Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 20. listopad 1989 – pondělí.

Rudé právo mlčelo, stejně jako mlčelo v sobotu. Nic jiného jsem nečekala a cítila jsem radostné zadostiučinění.
Jak to říkal Fešák? Ty nevěříš našemu nejvyššímu stranickému tisku?!
Mít za sebou sobotu a neděli v divadle, návštěvu OV KSČ v neděli odpoledne, a v pondělí listovat Rudým právem, podle kterého se nestalo nic, vůbec nic, tohle všechno mě jenom utvrdilo v tom, že nezbývá nic jiného než stávka.
Stávka, Fešáku, jedině stávka!
Na týden od pondělí 20. listopadu 1989, nezapomenu nikdy. Připadala jsem si v kolínských ulicích jako vyvrhel. Patřila jsem „k těm v divadle“. Procházela jsem Kolínem a měla jsem pocit, že chodím cizím městem! O kolínském divadle, kde se stávkuje, se sice mluvilo, ale pohrdavě a opatrně!
Přišla jsem například do knihovny, kde jedna z tehdejších pracovnic byla dobře informovaná, vzhledem k tomu, že její manžel pracoval u policie, a v pondělí 20. listopadu 1989, se mnou mluvila, jako bych byla masový vrah. Odsoudila to, co se děje v divadle a odsoudila mě, že s tím souhlasím.
Jindy povídavé prodavačky v obchodech se tvářily, jako když mě neznají, a když jsem se potkala se sousedy z našeho dvanáctiposchoďového domu, měla jsem pocit, že jsem neviditelná. Všichni dělali, že mě nevidí. A to nebyl náhodný, chvilkový pocit. Kdepak. To trvalo několik dní.
Pondělí.
Úterý.
Středa.
Čtvrtek.
Až v pátek se to začalo lámat.
Chápu, že jsme v divadle byli informacím nejblíže, ale Kolín je přece kousek od Prahy, a i když v pondělí ráno Kolíňáci ještě nemuseli nic vědět, večer jim už přece muselo být aspoň trochu jasné, že se v naší zemi NĚCO děje, a že to NĚCO, se děje také u nich v Kolíně, v kolínském divadle.
Ale zatím jsme pořád ještě u pondělí, 20. listopadu 1989.
Tušila jsem, že máme před sebou těžké dny. Dny, kdy jsme vstoupili do stávky. Stávka – to slovo pro mě bylo cizí, ostatně jako pro každého v divadle.
Ano, stávkovalo se „na západě“, stávkovalo se v Polsku, ale tohle stávkování bylo od Kolína daleko. Příliš se nás netýkalo. A teď najednou byla stávka přímo tady, v Kolíně, v kolínském divadle, stávkovalo se proti komunistům, a stávku v kolínském divadle, proti komunistům, dokonce podporuje předsedkyně komunistů!
Šestiletá Rita byla se školkou na škole v přírodě, patnáctiletý syn Filip byl ve škole – chodil prvním rokem na Gymnázium, a pan Fuchs odjel jako obvykle až do pátku pryč.
A protože v divadle byl náhradní den, šla jsem podívat, co se tam děje.
Ředitel Aurel byl u sebe v ředitelně.
„Tak co říkáš Rudému právu,“ zeptala jsem se ho.
„To je pro mě podstatné,“ odpověděl a poklepal prstem na stranický tisk, rozložený před sebou.
„Mě tedy zklamalo! Nic tam není. Ani slovo omluvy za to, co se stalo v pátek! Nic. Jakoby se nestávkovalo. Jakoby se vůbec nic nestalo.“
„A stalo se vůbec něco?“
Seděl za ředitelským stolem jako král. Jakou jsi to, při pondělku, zvolil taktiku? Kdo ti co nadiktoval? Tak ono se nic nestalo? Budeš hrát mrtvého brouka?
Koukal na mě, přesvědčený o své pravdě, kterou si právě potvrdil ve stranickém tisku a tvářil se, že je nad věcí. Ostatně, jako vždycky.
„Nemůžeš všemu věřit,“ pokračoval, a já v jeho hlase uslyšela vítězství. „Uvidíš, že se z toho nic dělat nebude. Proč?“
Ty hajzle! Ty si přeješ, aby se z toho nic nedělalo! Klepeš se o svoje místo ředitele! Nechceš, aby se něco změnilo, protože je ti na tvém teplém místečku setsakra dobře!
