Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 19. listopad 1989 – neděle.

Odpolední Kolín dýchal klidnou nedělí, Praha byla daleko a nějaký 17. listopad 1989, s brutálním zásahem proti lidem na Národní třídě, jakoby neexistoval. Na Kolín byly dva dny málo. Kolín ještě spal.
Dneska odpoledne a večer, měla hrát druhá parta. Když herci přijeli z Prahy, vědoucí, nasáklí a rozpumpovaní a nás, co jsme byli včera večer v divadle, obvinili za to, že jsme hráli, musela jsem nás všechny bránit.
„Měli jste přijet včera! Jediný Štěpánek nechtěl hrát, ostatní váhali, nevěděli jsme nic, báli jsme se! A dneska se nehraje. Dneska už budeme stávkovat.“
To, co včera bylo neznámé, z čeho šel strach, jsme měli už dneska ohmatané. Divadla stávkují na protest proti násilí, které se už nikdy nesmí opakovat. Bezmoc slabých se tentokrát přelila v sílu, i když nikdo z nás zatím ještě vůbec netušil, v jakou.
Nezůstala jsem sama, bránili se i ostatní, kteří byli včera večer v divadle také, vysvětlovali naše důvody, proč se hrálo. Bylo vyprodáno, divadlo bylo plné, omlouvali naši nerozhodnost, ale připomínali i to, že jsme udělali maximum, co jsme včera před představením mohli udělat.
Parta z Bumerangu to nakonec uznala.
Ano, měli přijet. Už včera byli potřeba tady, v Kolíně. A jako bychom se poučili včerejším prohraným sobotním večerem, doslova „prohraným“, protože jsme nestávkovali, ale „hráli“, v dalších dnech jsme už byli všichni v divadle. Od rána do večera. Denně.
Blížila se patnáctá hodina. Třetí zvonění. Za chvíli má začít představení. Chystáme se na jeviště.
Někdo se mě ptá, jdeš s námi před oponu a jiný odpovídá, Irena byla s námi i včera.
„Jdeme všichni,“ odpovídám.
Tentokrát jdeme opravdu všichni. I ředitel Aurel, který včera někam zmizel, a před oponou s námi nestál.
Tohle představení začínalo s otevřenou oponou, tak jsme prostě vstoupili na nenasvícené jeviště a stáli jsme před poloprázdným hledištěm. To nebylo nic divného. Odpolední představení pro důchodce je vždycky poloprázdné.
Přečetlo se prohlášení. Někdo řekl o studentu Šmídovi, který je možná mrtvý. A na konec zaznělo, kolínské divadlo vstupuje na protest do stávky, stejně jako studenti, stejně jako ostatní divadla v celé republice.
Tentokrát nikdo nic nevykřikl. I když tu byli.
Nikdo nic nevykřikl, protože dneska už z nás bylo naše odhodlání vidět, viděli ho všichni nejenom v přízemí divadla, bylo vidět i na balkoně, kde jsem zahlédla funkcionáře Městského národního výboru.
Naše včerejší nejistota zmizela.
Kolínští důchodci, ženy a muži, nám dávali všichni najevo svůj souhlas, někteří tiše, jiní nahlas. A všichni se okamžitě zvedali ze svých míst.
„Vydržte!“
„Jsme s vámi!“
„Konečně!“
„Už bylo na čase!“
„Buďte stateční!“
„Držte se!“
Za chvíli bylo hlediště prázdné. Koukali jsme s ulehčením po sobě. Takhle je to jednoduché? My jsme vyhráli!
Vyhráli!
Odešli jsme z jeviště a opona se zatáhla. Krajské divadlo v Kolíně je ve stávce. Měli jsme dneska hrát dvakrát, ale odpolední ani večerní představení se nehraje.
Na chodbě před vrátnicí jsme se domlouvali, co dál. V pondělí je náhradní den, ale večer je technická zkouška na pohádku. Ta ať proběhne, a my se všichni sejdeme v úterý, v deset hodin, v klubu. Všichni zaměstnanci. Celé divadlo.
A pak ke mně přišel ředitel Aurel.
„Zavolal si mě Fešák.“
„Kam,“ zeptala jsem se přihlouple.
