Důchodce a duchovní život – Přestat si stěžovat

Autor článku: František Benda Stalo se snad někdy, že by si někdo neměl na co stěžovat? Ale kdež – to je přece nemožné. Žijeme v tak komplikovaném světě, že věcí, které nám nejdou právě pod nos, je neustále kolem nás dost a dost.

Stěžujeme si na osud, na lidi kolem nás, a někdy – výjimečně – dokonce i sami na sebe. („Tak si to představte, co já jsem za hlupáka. Včera jsem…“) Taková přiznání jsou vítaná a hezky se poslouchají. Při nich každý rád přeruší i třeba důležitou práci a se zájmem zvedne hlavu.

Proč si vlastně na něco stěžujeme? Zřejmě proto, že máme vlastní představu, jak by se měly některé věci vyvíjet – a ono se tak neděje. Cítíme se proto být oprávněni, ne-li dokonce povinni vznést spravedlivou námitku.

Světové události se vyvíjejí podle jakéhosi vlastního, vnitřního klíče. Ten se zatím před námi úspěšně skrývá, a kdo ví, bude-li někdy, byť jen v náznacích, odkryt. V této oblasti se nedá nikdy cokoli tvrdit či naopak popřít.
Je sice pravda, že občas některé silné osobnosti daly událostem svůj vlastní směr, ale pokud by k tomu nebyly vhodné podmínky, nikdy by se to nebylo možné uskutečnit.

Lidstvo ale zatím není – navzdory letitým zkušenostem – natolik vyspělé, aby si vytvořilo postoj alespoň trochu souhlasný s probíhajícím světovým řádem. Proto ta rozladění, ty námitky – a stížnosti.

Lidé duchovně naladění to prožívají trochu jinak. I oni přicházejí do styku s nějakým řádem, kterému nepříliš rozumějí. Rozdíl je v tom, že se mu nevzpěčují, nehartusí na něj, ani se nesnaží jej nějak pozměnit (což by se ale stejně nemohlo podařit). Vybrali si totiž cestu právě opačnou. S tímto řádem, jakkoli neznámým, nejen že souhlasí, ale dokonce se mu snaží – v rámci poznaných zkušeností – přizpůsobit a jednat podle jeho intencí.

Na co si pak stěžovat?

Znovu zde přichází na pořad dne otázka předurčenosti. Je-li vše předem dáno, pak je to naše chyba, že jsme si to představovali jinak a jsme nyní průběhem událostí nemile překvapeni, až zaskočeni.
Jestliže pak nejde o předem připravené události, takže vše probíhá nepředpověditelně živelně, pak je teprve jakákoliv námitka zbytečná a marná.

To, že se projevenému řádu nevzpěčujeme, ale naopak se mu dáváme do služeb, není chápáno jako útěk ze svobody. Ten, kdo se k něčemu podobnému uvolí, se nepovažuje za dobrovolného otroka, nýbrž za něco jako spolutvůrce. „Učiň ze mne svého spolutvůrce tím, že mne naučíš dýchat svým dechem“ – zní prosba. Člověk se tím dává do služby něčemu vyššímu – stává se tak pouhým nástrojem, používaným právě v té které chvíli a právě na potřebném místě. Nástroj se také neplete tvůrci do jeho záměrů, nýbrž je k dispozici s plným nasazením tehdy, kdy to tvůrce uzná za vhodné. Je snad zde prostor ke stížnostem?

Staří používali podobného příměru. „Učiň ze mne kámen úhelný“ zněla jejich prosba. Jde o opracovaný kámen takového tvaru, aby mohl být zasazen při stavbě katedrály Moudrosti na správné místo – samozřejmě bez možnosti osobního výběru.

Nikdo se tu pak necítí jako poddaný, utiskovaný či jinak znevýhodněný – ba právě naopak. Cítí se být spolutvůrcem na tomto velkolepém díle.

Takže místo starostlivého vyhledávání na co bychom si mohli ještě stěžovat, odstranit ze své mysli proces stěžován jako takový a spíš se soustředit na pečlivé vykonávání toho, co před námi právě stojí.
Možností ke stížnostem je nepřeberně. Na všech stranách, za kterýchkoli okolností. Jde ale o to, do jaké míry náš kritický hlas pomůže navodit změnu k lepšímu. Jinak se jedná o pouhý výkřik do tmy. Není-li stížnost následována opravou nebo omluvou, namáhali jsme se zbytečně.

Málokdo chce ale při nápravě přiložit svou ruku k dílu. Kritika je podstatně jednodušší než vyhrnutí rukávů.
Neúčinným stěžováním, bez perspektivy nápravy, si svou mysl marnotratně a naprosto zbytečně zaneřádíme, čímž v ní zabíráme místo pro něco ušlechtilejšího a konstruktivnějšího. Přemýšlet o svém přemýšlení – v tom je ta síla a cesta.

Autor: František Benda, Foto: Internet