„A já ti říkám, že do týdne bude v Praze demonstrovat ne tisíc lidí, ale sta tisíce! Lidi si už nenechají nic líbit!“
Hlas se mi klepal vzteky a nejradši bych na něj ten jeho ředitelský stůl překlopila, jako se to dělá ve filmech.
„Tomu nevěřím,“ zavrtěl důstojně hlavou ředitel kolínského divadla, které se mělo následující den, na schůzi všech zaměstnanců divadla, oficiálně přihlásit ke stávce, a něžně pohladil stránky Rudého práva.
„Tak si na moje slova vzpomeň za pár dnů,“ syčela jsem vztekle. „Tentokrát lidi do ulic půjdou! Co můžou ztratit?“
Nevím, kde se ve mně ta jistota brala. Snad z toho mlčícího stranického tisku. Jako bych si teprve teď uvědomila jeho zbabělou prolhanost. Jak nás prznili a my se nechali.
Vstala jsem, došla jsem ke dveřím a tam jsem se na něho otočila.
„Sta tisíce lidí! A možná už dneska! A určitě zítra! Uvidíš!“
„Tomu nevěř. Proč by to dělali,“ suverénně cedil mezi zuby Aurel. „A pro mě je podstatné, co se píše tady!“
Zvedl Rudé právo a já vyšla z jeho kanceláře a měla jsem co dělat, abych zkrotila vztek, který jsem cítila, držela jsem se, abych nepraštila do zdi, do skla, do dveří…
Klid. Klid. Klid.
Večer jsem měla na Husově náměstí, v Malém divadle, kde zkoušeli a hráli kolínští ochotníci, první čtenou zkoušku své pohádky. Doma jsem odpoledne trochu upravovala text podle připomínek režisérky Saši. Chápala jsem ji. Objednala si pohádku, šitou na těla svých herců, a já se někde netrefila…
Dlouho jsem u toho nevydržela, připravila jsem Filipovi jídlo na večer a šla jsem znovu do divadla. Večer měla být technická zkouška, poprvé s kostýmy, kompletní scéna, rekvizity. Premiéra měla být koncem týdne, ale nikdo jsme nevěděli, jestli bude. Mluvili jsme o tom už včera odpoledne, než se herci rozjeli do Prahy, říkali jsme si, technická zkouška není představení, nebudeme ji odvolávat.
Pár lidí už přijelo z Prahy, mezi nimi i herečka Markéta Světlíková, která přivezla Svobodné slovo, půjčila mi ho a já najednou držela v ruce zázrak.
Poprvé ve svých devětatřiceti letech jsem četla v československém denním tisku, pravdu. Byl to zvláštní, nádherný pocit! Něco mezi horečkou, zimnicí, radostí a strachem. Strachem, který v nás byl pěstovaný nejenom ve škole, ale i doma.
„Tohle nesmíš nikde říct!“
„Opovaž se to říct ve škole!“
„Neříkej to před dětmi!“
„Nekřič, ať to nikdo neslyší!“
Narodila jsem se v roce 1950. Patřím k těm, kteří v sobě měli strach, ale také patřím k těm, pro které byl 17. listopad 1989, výzva k jeho definitivnímu odhození!
A že nás bylo, co jsme svůj strach odhodili! Plná Letná, plná náměstí, školy, fabriky, vesnice i města.
To Svobodné slovo jsem musela mít u sebe. Alespoň do zítřka. A Markéta mi ho půjčila.
Vrátila jsem se domů a zavolala jsem Aurelovi. Vzal to jeho otec.
„Není doma. Je na Okresním výboru strany. Mám něco vyřídit?“
„Ano. Řekněte mu, ať si přečte Svobodné slovo.“
„My něco doma máme. Ale, paní Fuchsová, ono se nesmí všechno brát tak, jak se povídá, nesmí se všemu věřit, nějaké stávky a podobně, kde bychom to byli?“
„Řekněte mu, ať večer přijde do divadla, je technická zkouška, ať se zeptá lidí, kteří přijedou z Prahy, řeknou mu, co se tam děje, protože jestli dá na to, co je v Rudém…“ Přerušil mě.
