Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 22. listopad 1989 – středa.

Ráno v Rudém právu opět nic.
Kolem osmé jsem už byla v divadle. Růžička strávil noc v klidu, nic se nedělo, divadlo nám nikdo „neukradl“.
Čekali jsme na lidi z Prahy, kteří dojedou kolem půl desáté. Pak mi vrátná, paní Suchá, řekla, že mám jít k řediteli.
Dveře od sekretářky Věry do ředitelny, byly otevřené.
U ředitelského stolu stála Zlatovláska, ekonomka Smutná a za stolem seděl Aurel. Věra přecházela rozčileně od sebe do ředitelny a zpět. Sem a tam.
„Co je,“ zeptala jsem se na prahu ředitelny a tušila jsem nějakou boudu.
„Můžeš nám říct, co se vlastně děje,“ otočil se na mě vyblitý obličejíček Zlatovlásky.
Čas. Potřebuju čas.
„Co jako?“
„Takže dneska se tedy hrát nebude,“ připojil se k ní Aurel a mně trochu svitlo.
„Nebude. Včera jsme to přece odhlasovali. Nebo snad ne?“
Hajzlové zbabělí! Včera v klubu nikdo z nich neřekl ani slovo a teď to tady na mě budou zkoušet?
„Já jsem nic neodhlasoval,“ zaštítil se Aurel svou včerejší, nezvednutou rukou.
„Stávka?! To přece nemyslíš vážně, Ireno? Kdo to zaplatí,“ rozhořčila se Smutná a její obličej se změnil z růžové v rudou.
„Stávkový výbor,“ ucedila Zlatovláska a zapálila si sto třináctou cigaretu. Od rána.
„Podívej se,“ otočila jsem se ke Smutné. „Mně je to slovo stejně cizí, jako tobě. Stávka. Stávkový výbor. Ale prostě to tak je. Všichni, kromě ředitele, jsme včera zvedli ruku pro stávku, zvolili jsme stávkový výbor, tys hlasovala taky, takže jsme prostě ve stávce.“
Otočila jsem se na Věru, ze které jsem měla pocit, jako by byla na jejich straně.
„Ty jsi přece také ve stávkovém výboru!“
„Prosím tě, zvolili mě tam, aby jim měl kdo přepisovat na stroji,“ začala se bránit a hlas se jí chvěl rozčílením. „Muž mě doma seřval, co se do toho pletu! Když k něčemu dojde, tak první, koho zavřou, budou stávkový výbory!“
A tobě by v lochu uštípali tvoje dlouhý, rudý nehty, co? Toho se bojíš nejvíc, pomyslela jsem si zlomyslně, ale to už vyrazila do boje Zlatovláska.
„Měla by se sejít stranická organizace.“ Udělala dramatickou pauzu a pak svoji myšlenku dokončila. „Snad ještě v divadle je, stranická organizace?!“
Musela jsem se usmát. Detailistka.
„Je.“
„Ale včera večer se v Klubu říkalo něco jinýho!“
Vida, kdopak ji informoval o tom, o čem jsme se včera v klubu bavili? Ať žijí práskači!
„A proč se chceš scházet? Všechno jsme si řekli včera.“
Aurel za stolem vstal a rozvážně odklepával do popelníku popel ze svého dvě stě třináctého cigára. Od rána.
„A to jste si řekli také,“ cedil mezi zuby, „aby vrátná říkala do telefonu, že herci budou hrát, až vláda splní požadavky stávkového výboru?“
„Jakého stávkového výboru?! Vrátná má říkat, že herci budou hrát, až vláda splní požadavky studentů!“
„Tak to máte v tom vašem stávkovým výboru pěknej bordel,“ soptila Zlatovláska. „Růžička řekl paní Suché, aby říkala tohle!“
„Ano,“ souhlasila rudá Smutná. „Až vláda splní podmínky stávkového výboru.“
Konkrétně Fuchsové, co? Ukázala jsem na telefon.
„Můžu si zavolat?“
Dovolili mi to.
„Paní Suchá, co vám řekl Luboš Růžička, že máte říkat do telefonu?“
„Že herci budou hrát, až vláda splní podmínky stávkového výboru,“ ozvalo se mi sladce do ucha.
„Tak buďte tak hodná, a říkejte to, co vám řekl Růžička opravdu, ano? Že herci budou hrát, až vláda splní podmínky studentů!“
Položila jsem telefon. Aurel, Zlatovláska a Smutná čekali. Věra z kanceláře zmizela. Pravděpodobně před divadlem vyhlížela, jestli už pro ni nejedou. Nebo si šla ostříhat nehty. Pro jistotu.
Kývla jsem na ty tři.
