Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1968 – Krajské divadlo Kolín.

Ráno od šesti do deseti jsem uklízela, pak jsem měla volno, což znamená, že jsem si četla, psala, a s kamarády chodila do kolínských hospod. Amerikan, Rychta, Savoy, Labužník, Centrál, Hrádek. Jednou jsme chtěli s kamarádem Bobem Bukovským – bohémem a malířem, projít všechny kolínské hospody a v každé si něco dát. Nezvládli jsme to. Skončili jsme kousek pod nemocnicí, v hospodě Na Bezovce.
Dvě deci vína stály pět korun, a protože jsem jako šatnářka někdy dostala za večer i dvacet korun dýško, zařadila jsem se mezi svými bohémskými kamarády do kategorie MB – movití bohémové.
Přes den jsem se tedy nenudila, a večer, když bylo představení, jsem přišla o půl sedmé do divadla, stáhly jsme s ostatními uvaděčkami a šatnářkami, potahy ze sedadel, uklidily je pod pulty šaten, v sedm se rozsvítily ochozy, začali přicházet první diváci, a to už jsem stála připravená za pultem šatny, před sebou šatnový bloček. Za každý vydaný lístek jsme Zlatovlásce odváděly korunu, a co bylo navíc, bylo naše. Moje.
Jak říkám, byla jsem Irenka MB, movitý bohém.
Když začalo představení, uplatila jsem paní Kárníkovou, moji kolegyni v šatně, čokoládou, kterou jsem předtím koupila na balkoně v bufetu, aby hlídala kabáty i za mě, a vklouzla jsem do hlediště, kde jsem z poslední řady, bez dechu, sledovala každé představení od začátku do konce.
Tyhle dva roky, kdy jsem čekala, až půjde nápověda do důchodu, byly nejšťastnější v mém svobodném životě, a to i přesto, že mi nikdo neslíbil, že budu za dva roky nápovědu dělat.
Stačilo mi ke štěstí, že jsem už nepracovala v TESLE.
Často jsem teď, když jsem uklízela například mezi řadami v hledišti, kde byla v té době dřevěná podlaha, a já ji vkleče drhla, vzpomínala na moji roční zkušenost s píchačkami, na kterých se označovaly příchody a odchody z práce, na kancelář s osmi mlčícími ženami, s Chmírkem za zády, na nesmyslné zápisy o (ne)vyrobených součástkách, na celou tu velkou kolínskou fabriku, a byla jsem šťastná, že se to všechno ode mě vzdálilo tak rychle a do takového nedohledna, jako by to nikdy v mém životě nebylo.
Ale nelitovala jsem! Rok v TESLE byl pro mě obrovská životní zkušenost. Jeden den jsem byla sedmnáctiletá studentka SVVŠ a druhý den jsem dělala výplaty sedmdesáti lidem. Poznala jsem život v továrně, na dílnách a v kancelářích, poznala jsem všehochuť charakterů, protože jsem se odmalička uměla dívat, poslouchat a nasávat do sebe všechno jako houba, a také jsem… ano!
Také jsem poznala v sedmnácti letech zájem mužů. Nespoutaný zájem samců. To nebyli kanárci v kleci, to byli orli, kroužící nad kořistí. Mladí, starší, i nejstarší. Byla jsem doslova zkrápěná každodenním, celodenním zájmem několika desítek chlapů a mé ženské sebevědomí rostlo jako nejlépe hnojená kytka.
Co víc si mohla přát sedmnáctiletá holka, plná komplexů z nohy po obrně?
Nikdy potom jsem na rána ve vzorkovně nezapomněla.
Přišla jsem před šestou hodinou a k naší prosklené kukani, přilepené k dílně, jsem musela projít úzkou chodbou mezi skříňkami, které byly po obou stranách chodby, a byly otevřené, protože před každou skříňkou stál chlap a převlékal se.
Bylo to stádo polonahých těl, která se o mě otírala, i já se o ně musela otřít, místa bylo málo, a jejich polonahá těla byla všude a mezi těmi polonahými těly byla otevřená ta dvířka skříněk, takže to byl takový můj každodenní ranní slalom mezi jejich těly, co skříňka, to jiný dotyk, a bez dotyku to nešlo, jinak bych uličkou neprošla a já projít musela! A co nejrychleji!
Měla jsem totiž před sebou první ranní úkol mého pracovního dne!
