Miluji tě a nemohu si pomoci – Díl 1.

Autorka: Irena Novotná

Miluji tě a nemohu si pomoci – Díl 1.

Tento příběh je ze života lidí, kteří hledali své hodnoty a lásku. Říká se, že dostatek je stejně tíživý jako nedostatek. Opravdový cit dokáže překonat obojí.

Irmě je sotva čtyřicet let. Je úspěšná manažerka. Hned, po promoci se provdala za Alexe.  Měli před sebou slibnou kariéru, která se naplnila. Irma přinesla do manželství nejen svou krásu, ale také slušný kapitál. Po pěti letech manželství zjistila, že Alex prožívá románek. Naštěstí netrval dlouho, ale poznamenal jejich vztah. Irma mu odpustila. Ale ztratila důvěru a klid. Nyní to prožívá znovu. Tentokrát je to Alexova kolegyně. Rozhodla se, že nechá pořídit fotografie jako důkaz jejich poměru a pokud se Alex přizná, rozvede se s ním. Podle svatební smlouvy, v případě nevěry, ať z její nebo jeho strany, bude majetek pořízený v manželství rozdělený na dvě poloviny a vstupní kapitál připadne ji. Manželství bude tak rozvedeno bez zbytečných skandálů. Alex váhá s přiznáním a Irma čeká, vyčerpaná napětím a úzkostí. K problému se staví sice věcně, ale cítí, že se musí odpoutat …

I.

Ve čtyři hodiny odpoledne se téměř nedá ve městě zaparkovat. To je ale k vzteku, pomyslela si Irma, když ani v postranní ulici nebylo jediné místo volné. Ještě má půl hodiny čas. Zrovna dnes! Objela ještě jeden blok a oddychla si, protože právě z jednoho místa odjíždělo auto. Mám štěstí. Zajela k chodníku a vypnula motor. Otevřela kabelku, vyndala mobil. Chvilku čekala, než se ozval Alexův hlas.

„Ahoj, v šest jsem doma,“ řekla a ukončila hovor.

Pak mobil vrátila do kabelky. Jen na okamžik se zahleděla na starý dům, před kterým stála. Pak vylezla z auta, zamkla dveře a přitáhla si k tělu plášť. Ochladilo se a možná, že se dá do deště. Ještě se podívala na hodinky, pak počkala, až se rozsvítí zelená a přešla silnici. Nebylo to jen pochmurným počasím, že se cítila tak stísněně. Vešla do kavárny a vyhledala místo, které bylo trochu stranou od ostatních lidí. Sundala si plášť a pověsila ho na věšák.

„Paní si přeje?“ zeptala se jí mladá dívka ve slušivém stejnokroji,

„Kávu, minerálku, popelník,“ řekla a usmála se. Pak odvrátila pohled, upřela oči na velké  okno, po kterém už stékaly drobné kapky deště. Znovu se podívala na hodinky a obrátila oči ke dveřím. Napětí v ní vzrůstalo úměrně s časem, který se chýlil k půl páté. Mezitím dívka postavila na stolek kávu, malý skleněný popelník a nalila do sklenice minerálku. Co to proboha dělám, pomyslela si. Lepší je nic nevědět. Začala doufat, že nepřijde a ona, sice plná podezření, ale s malinkou nadějí se vrátí k autu a odjede domů. Co se to jen s námi děje, pomyslela si. Zapálila si cigaretu. Na hodinkách bylo půl páté a pět minut. Najednou si začala přát, aby nepřišel. Dokouřila cigaretu a zamáčkla její zbytek do popelníku. Vypila kávu a pokynula dívce, že bude platit. Pak se rychle oblékla a tou samou cestou spěchala k autu. Připadala si jako zloděj, co prchá z místa činu. Nasedla do vozu, nastartovala a zamířila k domovu. Ne, říkala si, nechci nic vědět. A nebudu se ho na nic ptát. Nechám to být, třeba to přejde. Jako tenkrát .. Alexi, proč? Odemkla dveře se a vešla do domu. Z horního pokoje bylo slyšet hudbu. Je tedy doma. V kuchyni bylo vzorně uklizeno. Sedla si na židli a natáhla nohy. Už několik dní cítí bolest. Je unavená z práce, je unavená z problémů, které cítí, ale neřeší, je unavená už ze všeho.

