v různé míře a hloubce – prochází každý, kdo má snahu dopátrat se podstaty zákonů a zbavit se neustálého neklidu a nespokojenosti. Pro příklad není ani nutno chodit do vzdálené Indie, stačí čerpat z pramenů domácích.
„Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá a uzavíraje oči, uši, ústa, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého; a aj, bylo tam tma. Ale když se očima mhouraje trošku poobhlídnuv, spatřím skrovničké skulinami se vpouštějící světlo, a uhlédám navrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo.
Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými neb ulamovanými některými oudy. K nimž blíže přistoupě znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a stroskotané; též poštípané a rozmetané škripce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla; naposledy kola hodinná, s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.

I divím se, co to za přípravy, a jak to od koho porušeno býti muselo; a jak by se to zase zpraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě nic sem vymysliti nemohl; než naděje se mi dělala. Žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě ozve a mne při dalších věcech zpraví. Nebo se mi to, čehož sem tu začátek viděl, líbiti začalo; jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž sem v světě chodil, smrděl, tak i proto, že sem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho“.

Tak popisuje obdobnou situaci J. A. Komenský v „Labyrintu světa a ráji srdce“ (kap. XXXVII).
Jednou z prvních obtíží, na kterou začátečník, seznamující se s praxí jógy, narazí, je množství cizích slov, pro neznalého naprosto nesrozumitelných. Navzdory všem snahám o zpřístupnění zůstávají tyto výrazy ve své původní formě, tj. většinou v sanskrtu. Nepřekládají se nikoli snad proto, aby nauka vypadala tajemnější, nýbrž z toho prostého důvodu, že jejich přesný význam mnohdy ani výstižně a stručně přeložit nelze; takto naopak je jedním výrazem vyjádřen často složitý filosofický pojem, jehož výklad by zabral mnoho místa a byl by na úkor přehlednosti. Ve specializovaných oborech je ostatně něco podobného naprosto běžné. Nezbývá tedy než se cizím výrazům postupně učit a časem prohlubovat poznání jejich významu.

Jinou zarážející stránkou, která nemá jistě v našich běžných znalostech obdoby, je jógická tělověda. Dozvídáme se v ní, že mimo všeobecně známé tělesné orgány máme v těle ještě několik jiných, které spí, využívány pouze částečně, či nevyužity vůbec. Jóga dokonce tvrdí, že vnitřní svět člověka může být mnohem bohatší a pestřejší než je běžně známo, a ve svých návodech přináší poučení, jakým způsobem rozvíjet tělo, aby bylo schopno tento plnější a obšírnější svět vnímat a aktivně v něm vystupovat. Vedou k tomu v podstatě dvě cesty: jedna propracovává tělo, druhá mysl, přičemž jsou obě navzájem nerozlučně spjaty. Slovo jóga ostatně značí „sepětí“ nebo „spojení“ (naše příbuzné slovo je „jho“) – jedná se o harmonickou spolupráci právě mezi tělem a myslí. V těle, trénovaném určitým způsobem, se rozvíjí činnost jistých center, která byla až dosud v klidu, čímž jsou dány předpoklady ke změnám ve schopnostech těla, ve smýšlení a v chování člověka. Některé cviky, určené ke z vláčnění těla, a to především páteře, se při prvním pohledu zdají poněkud akrobatické a mohu být jedním z prvních důvodů, které začátečníka odrazují. Stačí však pár soustavných pokusů a i člověk, který nikdy necvičil ani gymnastiku ani na tělocvičném nářadí, bude příjemně překvapen, co všechno dokáže. Takové radostné úspěchy pochopitelně přispívají k celkovému zvýšení dobré nálady a povzbuzují i k dalším pokusům.

Autor: František Benda, Foto: Internet