Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1968 – Tesla.

Účetní se po půlroční mateřské dovolené vrátila, a mně nabídli na osobním oddělení jiné místo, protože jsem se prý i bez vzdělání osvědčila, a TESLA o mě nechce přijít. Tak jsem to zkusila, ale v té druhé kanceláři mě to nebavilo.
Bylo nás tady osm ženských a za našimi zády seděl vedoucí, pan Chmírko, který nedělal celý den nic. Naštěstí často z kanceláře odcházel, takže jsme si mohly povídat. Jakmile se vrátil, žádná z nás už nepromluvila.
Jediný, kdo během těch pár měsíců, co jsem tady pracovala, zavtipkoval, jsem byla já.
Paní Beranová se tehdy nahřívala u topení a pan Chmírko stál kousek od ní. Nevím, jak se jí to povedlo, ale spálila se o topení a vykvikla.
„Já myslela, že vás pan Chmírko štípl,“ řekla jsem a celá kancelář, kromě pana Chmírka, vybuchla smíchy. Nikdy před tím a nikdy potom, jsme se tak nezasmály.
Vsadím se, že se to z kanceláře dostalo ven na dílny a všude se říkalo, jak jsem si myslela, že Chmírko štípl svoji podřízenou do zadku, a všichni se tomu škodolibě smáli, protože celá TESLA věděla, že má na každé dílně své obdivovatelky, kterým věnuje svou přízeň, a on i obdivovatelky si bláhově myslí, že o nich v TESLE nikdo neví…
Takže jsem jednou zavtipkovala, jinak jsme tiše, beze slova pracovaly, a když pan Chmírko odešel z kanceláře, povídaly jsme si.
Jednou si například ostatní začaly vypravovat, v kolika letech přišly o panenství. Čtrnáct, patnáct, maximálně šestnáct let. Já se svými sedmnácti lety byla troškař.
„Já o to přišla v šestnácti,“ prohlásila jsem hrdě, když na mě přišla řada, ale stejně mi nevěřily. Prý kecám. Prý jsem o to musela přijít daleko dřív.
Naše práce spočívala v tom, že jsme chodily na dílny a zapisovaly, kolik kusů jednotlivých součástek se za směnu udělalo. Byly to strašné nervy, protože když jsme se vrátily do té blbé kanceláře s Chmírkem za zády, tak jsme ty vyrobené součástky musely zapsat do šanonů, což by nebyl problém, ale každý vyrobený kus měl v šanonu omezený počet listů a hlavně, na těch omezených počtech listů, byl i omezený počet vyrobených kusů!
Například jedné součástky se smělo vyrobit jenom tisíc kusů za měsíc, ale na dílně jich nasekali jedenáct tisíc za jeden jediný den?! A co teď s tím? Kam to mám napsat, když v šanonech už žádný list na tuhle blbou součástku není?
Fakt už nevím, jak jsme to dělaly, ale vždycky jsme to někam napsaly. A tak se na dílnách furt vyrábělo nad plán, furt se vyrábělo něco, co vlastně teoreticky nebylo potřeba, protože plán toho tolik vyrábět nechtěl, a stejně se to vyrábělo. Ten plán byl asi blbý a všichni to věděli a nejeli podle něho, jinak si to neumím vysvětlit.
Do toho mi začala jít na nervy pevná pracovní doba a hlavně píchací karty. Píchačky. Každý zaměstnanec si musel odpíchnout před šestou hodinou a pak na konci pracovní doby, ve čtrnáct hodin.
Vadili mi zaměstnanci, kteří se schovávali před čtrnáctou hodinou za budovami kolem vrátnice. Byli jako mravenci, v dlouhých řadách se na sebe mačkali, nalepení podél zdí, a jak zahoukalo čtrnáct hodin, vyrojili se ze všech stran a hnali se k vrátnici a k píchačkám, honem, honem, už aby byli venku a hurá k autům, na autobusy, na vlak, pryč z fabriky, hurá domů, hurá do života, protože žít začínáme až teď, když si odpíchneme…
Ráno se píchačky daly přežít, jak jsme přišli, tak jsme si odpíchli, ale odpoledne? Hrůza.