„Já mu to vyřídím, paní Fuchsová.“ Klap. Položil telefon.
Kolem osmnácté hodiny jsem šla za ochotníky, do Malého divadla na Husově náměstí. Když jsem šla kolem našeho svítícího divadla, nedalo mi to, a vlezla jsem tam.
Zeptala jsem se na Aurela. Do divadla ten večer nepřišel. Ředitel divadla, které den před tím vstoupilo do stávky, nepřišel mezi své lidi. Ať už měl v plánu zachovat se v příštích dnech jakkoli, z jeho nepřítomnosti bylo cítit vyčkávání a zbabělost.
Ale Zlatovláska, ta tam, po několika dnech dovolené, byla. Vyslaný předvoj strany. Ucho.
Seděla na lavici naproti vrátnici, s herečkou Evou Kelemenovou. Ta do ní hučela, a jak jsem znala Zlatovlásku, ukájela se tím, jak se ji herci snaží získat na svoji stranu. A zrovna teď, když jsem se na ni koukala, se zatvářila, jakoby se jim to už skoro podařilo!
Jsem s vámi! Chápu vás! A všechny vás miluju, zlatouškové moji!
Ano, bylo by dobré získat nějakým zázrakem Zlatovlásku na naši stranu. Mnoho věcí by bylo jednodušších, to jsme věděli všichni. Pokud se nám to nepodaří, bude pískem, který bude všude a ve všem drhnout a přidělávat nám práci.
A tak zatímco Eva do ní hustila svou pravdu, já se přemohla a pohladila jsem Zlatovlásku po tom jejím copu, který jí obtáčel palici. Šelmy dokážou ublížit, i když jsou bezzubé. Proto jsem to udělala.
Tak co, jdeš do toho s námi, nebo budeš taková, jakou tě všichni známe? Pojď s námi, nechoď proti nám, letělo mi hlavou, když se moje ruka dotkla jejich vlasů.
Podívala se na mě, mateřsky se na mě usmála, ale v každém oku měla tři dýky. Rychle jsem ruku stáhla.
Když si ke Zlatovlásce přisedl z druhé strany Milan Livora, zahlédla jsem v jejím pohledu špatně utajené vítězství. Šla jsem radši pryč.
V Malém divadle jsem si připadala jako jednooký mezi slepými. Čekalo tam asi dvacet lidí. Pracovali po celém Kolíně, na úřadech, ve fabrikách, ve škole, v obchodě a nevěděli nic. Vůbec nic.
„Moje“ Svobodné slovo kolovalo kolem dlouhého stolu, a já vyprávěla o sobotě, o neděli, o setkání s Fešákem, o tom, co se chystá zítra v divadle, kdy se mají sejít všichni zaměstnanci, a definitivně potvrdit stávku, všechny to zajímalo, poslouchali, ani nedutali, ale nejvíc rozrušená jsem byla já.
Stávku jsme měli na triku my. Nikdo jiný. My z divadla jsme v tom byli namočení nejvíc. A byli jsme sami. Zatím ještě ano. Ostatní Kolíňáci byli jenom pozorovatelé. Zatím.
Potom jsem jim přečetla tu svoji pohádku, občas jsem jim k tomu během čtení něco řekla, bylo to o vzpouře utiskovaných proti zlým vládcům, o boji dobra proti zlu, někomu se to líbilo, někomu ne, jako třeba režisérce Saše, která, když jsem skončila, prohlásila, že se jí to vůbec nelíbí, ale že to je možná dobré znamení, a že si to musí ještě jednou přečíst.
Už nikdy potom jsme se my dvě nad touhle pohádkou nesešly. Saša opět, jako v případě mé první pohádky, neuznala za nutné, mi cokoli oznámit, a po čase začala zkoušet Strakonického dudáka.
Kolem půl desáté jsme se rozešli. Šla jsem domů kolem divadla, svítilo se tam, technické zkoušky jsou někdy až do půlnoci, ale dovnitř jsem tentokrát už nešla.
Cítila jsem v sobě narůstající třes ze stranické schůze, která mě čekala druhý den, v osm hodin ráno.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1