Starý vedoucí si totiž každé ráno v naší kukani – kanceláři, připravil do sítka čaj a dal vařit vodu. Nic víc neudělal. Připravil do sítka čaj, sítko položil do hrníčku, dal vařit vodu, a pak si sedl ke svému stolu a koukal skrz skleněnou stěnu do prázdné dílny.
Dílna byla prázdná, protože všichni chlapi stáli pořád ještě polonazí u svých skříněk a čekali, až přijdu, protáhnu se kolem nich, otřu se o ně, voda se už vařila, na hrníčku čekalo sítko s čajem, a já se zatím otřela o třicátého druhého polonahého chlapa a ještě na mě dalších dvacet polonahých těl čekalo, ale také na mě čekala ta vroucí voda v konvi, a když jsem se konečně těmi chlapy prodrala, jako polem s vysokým obilím, vpadla jsem do naší skleněné kukaně, hodila tašku na svoji židli, a… … zalila jsem vroucí vodou sítko s čajem.
Uf. Splněno.
Už tehdy mě to napadlo a dnes, s odstupem skoro půl století, to vím určitě.
Ti chlapi ve vzorkovně se na naše společná rána těšili. Užívali si je. Možná se i za těch šest měsíců, kdy jsem dělala ve vzorkovně mzdovou účetní, zvedla produktivita práce.
Obdarovali jsme se oboustranně. Oni mi dali, v mých sedmnácti letech, na začátku mého ženského života, celoživotní sebevědomí. A i když jsem se později chovala ve svých vztazích nesebevědomě, chovala jsem se tak vědomě. Mé celoživotní sebevědomí mi to dovolilo, protože chápalo moji nespoutanou zvědavost. Chápalo, že chci poznat co nejvíc. Že chci prožít mnoho různých situací a získat mnoho různých zkušenosti, abych měla o čem psát. Bylo to nutné a mně se to podařilo.
Ano. Díky celoživotnímu sebevědomí, které mi v roce 1967, dali chlapi ve vzorkovně v kolínské TESLE, jsem svůj život neodflákla.
A taková jsem přišla do kolínského divadla. Vysoká, štíhlá, osmnáctiletá holka, s vlasy na ramena, s celoživotním sebevědomím v očích, ze kterých, kromě celoživotního sebevědomí, koukala i budoucí spisovatelka, která byla přesvědčená, že už teď, ano, už teď, píše nádherné povídky, i když některým úplně nerozumí.
Budoucí spisovatelka měla na sobě černé montérky s laclem, které si hrdě koupila, a hrdě je v divadle při úklidu nosila, chtěla v nich dokonce chodit i ráno z domova, tak byla hrdá na to, že uklízí a v divadle k tomu, ale otec s matkou jí to rozmluvili a byla to jedna z mála věcí, které jí rozmluvili. Měli pravdu, to budoucí spisovatelka uznala časem sama, a byla to jedna z mála věcí, ve které měli její rodiče pravdu.
Tohle stvoření tedy uklízelo od šesti hodin do necelých deseti, prostory pro diváky. Ochozy kolem šaten, hlediště, WC pánské i dámské, levé i pravé schody na balkon, pokladnu na jedné straně vestibulu, a naproti pokladně kancelář výtvarníka, vestibul i schody před divadlem.
To byl můj rajón. Moje království, na které jsem byla hrdá.
Není divu, že Šakal, první herec kolínského divadla, doslova zešílel, když mě pár dnů po mém nástupu do uklízecí čety, poprvé uviděl v ochozu, jak se oháním koštětem.
Chtěla jsem se mu představit, ale nešlo to! Nevnímal mě! Byl v šoku! Oči mu šilhaly, jak nevěděl, kam se má na mně podívat dřív, a po několika vytřeštěných, němých vteřinách, se ode mě prudce otočil a pádil k vrátnici.
„Kdo to je?! Kdo to je?!“
Jeho hluboký hlas se rozléhal celým divadlem, ale sestra paní Beranové, vrátná Marie Masopustová, které se říkalo Sally, podle redaktorky Mladého světa, která radila čtenářům v milostných vztazích, ho překřičela.
„To je naše Irenka, pane Šakal! Dělala v TESLE, v kanceláři! Ale chce dělat nápovědu! Tak ji naše Zlatovláska vzala zatím jako uklízečku! Líbí se vám, co, pane Šakal?“
Jasně, že jsem se mu líbila, ale on se mi také líbil! A jak! Znala jsem ho z kolínských ulic, věděla jsem o něm, že je to kolínská hvězda, a jednou, asi rok před tím, než jsem začala v divadle uklízet, jsem ho potkala kousek od našeho domu, v Husově ulici.