Vyvlékala jsem se z toho tak, že jsem zůstávala přesčas, to znamená, že jsem šla z práce třeba v 15.00. Nebo v 16.00. Pak jsem mohla jiný den odejít dřív, třeba už ve 12.00. Ano, tyhle výjimečné odchody mi pomáhaly přežívat píchačky ve 14.00. a lidské mravence, poschovávané kolem vrátnice.
Ale hlavně mi vadila práce, která se do zblbnutí opakovala a nedávala smysl.
Jedním příjemným zpestřením byla svačina, kterou nám nosila svačinářka. Mně nosila každý den dvacet deka polského salámu vcelku a tři rohlíky. Nebo pět? To už nevím. Asi pět. Na oběd jsem nechodila a tři rohlíky by mi na osm hodin nestačily, protože jsem ráno nesnídala.
Druhým zpestřením byly dvě lesby z vedlejší dílny, které chodily kouřit na záchod, a já byla jediná, kdo se tam s nimi bavil, i když jsem nekouřila.
V březnu 1968 jsem se šla zeptat na osobní oddělení, jestli mě pustí, když dám měsíční výpověď, a jedna úřednice mi řekla, to víte, že vás pustí, oni mají teď nahnáno.
Dodnes tu větu slyším. Nepochopila jsem ji tehdy, a nechápu ji ani dneska. Oni. Kdo byli v TESLE, v březnu 1968, oni?
Nakonec mě opravdu za měsíc pustili. Koncem března, když jsem dala výpověď, mi ještě nebylo osmnáct, proto mě pustit museli, ať už „oni“ byl kdokoli.
Během dubna jsem přemýšlela, kam půjdu dělat, ale nic mě nenapadlo. A pak řekla paní Beranová tu důležitou větu!
„Zavolám sestře. Dneska je v divadle.“
A já se jí okamžitě pověsila na ruku, ve které držela sluchátko.
„Paní Beranová, zeptejte se jí, jestli nepotřebují nápovědu! Řekněte jí, že chci dělat nápovědu!“
Visela jsem na její tlusté ruce jenom chvíli, protože mě odhodila, ale hned se na mě usmála, a zašeptala, počkej chvíli, Irenko!
Něco si se sestrou domlouvala a pak se jí konečně zeptala.
„Nepotřebujete nápovědu, Marie? Irenka dala výpověď a hledá práci.“
Chvíli poslouchala a pak se rozčílila.
„Ne, Marie, tak to tedy ne! To v žádném případě. Irenka přece nebude uklízet! Tak ahoj, v půl třetí jsem u tebe.“
Položila sluchátko, a naštvaně vrtěla hlavou.
„Ségra je úplně blbá. Že prý hledají uklízečku! Odmítla jsem to! Slyšela jsi to, ne? Irenko, ty přece nebudeš uklízet!“ Zrudla rozčílením a já přikyvovala, abych ji uklidnila.
Samozřejmě, že nebudu uklízet. Jsem přece bohém. Zrovna teď mě tahá do postele jiný kolínský bohém – malíř, a ještě netuší, že se mu to nepodaří. A také píšu povídky jednou větou, jako moje láska William Faulkner, ale musím na sobě ještě hodně makat, protože těm svým dlouhým větám nerozumím, i když jsem je napsala, a spisovatel přece píše proto, aby něco sdělil čtenářům, tak by mu čtenáři měli rozumět, ale když ani já nevím, co jsem napsala, tak jak by to mohl vědět můj čtenář? Asi to moje psaní ještě není to pravé.
Dobře, spisovatelka zatím ještě nejsem, ale bohém jsem, to tedy jo. A bohém přece nebude uklízet!
Odpoledne jsem jela z TESLY autobusem kolem divadla a nemohla jsem z té budovy spustit oči. Jako když ji vidím poprvé, fakt! Doslova mě do sebe vcucávala! Přitahovala mě k sobě! Byl to zvláštní, intenzivní pocit.
Autobus dojel na náměstí, já vystoupila, a ten zvláštní, intenzivní pocit zůstal mezi mnou a divadlem, viset jako pupeční šňůra. Viděla jsem ji! Ano. Stála jsem koncem dubna 1968, u kašny na kolínském náměstí, bylo půl třetí odpoledne, náměstí bylo rozpálené sluncem, všude kolem plno lidí, kteří šli, stejně jako já, z práce, a všichni se vyhýbali pupeční šňůře, která se vznášela mezi mnou a divadlem, a měřila sedm set třicet dva metrů.