„Přece vedle.“
Vedle byla budova skoro nového Okresního výboru KSČ, a Fešák byl jeho vedoucím tajemníkem.
„Jestli chceš, můžu tam jít s tebou,“ navrhla jsem Aurelovi. Byl s námi na jevišti, a jestli mu mají za to drbat hlavu, ať ji drbou i mně, předsedkyni ZO KSČ v divadle. Souhlasil.
„Ale počkej tady a já ti odtamtud zavolám.“
Odešel. Čekala jsem před vrátnicí. Pražáci odcházeli na vlak do Prahy. Uvaděčky a šatnářky šly také domů.
„Asi to jinak nejde, viďte, Irenko,“ zeptala se mě jedna.
„Nejde.“
„A to se vůbec nebude hrát? A jak dlouho,“ ptala se druhá.
„To nikdo neví. V úterý je v deset hodin schůzka všech zaměstnanců v Klubu. Přijďte také.“
Pak se objevila moje matka. Přepadlá, bílá. Už tehdy začala mít o mě strach.
„Jdeš domů?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Aurel je vedle. Čekám, až mi zavolá, jestli tam mám jít také.“
V tu chvíli se na vrátnici ozval telefon a vrátná mi vyřizovala, že na mě vedle čekají.
„Prosím tě…“ Matka mě chytila za ruku. „Ať ti tam nic neudělají!“
„Mami, proboha! Co by mi dělali? Neboj se.“
Před divadlem jsme se rozloučily. Věděla jsem, že stojí na chodníku a kouká za mnou, dokud nezajdu na schody před budovou OV KSČ. Ale neotočila jsem se.
Šla jsem tou cestou, jako bych tudy šla poprvé. Jako bych i tu budovu viděla poprvé. Všechno na ní bylo dneska jiné. Nepřátelské. Ano, nepřátelské. Ale zároveň vypadala strašně osamocená.
Jako budova nikoho.
U vchodu jsme zazvonila. Muže, který mi přišel otevřít, jsem neznala.
„Jsem Fuchsová z divadla.“
„Já vím. Pojď dál.“
Prošla jsem kolem něho a on za mnou zamkl. Chtěla jsem jít po schodech nahoru.
„Vezmu tě výtahem.“
Neměla jsem příjemný pocit. Jet s cizím chlapem ve výtahu mi nevadilo, ale soudruh, který v neděli 19. listopadu 1989, drží pohotovost na Okresním výboru KSČ, a předsedkyně ZO KSČ v divadle, které právě vstoupilo do stávky a ona s tím souhlasí, ne, to nebyla sourodá dvojice.
Strach jsem neměla. Ale nepříjemný pocit ano.
Soudruh se tvářil vážně. Nepromluvili jsme ani slovo. O čem také?
Před kanceláří Fešáka byl další soudruh. A u Fešáka, v jeho rezidenci, seděl ředitel Aurel, pracovník OV KSČ Pospíchal, tajemník Městského národního výboru, Sokolík, a v čele stolu sám velký Fešák se svým čibukem.
„Posaď se. Dáš si kafe?“
Přikývla jsem a pro jistotu jsem pořád mlčela. Ještě jsem ani neotevřela ústa. Uvědomila jsem si, že já, nezdvořák, jsem ani nepozdravila!
Sedla jsem si.
„Ireno,“ začal otcovsky Pospíchal. „Co se to tam u vás v divadle děje?“
„A co se dělo v pátek večer v Praze,“ vyjelo ze mě a jenom já slyšela rámus kamenů, které se ze mě valily a rychle mizely, nevím, kam mizely, a bylo mi to jedno. Hlavně, že ze mě padaly, stejně jako ze mě spadl strach, respekt, obavy – najednou bylo všechno pryč a zůstala svoboda. Tak takhle chutná? Jako když z nás padají kameny? Taková krása to je, taková úleva, a já to vím teprve teď? Páni…
Nesedět mezi čtyřmi mužskými, tak se rozkošnicky protáhnu a budu vrnět jako kočka, spokojeně a slastně.
Bylo mi nádherně. Byla jsem svobodný člověk. A bylo mi třicet devět let. Dočkala jsem se svobody ve svých třiceti devíti letech, není to krásné?
