Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1969.

Začátkem roku jsem poprvé poslala do novin svoji první povídku. O kolínském mostě, po kterém jel jeden tank za druhým, o našem křiku na vojáky, i o našem současném tichu. Poslala jsem ji do Mladé fronty.
Asi za týden mi ji redaktorka vrátila. Povídka je velmi dobrá, napsala mi v dopise, a za normální situace bychom vám ji uveřejnili. Ale myslím si, že v příštích několika letech nebudeme moct podobné povídky, bohužel, uveřejňovat.
A tak jsem začala psát do šuplíku. Počkám si několik let, říkala jsem si, a nikdo z nás netušil, že to bude skoro dvacet let. Nakonec tyhle moje šuplíkové povídky opravdu vyšly. V roce 2006, v knize, Když řeka tekla pod ledem.
V divadle se toho od 21. srpna 1968 moc nezměnilo. Uklízela jsem pořád to samé, v osm hodin jsem si dávala kafe s mými dámami, které si mě, po počáteční nedůvěře, které jsem se vůbec nedivila, zamilovaly a já milovala je.
Paní Kárníkové, malé, usměvavé bábince a paní Mejstříkové, vysoké, hubené a přísné „staré panně“, jsem říkala Pat a Patašon. Obě byly bezdětné a měly mě svým způsobem rády.
A mateřská paní Vyhlídková mi vyprávěla, jak je Němci odsunuli z pohraničí, jak všechno, co měli, museli dát na jeden vůz, jak celé dny plakala, a takhle přijela se svým Rudýnkem, ochotnickým hercem a baráčníkem, do Kolína, usadili se na Vejfuku, měli děti a už tady zůstali.
Večer jsem byla v šatně, brala jsem od diváků kabáty, pak jsem koukala na každé představení, a pořád jsem přitahovala Šakala, který za mnou pořád slídil, i když z mé strany už láska vystřízlivěla. A měla jsem k tomu hodně velký důvod, to vám tedy řeknu!
Do mě zamilovaný a po mně slintající Šakal, měl totiž známost, éterickou blondýnku z Prahy, která za ním občas přijela a společně přespávali v pokoji u Šakala, na Hereckých domech Darji Hajské. Prozradily mi to moje tři dámy, ale věděla jsem to i od hereček, které na herečáku bydlely.
No jo, ale něco jiného je vědět a něco jiného je vidět! A vidět na vlastní oči Šakala a jeho éterickou blondýnku, to bylo pro mě hodně drastické.
Byla opravdu krásná! Byla to dáma! A on ji pokaždé před představením, ve kterém hrál, přivedl ze své šatny do ochozu jako královnu, aby ji usadil do hlediště.
Ty hajzle, letělo mi vztekle hlavou, když jsem je uviděla poprvé, a chtělo se mi brečet! Ty hajzle! Ale dělala jsem jakoby nic, stála jsem za pultem šatny, brala od lidí kabáty a usmívala se, ale nejradši bych Šakala napíchla na dlouhý smeták, schovaný pod pultem šatny, kterým jsem měla stírat pavučiny z vysokých stropů.
Druhý den po této mé vnitřní citové tragédii za pultem šatny, po desítkách hajzlů, které naplnili moji duši a zůstali tam schovaní, za mnou Šakal ráno přišel jakoby nic, a hned začal vzrušeně funět, ty jsi tak krásná, a jak nádherně voníš, můžu si čichnout, jenom k vláskům, áááách, a ta tvoje tvářička, jak dneska krásně voní, áááách!
Můžu? Můžu? Můžu?
Co jsem s ním asi tak měla dělat? Už jsem si na jeho zbožňování zvykla a chybělo by mi, kdybych mu ho zatrhla. A stejně by mě neposlechl. Byl jako feťák.
