Důchodce a duchovní život – Nebojte se jógy 4

Autor článku: František Benda První otázka, kterou začátečník položí, bývá: „Kde tedy začít a jak?“ Najít přesnou odpověď by vyžadovalo znát jeho mentalitu, stupeň znalostí a mnoho jiných okolností z jeho prostředí.

Podstatně jednodušší je proto vyzvat k začátku odkudkoliv, jak je k tomu právě možnost. Učení jógy je natolik rozsáhlé, že jeden člověk – navíc laik, neboť kdo z nás se může věnovat tomuto učení, jakkoli vábivému, profesionálně? – je stejně neobsáhne. Můžeme proto začít odkudkoli, jako při čtení strhující knihy. I když v ní nakrásně začneme jinde, než měl autor v úmyslu, stejně se k tomu, co jsme přeskočili, po čase vrátíme, neboť jinak by nám unikly souvislosti. Dobrá kniha si způsob čtení vynutí sama. Kdo se chce zabývat jógou vážně, neunikne žádné disciplíně – jednou k nim dojde tak jako tak.

Zpravidla se začíná tělesnými cviky – hathajógou – neboť jsou nejpřístupnější a nejméně namáhavé (ten, komu se toto tvrzení po prohlédnutí obrázků některých obtížných pozic nezdá pravděpodobné, má štěstí, že nejdou vyfotografovat či nějak zobrazit mentální a etické požadavky). Začínat od tělesných cvičení má také tu výhodu, že stačí zůstat jen při nich a neponechala-li jóga nic jiného, než prospěch z jejich provozování, lze i to považovat za zisk.

Studium jógy v počátečním stadiu lze přirovnat ke studiu neznámé cizí řeči podle učebnice, sepsané právě touto cizí řečí. Kdo jí rozumí, nemusí se víc učit. Kdo jí nerozumí, musí pracně zvládat slovíčko po slovíčku, výraz po výrazu, a každá nová vazba mu otevírá širší možnost k pochopení dalších a dalších tajů. Cesta je to svízelná, avšak přináší některé výhody: kdo nemá opravdovou vytrvalost, odpadne; kdo vytrvá – má zaručenou odpověď na své otázky bez nebezpečí chybného převodu z jednoho jazyka do druhého. Přijmout učení za vlastní tak znamená dostávat se pomalu a uceleně do jiného myšlenkového světa, než na jaký jsme zvyklí a používat k tomu metod, o kterých jsme až dosud třeba ani neměli tušení. Učitelé, kteří se snaží vysvětlit přístup k praktikám jógy, se podjali velmi nevděčného úkolu, a bez opravdové a hluboké spolupráce žáka jsou zcela bezmocní. Kvalita průběžných pocitů se může u jednotlivých žáků značně lišit, takže učitel může podat pouze obecný návod k vlastnímu vnitřnímu vývoji. O zbytek se musí postarat žák sám. Přesný návod neexistuje. Přístup je individuální, přizpůsobený založení žáka, kdežto výsledky – jak vyplývá z nesčetné literatury a osobních svědectví – jsou srovnatelné.

Bylo již řečeno, že jóga má v podstatě dvě části, z nichž jedna propracovává tělo, druhá mysl. Jde-li komu pouze o to, aby dělal něco pro své zdraví, pak stačí, věnuje-li se pouze tělesným cvičením. Kdo se chce věnovat józe hlouběji, musí k tělesným cvičením přidat ještě cvičení dechová, která k nim ostatně neoddělitelně patří. Zůstat pouze u těchto cvičení je ovšem stejné jako studovat vyšší matematiku jen proto, abychom si dokázali přepočítat účet v obchodě – i když proti tomu v podstatě nelze nic namítat. Výhodnější je zcela nenásilně a postupně začít pěstovat i druhou složku lidské bytosti – mysl. Jedná se v podstatě o její ovládnutí a o dosažení vedoucího postavení Vědomí, které musí kontrolovat všechny projevy těla. Vstup do této části praxe se vlastně neliší od běžného mravního kodexu, který uznává každá vyspělá společnost. Rozdíl je pouze v tom, že se některým prvkům věnuje větší pozornost, a z nich se ještě zase některé dále rozpracovávají do jemných podrobností. Je pravda, že při rozvíjení těchto jemností vznikají později některá menší nedorozumění, kvůli těm však začátečníka hlava bolet nemusí, neboť až k nim dojde, bude znát současně i způsob, jak jim čelit. Již to, že žák začne přemýšlet o základních požadavcích, obsažených v tzv. Aštángajóze (zákazy, příkazy tělesné pozice, ovládání dechu a citů) a hlavně to, že si začne všímat, jak se sám chová a jaký k nim zaujímá postoj (čili od porozumění informaci přechází k jejímu pochopení), vytváří první kroky v jógové praxi. Po určité nedlouhé době se začne setkávat s jakýmisi záblesky, ve kterých to, o čem přemýšlel, se slévá do širších souvislostí – toto prohlédnutí téměř okamžitě mizí, takže vnáší do mysli zpočátku spíše lehký zmatek než pocit uspokojení. Žák tak má jednu z prvních příležitostí učit se trpělivosti a shovívavosti. Záhy na to pozná, že podobných stavů se nedomůže násilím, ať se snaží jakkoli, nýbrž že se do nich musí spíše „propadnout“.