„My jdeme s manželkami do divadla, těšíme se na představení a ono se nehraje,“ přidal se Sokolík a jeho hlas ledovatěl. Usmála jsem se.
„Nepovídej, že jste zrovna dneska, v neděli odpoledne, šli do divadla!“
„Zeptej se mámy, že jsme tam byli!“
„Já vím, že jste tam byli. Ale neříkej mi, že kvůli představení. A nejsme jediné divadlo, kde se nehraje. Stávkuje se i v Praze.“
„Mě nezajímá, co se děje v Praze,“ praštil Fešák pěstí do stolu. „Tady je Kolín! A v Kolíně se bude hrát divadlo!“ Nedala jsem se, zbavená kamenů a svobodná, jsem se nedala.
„Ale Praha i Kolín jsou v jedné republice a to, co se stalo v pátek v Praze, to se týká i nás v Kolíně. A jestli je ten Šmíd mrtvý…“
„To radši ani neříkej, protože… to by byl náš konec,“ zavětřil Sokolík svou budoucnost a soudruh, který mi přinesl kafe, mu vážně přitakal.
„Stávkovat se nesmí,“ zahřměl Fešák a práskl znovu do stolu. „To je protizákonný!“
„Tak se budou dávat výpovědi,“ pronesl lakonicky ředitel Aurel.
Překvapeně jsem se na něho podívala. Cože? Výpovědi? A já blbec o něho měla strach, aby sem nešel sám. Tak proto nechtěl, abych šla hned s ním. Potřeboval nejprve setrvat v krátkém, přátelském rozhovoru!
A další překvapení mě čekalo od Fešáka.
„Počkej, řediteli, počkej. Proč hned výpovědi? Tak daleko to přece nenecháme dojít. Ve středu máte mít dopolední představení, ve středu se bude pěkně hrát a všechno bude v pořádku.“
„Já si myslím, že se ve středu hrát nebude,“ pokusila jsem se o stejný
lakonický tón jako Aurel, ale jeho kvalit jsem nedosáhla, nicméně na Fešáka zabral.
Upřeně se na mě podíval.
Kafe mi nabídl, zaburácel na mě, do stolu bouchl, a nic. Vzpomněla jsem si na matku, jak řekla, ať ti nic neudělají, a musela jsem se usmát. Tihle mi opravdu nic neudělají! Dneska už ne.
„Ireno,“ zareagoval pohotově na můj úsměv Pospíchal. „To ti není líto těch dětí? Ve středu přijdou na pohádku a ono se nehraje?“
„Třeba by nám ty děti za pár let vyčítaly, že jsme hráli.“
„Kdo četl včera na jevišti tu rezoluci,“ zeptal se Fešák. Pokrčila jsem rameny. Nevím.
„Snad Livora, ne,“ zavzpomínal Aurel snaživě.
„Jo, Livora,“ souhlasil soudruh vzadu u telefonů. „Říkal nám to Svoboda.“
Malá dýka do zad. Au!
Svoboda. Dělal na policii, svazák, se kterým jsem domlouvala všechna klubová představení pro policajty, chytrý kluk, se kterým jsem si ráda povídala.
Na včerejší představení ode mě dostal volňásky do ředitelské lože. Když jsem se po představení rozloučila před divadlem s Evou, šla jsem se na balkon podívat. Lóže už byla prázdná. Asi nás rychle utíkal prásknout…
„V každém případě počkáme, co v pondělí napíše Rudé právo,“ řekl Pospíchal.
„Rudé právo nenapsalo nic ani v sobotu. A ať napíše zítra cokoli, tak já tomu věřit nebudu.“
To jsem, prosím, řekla já. Před Fešákem. Před vedoucím tajemníkem OV KSČ. Řekla jsem to a byla jsem v absolutním klidu. Bylo mi nádherně. Měla jsem pocit, že ještě chvíli, a budu létat! Nebudu muset jít domů, na Zálabí, pěšky! Poletím! Obletím Práchovnu a přistanu přímo před naším domem!