Nedalo se s tím nic dělat. A já s tím ani nic dělat nechtěla. Cítila jsem, že už jsem v divadle. Už tam uklízím. Uklízím v divadle a zároveň píšu, protože budu spisovatelka a jednou mi vyjde kniha.
Ano! TO budu dělat.
Ano! To CHCI dělat.
Chci být uklízečka v divadle a spisovatelka.
Celou noc jsem se převalovala, celé dopoledne v práci jsem si zasněně představovala, jak chodím s koštětem po divadle, a když jsem jela odpoledne autobusem z TESLY, nejela jsem až na náměstí, ale vystoupila jsem u divadla a poprvé jsem do něho vešla bočním vchodem pro zaměstnance.
U okénka vrátnice jsem vrátné řekla, že se jdu zeptat na místo uklízečky, a sotva jsem to dořekla, zvedla se ženská, která tam seděla a vyšla z vrátnice na chodbu, kde jsem stála.
Byl to blonďatý generál, s vlasy, spletenými do copu kolem hlavy.
Blonďatý generál, zvyklý řešit válečné situace a velet do útoku.
Zlatovláska. Budu jí říkat, Zlatovláska, řekla jsem si a usmála se na ni.
Sjela mě pohledem, v ruce cigaretu.
„Vy chcete uklízet?“
„Chci,“ přikývla jsem a představila si, co právě teď Zlatovláska vidí. Štíhlou hezkou holku s vlasy na ramena a v minisukni. Jasně, že jsem nosila minisukně, i když jsem měla levé lýtko po obrně slabší. Byla jsem mladá. Proč bych nenosila minisukně?
Krátké sukně jsem nosila ještě v roce 1975, než se mi narodil Filip, ale ode dne, kdy se narodil, jsem začala nosit kalhoty a maxisukně. Nikdy potom jsem už nohu neukázala. Jeho narozením mi narostlo sebevědomí, a právě proto jsem si řekla, že teď musím být dokonalá alespoň na pohled, když ve skutečnosti nejsem. Musím svoji nedokonalost schovat, aby mému synovi nikdy nikdo nemohl říct, tvoje máma má slabší nohu. My, postižení, máme přiblblé myšlenkové pochody, co?
„Kde pracujete,“ vyptávala se Zlatovláska dál.

„V TESLE. V kanceláři. Ale dala jsem před měsícem výpověď. Od 1. května jsem bez práce.“
„Vy pracujete v TESLE v kanceláři? A vy chcete jít uklízet?“
„Chci.“
„Já vás vezmu, ale musíte mi tady aspoň rok vydržet.“
„Vydržím tady dva roky, protože chci dělat nápovědu, až vaše nápověda odejde za dva roky do důchodu. Včera jsme sem volaly s paní Beranovou a…“
„Já potřebuju uklízečku,“ přerušila mě Zlatovláska. „Uklízí se od šesti do deseti.“
Blaženě jsem se usmála. Budu mít plno času na psaní!
„Tak to budu mít celý den volno,“ vydechla jsem blaženě, ale Zlatovláska mě hned vyvedla z omylu.
„Ne. Nebudete mít celý den volno. Večer vás potřebuju v šatně.“
K blaženému úsměvu a k blaženému vydechnutí jsem přidala blažené vzdychnutí.
„Tak to budu mít dýško!“
Vzdala to. Pochopila, že jsem opravdu odhodlaná uklízet a podezřívám ji, že jsem jí v tu chvíli byla sympatická! Možná její sympatie ke mně trvala minutu, možná dvě, ale to mi bylo srdečně jedno. Důležité bylo, že jsem na Zlatovlásku teď, v tuhle chvíli, zapůsobila a ona mě přijala jako uklízečku a šatnářku do kolínského divadla, a můj nástup proběhl přesně tak, jak jsem si ho předcházející, probdělou noc, naplánovala. Byl až příliš jednoduchý na to, abych ho považovala za pátý stupeň k dospělosti, ale je pravda, že změnil celý můj život.
Jakmile to Zlatovláska vzdala, daly se věci do pohybu, protože, jak jsem správně vytušila, Zlatovláska byla všeho schopný generál, a vůbec nevadilo, že má kolem své palice, omotaný blonďatý cop.
Během následujících deseti minut jsem se stala uklízečkou a šatnářkou v kolínském divadle, s nástupem od 1. května 1968.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1