Smířila jsem se s tím, že ke mně bude vzrušeně vonět, ale spát bude s Helenkou, která za ním jezdí z Prahy. Nic jiného mu nezbude, protože u mě nemá šanci, stejně jako u mě nemá šanci Slavoj, se kterým jsme se často viděli a měli jsme důvěrné hovory o všem možném. Nahrazoval mi Káju, protože ten měl teď svoji Martu.
Když tak o tom přemýšlím, nebylo mi ani devatenáct a už jsem měla krásný život, na kterém bych nic neměnila.
Ráno jsem uklidila divadlo, v deset hodin jsem byla doma, koupila jsem si v Jitřence na náměstí, třicet deka výborného francouzského salátu a pět rohlíků, a pak jsem si četla a psala, a v půl sedmé jsem šla na představení.
Přes den jsem měla Šakala nebo Slavoje, kamarády v Labužníku, s matkou jsme chodily k tetě Evě, k tetě Anče, za pratetou Babetou, povídaly jsme si společně s babičkou o všem možném, koukaly jsme s matkou z okna do Husovy ulice a ona mi o každém, kdo prošel, vypravovala ságy, a také jsem měla kolínskou bohémskou partu mániček, malířů, fotografů, básníků, snílků, partu, ve které jsem jako spisovatelka, měla své místo.
Každou chvíli byly někde nějaké mejdany, scházeli jsme se v hospodách, pořád bylo o čem mluvit, s kým koketovat, do koho se zamilovávat, a já, abych se náhodou nezačala nudit, jsem si dala do Mladého světa inzerát.
Spisovatelka hledá Zn.: Přítele.
Inzerovat v Mladém světě bylo drahé i pro bohémku, která měla dýška za šatnu v divadle, takže jsem vymyslela střídmý text, ve kterém bylo obsaženo všechno.
Jsem spisovatelka? Jsem. Hledám přítele? Hledám.
A kromě toho, že jsem spisovatelka, budu také teta! Marta byla totiž těhotná! Všichni jsme se na miminko strašně těšili!
Po roce mé práce v divadle, které bylo můj druhý domov, jsem se znala už s každým hercem, s každým zaměstnancem, všichni kulisáci byli mí kamarádi, slavili jsme premiéry až do rána, a tak když se jelo v červenci 1969 na zájezd do Jugoslávie, protože divadlo tam mělo s jedním městem družbu, přihlásila jsem se také.
Jelo se na tři týdny, pod stany, a byla tam výborná parta, spousta zážitků, poprvé jsem byla u moře, poprvé jsem jedla zvláštní nanuky a zmrzliny, koupila jsem si obrovské sluneční brýle a propašovala jsem přes hranice malou želvičku, která se mnou žila šťastně asi deset let a já ji dokonce nosila v létě do lomu za elektrárnou, a nechávala jsem ji tam proplavat.
A také se tam do mě zamilovat mladý Jugoslávec, Goran. Šli jsme se jednou večer projít k moři a on mi pořád říkal: Molim tě. Věděla jsem, že to je česky, prosím tě, tak jsem na každé jeho, molim tě, řekla, no, co je?
A viděla jsem na něm, jak je nešťastný, a bylo mi divné, proč si na pláži nesedneme do vyhřátého písku a nekoukáme vleže do nebe na hvězdy, proč mě neobejme, nepolíbí, ale on pořád nic, jenom to jeho molim tě, molim tě, a moje, no, co je?!, a nakonec mě odvedl zpátky do kempu a šel smutně do svého stanu, kde bydlel s rodiči, a když jsem řekla holce, co jsem s ní byla ve stanu, co mi pořád říkal a co jsem mu odpovídala, rozchechtala se tak, že všechny kolem vzbudila, a pak řekla, že jsem úplně blbá, protože Goran neříkal, molim tě – prosím tě, jak jsem si myslela, ale říkal, volim tě – miluju tě.
Druhý den jsem mu to chtěla vysvětlit, ale moc si mě nevšímal, a učil se česky s inspicientem Brčkem, seděli spolu před jeho stanem a celý den se učili, a když jsem ho chtěla odtáhnout na pláž, Goran mi řekl, že se učí česky kvůli mně, až se půjdeme večer zase projít, ale večer jsme spolu nikam nešli, protože mi ho Brčko přebral.