„Cože,“ zaburácel Fešák. „Ty nevěříš našemu nejvyššímu stranickému tisku?“
„Ne, nevěřím.“
„Ireno, máš přece děti,“ prohrábl se mou mateřskou strunou Sokolík. „Vždycky jsi byla rozumná holka, vzpamatuj se!“
„Právě proto, že mám děti. Věřím hercům, i když jsem v Praze v pátek nebyla. Ale co se tam dělo, jsem slyšela na Hlasu Ameriky, na Svobodné Evropě, i od lidí, kteří tam byli. Byl to hnus!“
„Já nic nevím,“ rozhodil rukama bezmocně Fešák.
Ale víš, řekla jsem si v duchu, právě, že víš až moc dobře, proto teď rozhazuješ bezmocně rukama. A najednou jsem se na toho chlapa, který byl nejvyšším funkcionářem v rudém kolínském okrese, naštvala.
„A jak to, že nic nevíte?! Máte nejvyšší stranickou funkci na okrese! To je problém zavolat do Prahy a informovat se?!“
„Kdo by mi co řekl? Je přece neděle!“
„Co dělá vláda? Co dělá ústřední výbor? Proč nezasedají? Proč neinformují okres? Kraj? Stalo se to v pátek večer a teď je neděle a vy, tady na okrese, nic nevíte?!“
„Voláme na kraj, a tam taky nic nevědí,“ ozval se omluvně soudruh vzadu u telefonu a hned začal vytáčet další čísla.
„Takže ve středu hrát nebudete,“ potvrzoval si Pospíchal a Aurel se napřímil.
„Proč by se nehrálo,“ zvedl hrdinně hlas a podíval se na mě.
„To nerozhodnu já ani ředitel,“ řekla jsem stejně hrdinně. „V úterý se všichni zaměstnanci sejdou v deset hodin v divadelním klubu. A my máme od osmi hodin stranickou schůzi.“
„Někoho tam pošlu,“ řekl Fešák.
„Přijďte i vy,“ pozvala jsem ho.
„To těžko. Nebudu mít čas. Ale rozmyslete si to všechno.“
Vstala jsem.
„Nech si všechno projít hlavou, Ireno. Hrát by se mělo. Jak by k tomu ve středu ty děti přišly,“ jihl znovu Pospíchal.
„Zítra se může do škol zavolat a představení se prostě zruší,“ navrhla jsem a Aurel okamžitě zasáhl.
„Proč?! Nic se rušit nebude. Nemám žádný důvod představení rušit. Je snad někdo nemocný? Není.“
„Tak děti přijdou do divadla a hrát se nebude,“ konstatovala jsem.
„Snad jim taky nechcete přečíst to prohlášení,“ zděsil se Fešák a bylo na něm vidět, že jeho zděšení je upřímné.
„Museli bychom jim to vysvětlit tak, aby to pochopily. Do středy je daleko,“ pokusila jsem se ho „uklidnit“ a šla jsem ke dveřím, kde jsem se srazila s tajemníkem Želmanem.
Á, velká pohotovost. A proč až teď? A v tu chvíli mě zamrazilo.
Proč až teď? Protože si byli jistí, že budeme hrát! Oni vůbec nepředpokládali, že se jim 19. listopadu 1989, kolínské divadlo poprvé vymkne z ruky a vstoupí do stávky, stejně jako vstupují do stávky divadla v Praze a v celé republice.
To kvůli nám je na Okresním výboru KSČ velká pohotovost! Oni si námi byli jistí! Oni byli přesvědčení, že budeme hrát! A mýlili se.
Mor z Prahy, soudruzi, přišel i do Kolína!
Beze slova jsme s Aurelem vyšli z budovy OV KSČ a beze slova jsme došli k divadlu. Po tom, co na sebe práskl, že by propouštěl lidi, jen kdyby mu to Fešák, vedoucí tajemník OV KSČ, schválil, jsem neměla chuť se s ním bavit.
Co bych mu asi tak měla říkat, hrdinovi?
Před vrátnicí jsme na sebe kývli, on šel do divadla a já šla k bance, a když jsem zašla za roh a viděla jsem, že nikdo nejde proti mně, za mnou, ani po protějším chodníku, nahlas jsem zaječela do tmy.
„Jdi do prdele, Aurele! Jdi do prdele! Do prdele!“

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1