Šel od spořitelny po obrubě chodníku. Přímo proti mně. A já šla od náměstí ke spořitelně, také po obrubě, chodilo se mi totiž po ní dobře, netlačily mě dlažební kostky do chodidel, takže jsme oba šli proti sobě po obrubě, a mně se roztlouklo srdce a říkala jsem si, neuhnu ti!
Neuhnu! Neuhnu! Neuhnu!
To bylo moje první setkání se Šakalem, na které se on, když jsem mu ho jednou připomněla, nepamatoval! Zastavili jsme se tehdy asi dvacet centimetrů od sebe a… jasně, byla jsem to já, kdo uhnul! Přece jenom to byl TEN herec! Známý kolínský Šakal! Musela jsem uhnout.
Tohle naše první setkání skoro tělo na tělo, se stalo v Husově ulici, naproti knihovně, kousek od našeho domu č. p. 49, který stojí vedle spořitelny, kam jsem stěží došla, jak se mi rozrušením rozklepaly nohy!
Když se Šakal od Sally dozvěděl, kdo jsem, okamžitě se do ochozu vrátil a už se ode mě nehnul. Koukal na mě, čuchal ke mně, dotýkal se mě. Měl velké, hnědé oči, které ze mě nespustil! Cítila jsem, že je ze mě v transu a byla jsem nadšená!
On mě miluje! Šakal se do mě právě teď zamiloval! Pár dnů tady uklízím a už se do mě zamiloval nejlepší herec z kolínského divadla! Ale já ho také miluju! A když se dva milují, tak se, co? Vezmou!
Budu se jmenovat Irena Šakalová!
Páni!
Spisovatelka Irena Šakalová!
Kdyby nemusel jít zkoušet, tak by tam stál, nalepený na mně, celé dopoledne! Naštěstí za ním přišel inspicient, malý, štíhlý chlápek, sjel mě pobaveným pohledem, řekl, Šáko, čekáme už jenom na tebe, pojď a nezdržuj se s tím pofidérním stvořením, a Šakal nerad odešel zkoušet, a já se šla konečně převléknout ze svých pracovních kalhot s laclem, na dámský záchod.
Moje dámy, jak jsem říkala svým třem kolegyním, paní Mejstříkové, paní Kárníkové a paní Vyhlídkové, kterým bylo dohromady tři sta let, šly domů už před půl hodinou, ale moc se jim nelíbilo, jak se na mě Šakal lepí.
„Viděla jste? Kouká na Irenku, až z toho slintá,“ ušklíbla se paní Mejstříková na paní Kárníkovou a ta mávla rukou.
„Nevšímejte si toho.“ Ale než šly domů, přišly se ještě obě podívat, jestli už ode mě odešel, a když odcházely, obě nespokojeně vrtěly svými šedivými hlavičkami s trvalou.
To paní Vyhlídková z Vejfuku, ta byla jiná. Přišla k nám, i když se strašně styděla, a celá červená se mě zeptala, jestli už půjdu domů. Chtěla mě od něho osvobodit, to mi bylo jasné, ale já od něho nechtěla osvobozovat! Proč?!
Vždyť je to můj budoucí manžel!
Když jsem se převlékala na záchodě, koukla jsem na sebe do zrcadla, a s překvapením jsem zjistila, že jsem ze Šakala celá krásně rozjívená! Potěšilo mě to!
Čeká mě krásný, rozjívený den!
A tak jsem uklízela v květnu, uklízela jsem v červnu, pomalu jsem poznávala i ostatní herce, nejenom Šakala, na kterého jsem působila jako med na mravence, seznamovala jsem se se švadlenami, s truhlářem, údržbářem, znala jsem už všechny hasiče, kteří mívali službu při představeních, uvaděčky a šatnářky, sekretářku pana ředitele, andělskou paní Machaňovou, zaměstnance z náborového oddělení, rekvizitáře, inspicienty a jediní, koho jsem poznávat nemusela, byli kluci – kulisáci, které jsem všechny znala, a oni znali mě.
Byli jsme z jedné kolínské, bohémské líhně.
Přišla dovolená a já se chodila sama nebo s maminkou, koupat do zálabského lomu, kam za námi často chodil i Slavoj, nebo jsem si psala svatební oznámení na svém starém psacím stroji, který jsem si koupila z první půjčky od spořitelny.
Irena Tvrdíková a Miroslav Šakal oznamují všem příbuzným a známým, že tento den, bude jejich dnem svatebním.