„Ještě něco? Co s tou stranickou schůzi?“
„No… teď je to už zbytečný, abychom se scházeli… když se to takhle vyřešilo…“ couval Aurel.
„Takže tys chtěla svolat stranickou schůzi kvůli tomu, že vrátná Suchá záměrně říkala lidem do telefonu jiný text, než jí řekl Růžička,“ obrátila jsem se s úsměvem na Zlatovlásku, ale ta si zapalovala další cigaretu a neodpověděla mi.
Šla jsem za Růžičkou a všechno mu řekla. Naštval se a zavolal ze své kanceláře na vrátnici.
„Paní Suchá, přečtěte mi, co máte na tom lístku, co jsem vám dal. To, co máte říkat do telefonu, kdyby se kdokoli ptal, proč nehrajeme.“
Stála jsem vedle něho a poslouchala, co sladký hlásek z vrátnice odpovídá.
„Že herci budou hrát, až vláda splní podmínky studentů.“
„Takže říkejte tohle a nic jiného, ano?“ Položil telefon a já se neudržela.
„Kráva.“ Mávl rukou.
„Klid. Vykašli se na to. Takových věcí ještě bude.“
Měl pravdu.
Středa, 22. listopadu 1989.
Až za několik let jsme se dozvěděli, že opravdu existoval příkaz, zajistit členy stávkových výborů. Ano, Lidové milice se stahovaly do Prahy. Proto byla ve středu ráno, naše trojka na koni. Naštěstí ne dlouho, i když Zlatovláska se z koně shodit nedala.
Když si vzpomenu, kolikrát nás Audolenská dole v klubu varovala, bacha, je tu Zlatovláska, zase je vyvěšený telefon! Nejvíc jsme se totiž scházeli v klubu, kam se telefony přepojovaly z vrátnice. Jak přišla do divadla Zlatovláska, už leželo sluchátko na vidlici špatně – jak na vrátnici, tak v klubu.
Bacha, je tu Zlatovláska! Nejfrekventovanější věta sametové revoluce v kolínském divadle.
Pak jsme šli s Růžičkou do klubu, kde jsme se kolem desáté všichni sešli.
Domlouvali jsme se, kdo kam půjde a s kým, do které továrny, do jaké vesnice. Některé dvojice vyrážely hned.
Zdeněk Štěpánek se mě zeptal, jestli bych s ním druhý den, ve čtvrtek, nešla na Gymnázium, studenti tam byli nejaktivnější, ale báli se ředitele. Souhlasila jsem. Filip tam v září nastoupil do prvního ročníku. Ať slyší a vidí maminku, revolucionářku!
Kolem jedenácté hodiny přiběhli do klubu dva kluci z průmyslové školy, která byla kousek od divadla.
„My jsme jim utekli! Oni nás zamkli ve škole, ale my bychom chtěli, abyste nám něco řekli! Nemohli bychom všichni přijít sem?“
Kluci stáli mezi námi uprostřed klubu, udýchaní, rozrušení, dívali se kolem sebe a museli mít pocit, že si právě teď trochu sahají na revoluci, když se zezadu ozval studený hlas ředitele Aurela.
„Ne! Do divadla v žádném případě nikdo nesmí! To nedovolím!“
„Tak ne! Tak tedy ne,“ couvl okamžitě jeden z kluků, a myslím, že nejenom mně v tu chvíli zatrnulo, jak je snadné rozšlápnout právě narozenou mladou odvahu.
A proč vlastně ne?
„Proč by nemohli přijít do divadla? Otevře se hlavní vchod,“ navrhl Nešleha.
„Nezlobte se, pane Nešleho, ale v divadle nemá nikdo cizí co dělat. Není představení,“ ozvala se ekonomka Smutná, pro jistotu už od rána v obličeji rudá.
„Budeme stát u vchodu a budeme pouštět jenom studenty. Nikdo jiný se sem nedostane,“ připojil se k Nešlehovi Štěpánek.
„Máme také nějaké předpisy,“ zasáhla Zlatovláska. „A nejsou tu požárníci.“
Všichni tři měli při těchto svých statečných vystoupeních oči na zádech a zoufale čekali, kdy na dveře klubu konečně zabuší členové Lidových milicí, zabásnou stávkový výbor a je, silnou trojku, postaví na sídlišti vedle sochy Lenina.
„Tak víte co, kluci? My přijdeme k vám,“ ujali se uprchlíků herci, a myslím, že nás v tu chvíli bylo v klubu dost, kdo jsme se styděli za to, jak nám naši revoluci pošpinili tihle tři stateční soudruzi.