Vzpomínám si, že jsme tehdy u moře pořád všichni řešili, jestli máme emigrovat nebo ne. Já měla jasno. To, že neumím pořádně žádnou řeč, by mi nevadilo. Naučila bych se. Měla jsem na jazyky talent, to mi říkala i profesorka Vavrušková na SVVŠ. Ale uvědomovala jsem si své postižení. Nebyla jsem prostě zdravá, i když jsem zdravá vypadala.
Co já vím, kam mě život hodí, říkala jsem si, a co když na to fyzicky prostě nebudu mít? Už jenom to, že mám na levé noze operovanou šlachu – zkrátili mi ji v patnácti letech, aby mi zpevnili kotník, což se povedlo, ale zároveň, jak ji zkrátili, tak jsem nedošlápla patou na zem a musela jsem pořád nosit podpatky, protože bosa, s tou zpevněnou šlachou, jsem chodit nemohla. Bosa, nebo bez podpatků, jsem byla mimo provoz. To byl můj jeden důvod, proč neemigrovat, a druhý?
Už jsem si vyzkoušela, jak se mi stýskalo po rodině v podnájmu na skále, vedle Práchovny. Kdybych emigrovala, stýskalo by se mi nejenom po rodině, ale i po Kolíně a po kamarádech.
Když jsem se vrátila začátkem srpna z Jugoslávie, viselo v kuchyni, na šňůře nad kamny, kam babička věšela utěrky, třicet šest odpovědí na můj inzerát. Co dopis, to jeden kolíček. Přichystala mi je tam Marta s Karlem.
Jaroslava z Brna jsem vyřadila hned při prvním čtení. Bylo mu pětatřicet. Tss… dědek, říkala jsem si. A jeho dopis byl plný trapných emocí. Pětatřicet let a ještě k tomu poeta! Proboha…
Postupně jsem vyřazovala další a další, a nakonec jsem vyřadila všechny.
„Neříkal jsem to,“ ušklíbl se Karel na matku. „Na ten její blbej inzerát mohli odpovědět jenom blbci.“
To mě naštvalo, znovu jsem si všechny odpovědi prošla a tentokrát to Jaroslav z Brna vyhrál. Bylo mu sice pětatřicet, byl poeta, ale blbej nebyl, to určitě ne. A byl strašně citlivý, psal mi do dopisů, Iruško, a to se mi líbilo!
Studoval dálkově FAMU, psal scénáře a uměl psát dopisy. Zamilovali jsme se do sebe, aniž bychom se viděli, ale poslali jsme si fotky. Mně bylo devatenáct a byla jsem hezká a Jaroslav měl sice málo vlasů, ale zase uměl psát dopisy. Zvykla jsem si na to, že je to prostě poeta. A také Baghýra, jak mu říkali ve skautu.
Takže to byla láska nikoli na první pohled, ale na třicátý dopis.
Psali jsme si půl roku. Skoro denně jsem měla ve schránce bílou obálku. Nenáviděla jsem soboty, neděle a svátky, protože to pošta nechodila a milovala jsem pana pošťáka Kočičku, protože mi dával do schránky radost.
Oba jsme psali dopisy na psacím stroji a oba jsme si schovávali kopie. Někde mám schovaných jeho sto padesát dopisů mně a sto padesát kopií mých dopisů jemu.
Po půl roce jsme se poprvé viděli a sto padesát dopisů udělalo své – byla to láska jako trám! Po dalším půl roce jsem mu dala kopačky, protože jsem se od jeho kamaráda, spisovatele Milana Hendrycha, náhodou dozvěděla, že je Jaroslav v Brně ženatý a opravdu, ale opravdu se nemíní rozvádět, protože má tři dcery, od tří let do osmi. Milan mi to neřekl schválně, myslel si, že to vím, a byl šokovaný, jaký je jeho kamarád prolhaný hajzl…
Došlo mi, že družstevní byt, který jezdil z Brna do Prahy stavět, nestaví pro nás dva a pro našeho potencionálního syna, a že jeho velká, sto padesát dopisů trvající láska ke mně, byla pravděpodobně přihnojená tím, že Kolín leží na trase Brno – Praha.