Probírala jsem to i se švagrovou Martou. Kája se totiž oženil, a bydleli s Martou v jeho pokoji za kuchyní. Já měla pokoj za kuchyní z druhé strany a pak byl velký obývací pokoj, kde spali rodiče a bráška František, kterému bylo jedenáct let.
Bylo to teď u nás někdy dost divoké. Když se táta opil, Karla s Martou vyhazoval, druhý den o tom sice nevěděl, ale napětí v bytě přetrvávalo.
A tak jsem si koncem června našla podnájem. Byl v posledním domku na zálabské skále, hned vedle Práchovny, která se tyčí nad Labem. Potřebovala jsem přece klid na psaní, ne? Takhle jsem si to zdůvodňovala, ale hlavní důvod byl, že jsem se cítila být dospělá a k dospělosti patří vlastní byt.
Marta mi pomohla se stěhováním. Vezly jsme pár věcí na kárce, kterou jsem si půjčila v divadle. A za tři týdny mi pomohla odstěhovat se zase nazpátek.
Stýskalo se mi. Vážně. Netušila jsem, že se mi bude tak strašně stýskat po rodině, na kterou se hodila tři slova, která jsme s bráškou Františkem později ve vzpomínkách často používali.
Sicílie. Sardinie. Korsika.
Stýskalo se mi. Nejvíc mi vadilo, když jsme šli s Karlem a s Martou do zálabského kina JAS, které bylo kousek od mé skály, kde jsem bydlela, a pak jsme se na chodníku před kinem rozešli.
Oni šli přes most domů, do Husovy ulice, a já přešla silnici a sešla po schodech z mostu k Labi a ve tmě jsem klopýtala kamenitou cestičkou po skále k domku, kde jsem bydlela.
Lidé z kina mezitím zmizeli po mostě do města, nebo na druhou stranu, na Zálabí, a já konečně doklopýtala ve tmě po skále k domku, kde jsem bydlela úplně sama. Sama.
A tak jsem si v divadle zase půjčila kárku, s Martou jsme ji naložily a já se šťastně vrátila domů. Ale pro jistotu jsem řekla babičce, aby mě na byťáku přihlásila do svého bytu v přízemí na dvoře.
Její byt byla předsíň s velkými kameny místo podlahy. Na konci předsíně byly dveře do sklepa a druhými dveřmi se vešlo do jedné vlhké místnosti, kde byla kamna na uhlí. Nic jiného tam nebylo.
Vodovod byl v domě, na hlavní chodbě a záchod byl na dvoře, vedle dveří do hlavní chodby. Ale byl to byt.
Babička mě poslechla, zašla na byťák, a tam mě k ní připsali jako dalšího nájemníka. Její byt se stal i mým bytem, aniž bych si musela něco měnit v občanském průkazu. Adresu jsme měly stejnou.
O dovolené jsem se tedy opravdu nenudila.
A po dovolené, v půli srpna, se poprvé od otevření divadla, začalo malovat hlediště. A kdopak ho uklízel? Já.
Divadlo bylo otevřeno v roce 1938, a od té doby se nemalovalo. Jestlipak víte proč? Tuhle otázku jsem ráda kladla svým bohémským kamarádům, oni odpověď neznali a já jim ji ráda a hrdě řekla.
Třicet let se s malováním čekalo, až bude hlediště uklízet bohémka a spisovatelka Tvrdíková.
21. srpna 1968 mě ráno, před pátou hodinou, probudil nějaký hukot.
„Tanky! Ruský tanky! Přepadli nás Rusové,“ křičel táta a běhal po bytě se sekyrou.
Šla jsem do divadla deset minut před šestou, jako každý den. Na rohu u spořitelny jsem se podívala na most. Jeden tank za druhým. Šla bych se tam podívat, ale musela jsem každý den vydrhnout v hledišti po malování dvě řady, jinak by se to do prvního představení, které mělo být začátkem září, nestihlo.
Když jsem přišla do divadla, zjistila jsem, že se dva malířští učedníci někam vypařili a jejich mistr nepřišel do práce vůbec, chodil totiž hned z domova na melouchy. Tak jsem rychle vydrhla ty své dvě řady a pak jsem stála před divadlem, kam jsme přinesli stůl, stříhala jsem trikolóry, až jsem měla na prstech mozoly, lidé podepisovali archy na protest proti těm blbým tankům, které bylo slyšet až k divadlu, a já stříhala a stříhala a byla jsem nešťastná.
