Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1971.

A bylo to tady!
Nápověda Soňa Trnková odcházela do důchodu, a já se rozloučila s prací uklízečky a uvaděčky a začala napovídat.
Předcházela tomu schůze komunistů z divadla, na které se rozhodlo, že nápovědu budu dělat já. Zlatovláska, která byla členkou divadelního komunistického výboru, za mnou přišla, zrovna když jsem uklízela pánské záchody v hledišti v přízemí a postavila se nade mě. Co chce, zabručela jsem v duchu. Tady žádné pavučiny nemám, nejsou tu vysoké stropy…
„Tak za sebe můžeš hledat náhradu, Irenko. Za čtrnáct dní začínáš napovídat.“
Tak šťastná, jako v tu chvíli, jsem ve svém dalším životě nebyla příliš často.
Náhradu jsem za sebe našla hned. Došla jsem do ulice Karolíny Světlé, kde bydlela teta Anča, maminčina nevlastní sestra a zeptala jsem se její dcery, mé sestřenice Marušky, o pět let starší, která měla pětiletého Vašíka, jestli nechce po mně uklízet v divadle. Chtěla.
Mohla jsem dát Zlatovlásce sbohem. Šéfovala uklízečkám, uvaděčkám, šatnářkám a vrátným. Měla na starosti údržbu budov. Nakupovala materiál do krejčovny, dokázala sehnat všechno, co potřebovali osvětlovači, zvukaři, údržbáři. Ale také měla pod kontrolou všechno, co se v divadle dělo!
Například se přímo pedanticky zaměřila na moje pavučiny.
„Irenko! Tamhle v tom rohu! To nevidíš tu obrovskou pavučinu?!“
Každou chvíli mě volala a ukazovala do rohů vysokých stropů v ochozech hlediště nebo na schodišti. Proboha, to může dělat jenom úchyl, pomyslela jsem si pokaždé. Hledat pavučiny v takové výšce?! Když někdo přijde do divadla, tak přece nekouká po pavučinách, protože přišel za kulturou! Ale pokaždé jsem ji poslechla. Byla to moje šéfová.
Šla jsem za pult šatny, kde byl schovaný několikametrový smeták, vytáhla jsem ho, zvedla ho nad hlavu, a i když jsem s ním padala dopředu, dozadu i do stran, ty její pavučiny jsem smetla, ale za pár dnů mě volala zase.
Nemohla jsem si to vysvětlit jinak, než že měla pavučinový tik! Přišla do divadla, a koukala normálně. Před sebe, kolem sebe, na lidi. Ale jakmile vešla do hlediště, kde jsem uklízela, zvedla tu svoji blonďatou palici a koukala po pavučinách. Že si pavučinami hraje na důležitou, to mě v té době vůbec nenapadlo. Brala jsem to tak, že je moje nadřízená a kontroluje, jak uklízím.
Začala jsem napovídat a vklouzla jsem do své nové funkce jako… co asi tak mám napsat, když jsem do ní vklouzla opravdu jako ryba do vody? Byla jsem v divadle zaměstnaná víc jak dva roky, všichni mě znali a já znala je, pracovala jsem s pokorou a nadšeně… byl to prostě oboustranně šťastný vztah.
Měla jsem plno přátel a kamarádů, chodili ke mně na návštěvu a statečně vydrželi předčítání mých několikastránkových povídek, kterým jsem už začínala rozumět a tak jim pravděpodobně rozuměli i oni, chodili jsme do hospod, scházeli se po bytech, mejdany se dělaly i u mě, občas jsme si zkusili i happening, například jsme si koupili různé barvy v prášku, a šli jsme, parta asi dvaceti lidí, ke kolínskému rybníku Peklo. Byla zima, sníh, Peklo bylo zamrzlé, a my rozsypávali barvu do kruhů po celé jeho zasněžené ploše.