„Už jsi doma? Ani jsem tě neslyšel vejít.“

Alex stojí mezi dveřmi v županu a je na něm vidět, že se před chvílí sprchoval. Usmála se na něho.

„Chceš kávu?“ zeptala se.

„Spíš bych si dal černý čaj s cukrem a medem,“ řekl svým měkkým hlasem. Zvláštní, pomyslela si, ještě pořád mne ten hlas přitahuje. A říká se, že když někdo miluje hlas druhého, že je to láska. Vstala a postavila konvici na sporák.

„Jaký jsi měl den?“ zeptala se, protože potřebovala s ním mluvit. I když ji bolest stoupala až do krku.

„Jako vždycky,“ odpověděl a nehnul se od těch dveří. Každý jeho pohyb a pohled jakoby znamenal něco hrozivého. Připravila dva čajové šálky, nasypala do konvice čaj a zalila je vodou. Cítila, že se chvěje. Ještě vyndala ze skříňky skleničku medu a cukřenku. Postavila všechno na stůl, jako to dělala po celé roky, co spolu byli, v dobrém i ve zlém. Konečně se odlepil od dveří a posadil se ke stolu.

„Nechceš chleba s medem?“

„Ne. Už jsem večeřel,“ řekl a ona věděla, že kdyby se zeptala, s kým, že by ji to řekl. A pak by se rozpoutala bouře, po které by nespala a ztratila nadobro veškerou naději. Nic se neděje, ještě se nic neděje. Jen já se bojím o tom mluvit. Ale Alex je připravený se přiznat, sbalit si kufry a zabouchnout dveře, hodit klíče oknem na chodbu, nastartovat auto a odejít za ženou, která čeká, až se to u nás rozhodne. Určitě se ho zeptá: „Už jsi jí to řekl? A co říkala? A myslíš, že to nechá jen tak? Musíš se rozvést, Alexi, já už nechci nikomu lhát.“

Jak čestné, pomyslela si, jako když dravec uchopí do spárů svou oběť a omluví se jí – víš, já mám hlad.

„A co ty? Jaký ty jsi měla den?“ zeptal se ji.

„Ale celkem dobrý, jen mě nějak bolí nohy. Půjdu se osprchovat a na chvíli si lehnu.“

„Stejně mám ještě práci, klidně si odpočiň.“

II.

Jeho hlas zněl jako vábivé andante. Kdyby nic netušila, ani koutkem duše, přitulila by se k němu a políbila ho do vlasů. Ale tak, když šla kolem něho, se dotkla jeho ramene a usmála se na něho. Jakoby doufala, že ten úsměv zastaví jeho touhu ji to říci: „Podívej. Nechci to už dál zapírat. Jistě něco víš, anebo tušíš…“

Panebože, jak je to trapné. Svádět to na mé předtuchy. Na mou skoro jistotu. Ale to napětí trvá už dost dlouho, aby ho rozčísl rozhovor o nevěře a o rozchodu. Napustila si vodu do vany a cítila, jak se jí hrnou do očí slzy. Dnes se to mohla dozvědět na jisto a vidět i fotografie jak jsou spolu … Nejdříve k tomu svolila, ale utekla před tím člověkem, který je pořídil. Asi se jen trochu opozdil, ale s opatrnosti nezavolal. Je to jedno, že mu za ně dobře zaplatila. Ať si je nechá a udělá si s nimi, co chce. Zná tu ženu. Je mladá a pěkná. Pracuje ve stejné firmě. Několikrát se s ní zdravila. Všimla si, že se na ni pátravě zadívala, jakoby měřila vůči ní své šance. I když ji táhne už na čtyřicítku, vypadá skvěle a je si toho vědoma. Proto se ona dívá, jestli není na ni nějaká změna, která by prozradila, že už s Alexem o tom mluvila. Svlékla se a vlezla do teplé vody. Ne, řekla si, nedám ti šanci. Alespoň do chvíle, kdy Alex nenajde odvahu mi to říci do očí. Mně už ty jeho aférky tak unavují. A hlavně, abych to utajila před okolím. Protože ten skandál bych nepřežila. Zatím nepřežila.