„Pojďte, zavoláme do školy, aby o nás věděli.“
Kluci s herci odešli a setkání na průmyslové škole se za chvíli uskutečnilo.
Středa, to byl vůbec zajímavý den. Do divadla se začali stahovat lidi z Kolína a z okolí, kteří se pak tady objevovali pravidelně. Odnášeli si plakáty, texty prohlášení, chtěli od nás nejrůznější informace a naopak, oni informovali nás. Také se začali pravidelně objevovat kurýři, kteří nám vozili materiály z Prahy.
Tři pánské šatny v přízemí u vrátnice, se proměnily v tisková střediska. Každý něco přepisoval, přinášel, odnášel, přenášel, třídil, skládal, rovnal.
V první šatně, kde jsme měli uložené všechny materiály, jsme se střídali ve službě. Báli jsme se, aby nám zbytečně nemizely plakáty a vlastně všechny věci, které jsme tam měli uložené. Nebáli jsme se lidí, kteří přišli z venku, měli jsme strach z některých našich spoluzaměstnanců. A také jsme první šatnu na noc zamykali, a kde je schovaný klíč, jsme věděli jenom tři. Milan Livora, Luboš Růžička a já.
Byl v poslední šatně, ve druhém šuplíku od umyvadla, zastrčený nahoře za prknem.
Také jsme byli za ředitelem Aurelem, aby nám půjčil rozmnožovací stroj.
„Nemůžu. V žádném případě. Na to existuje příkaz z Krajského národního výboru. Rozmnožovat se smí pouze věci, týkající se divadla. Jsem pořád ředitelem tohoto divadla a musím se tedy řídit příkazy káenvé.“
Poprosili jsme jeho sekretářku Věru, členku stávkového výboru, aby nám něco přepsala, ale Aurel nás vyprovodil ze dveří jako malé haranty.
„Má svoji práci, nezlobte se.“
A tak jsme si všechno přepisovali sami.
V tu středu, 22. listopadu 1989, také někdo do divadla přinesl Usnesení předsednictva Okresního výboru KSČ z 20. listopadu 1989. V jednom jeho bodě byli tvrdě odsuzovaní herci Krajského divadla v Kolíně, kteří stávkují za podporu požadavků studentů.
Tak oni nás v pondělí, 20. listopadu 1989, odsoudili a v úterý, 21. listopadu 1989, s námi seděli na schůzi v Klubu, slyšeli to samé, co my, a nebyli schopni říct, omlouváme se, my jsme tohle všechno nevěděli, a včera jsme vydali takové a takové usnesení, my se vám za to omlouváme, kdybychom včera věděli to, co jsme teď u vás v klubu slyšeli od zmlácených studentů, tak bychom takové usnesení nikdy v pondělí nevydali…
V pondělí? Věci do sebe začaly zapadávat.
V pondělí jsem přece volala Aurelovi a jeho otec mi řekl, že je na zasedání na Okresním výboru KSČ. Takže ředitel divadla tohle usnesení znal a mlčel.
Když jsem šla ve středu večer domů, potkala jsem na mostě známého, který pracoval na OV KSČ. Řekla jsem mu, jak nás naštvali svým pondělním usnesením.
Nevymlouval se. Naopak. Hrdě se chlubil, že chtěli dát text usnesení i do Kupředu, kolínského týdeníku, který vycházel každé úterý a vydával ho Okresní výbor KSČ, ale bohužel, někteří soudruzi s tím prý nesouhlasili.
Rozesmálo mě to.
„Klidně jste to tam mohli dát! Vyšlo by to v úterý 28. listopadu. Byla by to vaše ostuda, ne naše!“
Nechápal. Ve středu 22. listopadu 1989, bylo ještě příliš brzy na to, aby pochopil, že skončili. Stranické legitimace se začaly po tisících vracet až o pár dnů později…
Než jsem odešla z divadla, přiběhli na vrátnici manželé. Znala jsem je z Kolína. Paní se třásla a její muž ji podpíral.
„Tchán je v Lidových milicích. Svolávají je. Mají pohotovost! Mají zaútočit na divadla!“
Poděkovali jsme jim, ale nevěřili jsme. Zaútočit na divadla? To jako, že by nás postříleli, kdybychom je sem nechtěli pustit? Přišlo nám to komické.
„Braň se,“ radili jsme Lubošovi Růžičkovi, když jsme se u vrátnice rozcházeli a on opět zůstával přes noc v divadle. „Vezmi si v rekvizitárně dřevěný kulomet a jdi do nich!“
Doma jsem si sedla nad Rudé právo. Položila jsem vedle sebe sobotní, pondělní, úterní a dnešní, středeční vydání, a pak jsem začala psát povídání na druhý den, do Gymnázia.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1