Na podzim byly volby do zastupitelských orgánů v ČSSR. Bylo mi dvacet jedna a měly to být moje první volby. A já se rozhodla, že volit nepůjdu. Když jsem to řekla doma, vynadala mi matka, otec i Kája. Prý k volbám musím, protože jdou všichni.
V pátek jsem to přežila, nic se nedělo, my, co jsme ještě nevolili, můžeme přece přijít v sobotu. Byl klid.
V sobotu jsme nezkoušeli, ani jsme nehráli. Tak jsem si koupila špagety a konzervu leča s moravskou klobásou, a v sobotu ráno jsem se zabarikádovala ve svém malém bytě ve dvoře, a řekla si, že vylezu až v neděli po volbách.
… Na tuhle volební sobotu nezapomenu nikdy! Byl to doslova můj černý den, i proto, že jsem zatáhla závěsy, aby to vypadalo, že nejsem doma a svítila jsem lampou, přes kterou jsem přehodila šátek.
Nechápala jsem, proč Kája, který 21. srpna 1969 rozdával na náměstí lístečky s PST!, Kája, který ve Sběrných surovinách, kde pracoval, zachraňoval malé i velké busty prezidenta Masaryka, vykupoval je zpátky a prodával je na náměstí a lidé mu je doslova rvali z rukou, a tak je měl prodané dřív, než ho stačil někdo udat, Kája, který při různých státních svátcích lezl v noci, s kamarádem Bobem Bukovským, na stožáry u kolínských škol a sundávali sovětské vlajky, proč zrovna tenhle Kája přišel několikrát bušit na moje dveře a vykřikoval na dvoře, Irčo, pojď volit! Přišla i matka a otec. A to ještě nebylo všechno!
Tatínek mé spolužačky z protějšího domu, byl ve volební komisi. Věděl, kde bydlím, a bušil na mé dveře dvakrát! Jednou přišel sám, podruhé ještě s někým. Slyšela jsem, jak tomu druhému říká, všichni už nám odvolili, já nevím, kde ta holka je, doma není, třeba odjela a nestačila se vrátit…
Poslouchala jsem celý den rozhlas po drátě, nic jiného jsem neměla, a tam to do nás, nevoličů, hustili hodně natvrdo. Připadala jsem si jako vyvrhel, protože podle toho, co hlásili každých pět minut, už odvolili všichni, všichni, všichni! A kdo jste ještě nebyli volit, pojďte volit, čeká se už jenom na vás! A víme o vás! Víme o každém z vás, kdo jste ještě nevolili! O každém!
Pokoušela se o mě deprese, a zachránila mě jistota, že mám volební právo,
nikoli povinnost volit.
Šla jsem si udělat špagety, když byly hotové, slila jsem z nich vodu, otevřela jsem konzervu leča s moravskou klobásou, vyklopila jsem obsah do špaget, měkkou klobásku jsem lžíci rozkrájela, zamíchala to a najedla jsem se.
Pak jsem si sedla k psacímu stroji, k lampě, přikryté šátkem, psala jsem si, a jedním uchem jsem poslouchala, jestli se zase někdo neplíží pod mými okny…
Konečně se dveře volebních místnosti zavřely. Večer rozhlas po drátě hlásil, kolik procent občanů volilo, a já si z těch čísel vypočetla, že nás k volbám nešlo přes padesát tisíc.
Deprese zmizela.
Páni, říkala jsem si hrdě ve své samotě, v bytě IV. kategorie, který měl okna na dvůr, s výhledem na kanál, u kterého se občas pečlivě myli potkani. Páni, patřím k padesáti tisícům nevoličů! A určitě jsem nebyla jediná, kdo prožíval volební sobotu, zavřený ve svém bytě a se zataženými okny.
Dlouho jsem se nepoužitým volebním lístkem chlubila, protože jsem zjistila, že všichni kolem mě, volit byli. Chtěla jsem ho dát i do téhle knihy, ale nenašla jsem ho.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1