III.

Zavřela oči a nechala se prohřívat vodou. Znovu se jí vybavila před očima její tvář. Měla na sobě červenočerné šaty a vlasy spletené do copu. Slušelo ji to. I ten parfém, který kolem zavanul, když prošla, byl perfektní. Tak jistě se pohybuje na vysokých podpatcích a jistě se každý muž za ni ohlédne. Určitě nebylo pro ni těžké Alexe svést. Poprvé, podruhé a pak ho spoutat tak, že nyní zrovna visí osudová slova na jeho rtech, jen, jen jim dát průchod. Ale tento večer ještě ne, Alexi. Ani ráno ti nedám šanci. Až si promyslím, jak budu reagovat. Musím se na to připravit, musím být rozhodnutá to také skončit. Nepotřebuji důkazy, ty mám. Vím, jak se ženy dívají na tu, které právě odvádějí manžela.

Když šla do ložnice, slyšela, jak Alex s někým hovoří. Roztlouklo se jí srdce. Ale odolala touze otevřít dveře do jeho pokoje, aby zjistila s kým mluví. Je to otázka krátkého času, než bude stát tváří v tvář skutečnosti, které se nyní vyhýbá, jak může. Otevřel dveře.

„Irmo, musím do firmy, volal mne ředitel,“ řekl. Měl na sobě ještě župan.

„Teď večer?“

„Je teprve sedm hodin, do devíti jsem doma.“

„Víš co? Pojedu s tebou,“ řekla a pozorovala, jak se zatváří.

„Ale říkala jsi, že tě bolí nohy.“

„Už ne. Stavíme se potom v Tescu, ano?“

„Jak chceš,“ řekl normálním hlasem, bez jediného zachvění. Nakonec proč ne? Třeba je to to pravda. Třeba ho skutečně volal ředitel. Šla se obléknout a upravit. Alex na ni čekal u dveří, nechal ji vyjít ven a zamknul za sebou.

„Nebo tě zavezu k Tescu a pak se pro tebe vrátím, nechceš? Budeš mít čas na nákupy.“

Znovu ji popadla tíseň. Tak to nebyl ředitel.

„Ne, to není třeba. Počkám na tebe v recepci.“

„Jak chceš,“ usmál se.

Celou cestu pak mlčeli. Když zastavil na parkovišti před firmou, podíval se na ni. Ale ona nedala na sobě znát, co si myslí a co cítí. Vystoupila a zavěsila se do něho. Přitom se podívala do čtvrtého patra, do okna, kde měla ona kancelář. Byla tam tma. Zavedl ji do recepce, vyzvedl si klíče a řekl ji, že bude za chvíli zpátky.

„Nechcete kávu?“ zeptala se ji recepční.

„Ne. Děkuji.“

„Máme tady kontrolu. Ještě tu sedí. Tak ředitel honí lidi,“ řekla tiše recepční, „je nervózní. Asi jim něco našli.“

„Ale to nic nebude. Alex nic neříkal,“ odpověděla Irma.

„Ale pan inženýr má vždycky všechno v pořádku. Nebojte se.“

Irma pokývla hlavou. Další den k dobru, pomyslela si.

Když odjížděli, řekla, že si do Tesca dojde zítra, že je opravdu už unavená. Na jeho tváři nebylo ani stopy po nějakém vzrušení nebo mimořádném, zážitku. Ale několikrát za noc se probudila. Až ráno si řekla, že bude muset něco rozhodného udělat.

Takhle se nedá žít …
Pokračování