Napsala jsem mu velmi krátký dopis.
„Mluvila jsem s Milanem. Jdi se bodnout se vším, co s tebou souvisí.“
Poetu Jaroslava tato primitivní forma rozchodu dost rozhodila, snažil se mě opět oblbnout, čím jiným, než dopisy, ale já je už nečetla, a protože jsem se chtěla z rozchodu vzpamatovat, poslala jsem do redakce Mladého světa druhý inzerát, úplně stejný, jako byl ten před rokem.
„Spisovatelka hledá Zn. Přítele.“
Tentokrát už jim byla jeho stručnost podezřelá a odpověděli mi, také dopisem, že mi inzerát tohoto znění neotisknou, abych více upřesnila, co jsem zač a jaký by ten přítel měl vlastně být. Protože jsem nic upřesňovat nechtěla, vykašlala jsem se na seznamování přes inzerát a radši jsem dál psala povídky a chodila na mejdany.
Můj první synovec Marek, se narodil 13. srpna 1969.
Stala jsem se tetou! Poprvé v životě jsem byla teta! Byla jsem na to hrdá tak, jako by mi už vyšla moje první kniha!
Ráno, 21. srpna 1969, jsem si něco psala, Marta byla ještě v porodnici, domů ji měli pustit až druhý den, Karel dělal něco u nich v pokoji a pak za mnou přišel, abych mu napsala na arch papíru PŠT!, že si to rozstříhá a bude to rozdávat na náměstí lidem. Zavrtěla jsem hlavou.
„To nepůjde.“
Rozčílil se.
„Seš úplně blbá! Proč by to nešlo?“
Ukázala jsem na klávesnici.
„Nedělá mi háčky. Napíšu PST!, jo?“
Tak jsem psala PST!, ne na jeden arch, ale na pět, přes kopírák, pak jsme to nastříhali, a Kája šel po čtrnácté hodině, kdy bylo na kolínském náměstí nejvíc lidí, protože chodili z práce, roznášet lístečky, na kterých bylo napsáno: PST!
Nešla jsem s ním, ale za půl hodiny nám někdo přišel říct, že ho z náměstí odvedli policajti. Když nebyl doma ani druhý den ráno, šla jsem pro něj.
Přivedli mě do kanceláře, kde seděli dva tajní, a já začala hrát rozhořčenou sestru uvědomělého bratra.
„Vy přece můžete být rádi, že on ty papírky včera na náměstí rozdával. Co na nich bylo tak strašného? Bylo na nich, PST! Vybízel lidi, aby byli ticho! Aby nedělali žádné problémy, když je 21. srpna! A vy ho zavřete! On vám v Kolíně uklidňuje občany, a vy ho zavřete! Má ženu v porodnici! Dneska ji mají pustit domů, a vy ho zavřete, když vám vlastně pomáhal?!“
Divadlo se ve mně nezapřelo. Koukali na mě nehybně a pozorně, čekali na sebemenší náznak úsměvu, ironie, úšklebku, ale nedočkali se. Šla jsem pak domů a Kája přišel za půl hodiny po mně. A za chvíli přivezla sanitka i Martu s Marečkem…
Od té doby chodil Káju rok co rok kontrolovat jistý Luháček. Každý rok, 20. srpna, se Káji on, nebo někdo od tajných, přišel zeptat, jestli zase něco nepřipravuje. Kája si z toho nic nedělal. Narodil se 22. srpna 1948, a narozeniny slavil od roku 1969, 21. srpna. Už si zvykl, že po něm v hospodě policajti ten den chtějí občanský průkaz a rád jim datum narození v občance ukazoval…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1