Činnost již na tomto počátečním stupni přináší záhy pocit radosti a vnitřního vyrovnání. V různých návodech se udává kratší či delší doba, za kterou lze pozorovat první účinky. Učiní dobře každý, kdo na tyto údaje nedá. „Účinky“ na sebe mohou dát čekat velmi dlouho, zvláště máme-li oko netrpělivě upřeno na dveře, kudy mají vstoupit. Kromě toho – a to je častější případ – skutečně přijdou, avšak jsou tak jemné a zdají se být natolik samozřejmé a všední, ze si jich zpočátku ani nepovšimneme. Jsou to skutečně ony velejemné první krůčky, které jsou k nastoupení cesty nezbytné; jejich ohromný význam oceníme teprve později, až se již s jistým rozhledem dokážeme ohlédnout zpět. Žák začíná žít v jiném světě, který je sice s jeho až dosud důvěrně známým světem zkušeností téměř totožný, jenomže vysvětluje leccos mnohem lépe a výstižněji, než předchozí nejpečlivější bádání. A současně přichází pochopitelně i nebezpečí: žák získává dojem, že se před ním náhle všechno učení samo otevírá, že už vlastně všechno jaksi ví, takže toho na práci dále mnoho nezbývá. Může mít např. pocit, že mezi ním a oním čímsi ještě ne zcela určitým, k čemu se rozhodl směřovat, vede jakýsi most, po kterém stačí za vhodných podmínek jen přejít.

A podmínky ty se nezdají nepřekonatelné; právě naopak, jako by byly obsaženy a vyřešeny ve všem, co žáka obklopuje: ve vzduchu, v přírodě, v pohledu na hvězdnou oblohu. Ve chvílích, které se citově dotýkají jeho nitra, se blíží tomuto rozřešení téměř až na dosah ruky. Je zajímavé, že obdobné myšlenky se dostavují i při úkonech a jednáních jiných, ne právě poetických a spíše hrubých – což je důkazem, že jógová praxe se rozšiřuje ze cvičení i na styk s předměty a určitými postupy, takže není výhradně v tom, co se dá formulovat do jakýchsi přikázání a naučení, nýbrž kdesi jinde: za těmito vztahy v jemnějším přístupu ke zkušenostem a ve vyciťování jejich vlivu. Teprve tehdy může povznášet na vyšší hladinu. To, co se dá z těchto zážitků podat slovem, jsou obecné poznatky, svou formou ještě dosti hrubé, jak vyplývají z určitého stupně dokonalosti, získané po delší době provozováním jógové praxe. Skrze tělesné cviky, které jsou zpočátku jenom spíše dřinou, začne prosvítat dosud nepozorovaná nálada, která rozšiřuje vnímání na závislosti zatím opomíjené a nachází je nejen zajímavými, ale dokonce v nich začne vypozorovávat jakýsi řád, jehož se sami cítíme součástí. Zatím co se jógová praxe zdá být lhostejnou k věcem tohoto světa a zcela nepokrytě hlásá potřebu pozvolného umrtvení citů a vášní, a to dokonce i kladných, lze se tímto „obchvatem“ dostat do světa, kde pociťujeme vření života jako ve skutečné výhni, a navíc, že si uvědomujeme, že nejsme pouhými diváky či podřadnými přisluhovači, nýbrž spolutvůrci ve věčně probíhajícím procesu Tvoření. Je na bíle dni, že tomu, komu tento stav zůstal uzavřen, se bude zdát podobné líčení dosti fantastické; k tomu lze ovšem pouze konstatovat, že možnost ověření má každý. Podmínky k tomu nejsou neúnosné a jsou všeobecné známé.

Obdobně, jako se transmutuje cvičení do etického uvažování, se mění i každý krok na „mostě“, jehož přechod se původně zdál tak snadný. Obtíže nerostou do nepřekonatelnosti, jen se rozrůstají do značného množství úkonů, hlavně myšlenkových, které je potřebí postupně zvládnout. Charakteristickým rysem těchto jednotlivých kroků je, že jejich plnění přináší radost, takže současně slábne lákání posledního cíle, a je snadnější se soustředit na právě probíhající myšlení. Tak se “most“ sice v představě rýsuje dále, ovšem jenom jaksi pouze v kostře, a bude potřebí ještě mnohého úsilí, než po něm bude možno přejít. Časem se navíc ne bez podivu zjišťuje, že s prací na jeho zpevňování se stále více zkracuje, takže při položení posledního kamene jej patrně už vůbec nebude zapotřebí.

Autor: František Benda, Foto: Internet