Byla jsem totiž čerstvě zamilovaná, a dotyčný Láďa zmizel ráno, kolem osmé hodiny, do Prahy a já si vztekle říkala, proč museli přijet zrovna teď, když jsme se do sebe tak krásně zamilovali?! Ať je zase normální situace, sakra! Do týdne, nejdéle do týdne ať odjedou a Láďa se mi zase vrátí!
Ano, to byla moje hlavní myšlenka 21. srpna 1968. Ať ty blbý tanky do týdne odjedou a ať Láďa zase přijede z Prahy a konečně tu naši lásku někam dotáhneme!
Tanky ale nepřestávaly jezdit, a jezdily pořád, celou noc a celý den. Jely po kolínském mostě přes Labe, u hotelu Savoy zahnuly doleva a sjížděly s kopce do Dolní ulice, kterou projely, na jejím konci zahnuly doprava, vyjely k hotelu Centrál, zahnuly doleva a pak už šupajdily na Čáslav. Byly to polské tanky, ty pokračovaly na Čáslav, ale někdy jezdily i ruské, a ty zase jely z Kolína na Prahu.
Když jsem zrovna nedrhla své dvě řady v divadle a nestříhala trikolóry, stála jsem na mostě a křičela s ostatními na tanky, idítě damój! Jednou, když jsme stáli u Savoye, a zrovna jezdily ruské tanky, přinesl můj bratr Kája odněkud ruskou vlajku, a když jeden z tanků zahýbal před Savoyem doleva a zpomalil, Kája doprostřed silnice, přímo před ten tank, tu ruskou vlajku položil.
Dodnes slyším ticho, které najednou bylo po celém mostě.
Tank se zastavil těsně před vlajkou. My, co jsme stáli nejblíže, jsme se po sobě podívali. Co udělá? Přejede ji?
Pak se věž s kanonem začala pomalu otáčet kolem dokola. Zamířila také na náš milovaný Savoy, ale pak se naštěstí otočila zpátky, pomalu a váhavě, jako když hledá správný cíl. Když kanon koukal zase dopředu, vyskočil z tanku ruský voják, sebral ruskou vlajku a naskočil, i s ní, zpátky. Pak se tank znovu rozjel…
Od této chvíle se u mostu začali objevovat tajní. Nic nám nezakazovali, ale několikrát během dne se nás ptali, jestli něco nechystáme, a otcovsky nám radili, ať neblbneme. Věděli víc, než my. Kájova vlajka mohla skončit daleko hůř.
Mezitím, co běžel týden, jehož šťastný konec jsem si vysnila, chodili zaměstnanci divadla po Kolíně s desaterem, které kdosi napsal a okopíroval, s desaterem, které nám radilo, jak se máme chovat na území, které je okupované nepřátelskou armádou.
V Dolní ulici pod divadlem, vykřikovali herci přes megafon na ruské tanky, zděs nět kontrarevolúcija!, a v rádiu pořád zněla pochmurná hudba, ze které jsem už byla tak zblblá, že jsem si jednou před divadlem, při stříhání trikolor, které jsem většinou kupovala za své peníze a vykoupila jsem kolínskou Švadlenku, začala v duchu pobrukovat, širakááá stranááá majááá radnáája, protože mi ta melodie přišla strašně optimistická a vůbec jsem si neuvědomila, že si pobrukuju ruskou hymnu.
A do mého pobrukování přinesl někdo větev z lípy, kterou právě teď porazil na chodníku ruský tank, který špatně vybral zatáčku, a my tu lípovou větev začali dělit na malé větvičky, ty jsme přidávali k trikolorám, a když k nám přišel kolínský fotograf Křeček se svým malým synem a řekl mu, podepiš se taky, bude to tvůj život, a ten malý kluk se podepsal do petičního archu velkými tiskacími písmeny, tak jsem se najednou rozbrečela a od té chvíle mi bylo úplně fuk, jestli se Láďa do Kolína vrátí.
Pak bylo září, a tanky tu byly pořád, přišel říjen, Láďu jsem viděla od 21. srpna dvakrát a pokaždé ve spěchu, dělal v Praze nějaké důležité věci a furt mi tam ujížděl a nakonec tam zůstal, ale jak jsem už řekla, tankem poražená lípa a podpis malého Křečka byl předěl, od kterého mi byl Láďa fuk, nicméně jsem ještě v prosinci 1968 doufala, že Rusáci odejdou, všechno se zklidní a náš vztah se zase vrátí na začátek, kde byl před 21. srpnem, a bude pokračovat. To bych se načekala, co?

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1