Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1972.

V chodbě našeho domu v Husově ulici č. p. 49, jsem začala potkávat holku, kterou jsem znala z kolínských ulic i z knihkupectví na náměstí. Byla o něco starší než já, a byla zajímavá.
Marcela.
Řekla mi, že bydlí ve druhém patře v podnájmu, že se teď rozvedla, a k rodičům, kteří bydlí v Karlově ulici pod kostelem, se vracet nechtěla.
Tehdy ke mně často chodili dlouhou chodbou v přízemí, mí kamarádi.
Kim, Jirka Vondráček, Láďa Pinter, Josef Podnecký, Ikar, Zdeněk Hemza, Slavoj a několik dalších kluků a Marcela si myslela, že všichni u mě bydlí. Řekla mi to, když jsme se daly dohromady a přisály se k sobě – dvě holky z jednoho domu.
Těch večerů, které jsem u ní strávila! Chodila také do divadla na premiéry a brzy mezi herce zapadla. Aby nezapadla! Pracovala v knihkupectví a tak milovníci nových knih nemuseli čekat ve čtvrtek, kdy vyšly nové knihy, ve frontě.
Marcela měla milence, a od něho jsme dostaly, ona i já, kulaté akvárium, a koupily jsme si do něho každá dvě rybičky, Betty splendens. Měly jsme strach, že zblbnou, když budou plout jenom kolem dokola, a říkaly jsme si, že to musíme zjistit, a pak jsem jednou večer přišla z představení, a měla jsem za dveřmi zastrčený malý lístek.
Nezblbnou. M.
Říkala jsem si, CO TO JE?! To je nějaká šifra nebo tajné heslo? A pak mi to došlo.
V té době jsem četla knihu od japonského spisovatele, kde v jedné povídce Japonci tancovali kolem ohně a zpívali, gilotina, gilotina, šušušu. Líbilo se nám to a začaly jsme tak říkat jejímu majetnému milenci.
Byla u tebe gilotina? Jo, gilotina přišla. To mi dala gilotina. Gilotina mě pěkně naštvala.
Kromě gilotiny měla Marcela i mého brášku Káju. Byla to zvláštní dvojice. Pasovali do sebe dokonale, ale zároveň bylo jasné, že jejich vztah nebude trvat dlouho. I oni dva to věděli, ale těch několik měsíců, kdy „se měli“, si oba náramně užívali.
Marcela bydlela ve druhém poschodí, já v přízemí. Tisíce cest zezdola nahoru a seshora dolů. Dvě holky v jednom domě. Úžasné mejdany. Propovídané hodiny o knihách, sexu, o vztazích.
Jenom Marcela a já. Někdy jedna, dvě její kamarádky. Pilo se. Vždycky se hodně pilo a hodně kouřilo. Marcela už tehdy mívala záchvaty kašle. Kapky proti kašli si nekapala, ale rovnou celou skleničku vypila.
Pořád jsme se všichni někde scházeli, v hospodách, po bytech, v divadelním klubu. Někdy se nás po představení nacpalo do auta šest, sedm a jeli jsme do Čáslavi, na mejdany ke Kimovi, který tam koupil dům, přespali jsme tam, a druhý den ráno jsme jeli vlakem domů.
V divadle pracovali, jako kulisáci, všichni kolínští bohémové. Jednou byla premiéra a všichni kulisáci byli na mol. Seděla jsem u nich v kulisárně ve chvíli, kdy tam přišel ředitel Lhota. Na první pohled mu bylo jasné, že stav členů jevištní techniky, těsně před premiérou, není zdaleka střízlivý, a zeptal se Ládi Pintera, který stál nejblíže, jak se jmenuje.
Láďa se na něho podíval a těžce ze sebe vypravil, a vy jste kdo?
„Já jsem ředitel tohoto divadla,“ řekl ředitel Lhota, a tvář se mu ani nepohnula, když dodal, všichni máte okamžitou výpověď.
Namol opilí kulisáci museli hned opustit divadlo. Přestavby při představení tehdy dělali herci a pomáhali jim všichni, kdo byli v divadle.
Kluci se už do divadla nikdy nevrátili. Kromě Zdeňka Hemzy, který si odkroutil zoufalý rok v kolínské fabrice, přežil to a pak ho do divadla znovu přijali, ale tentokrát už jako malíře dekorací, kterého dělá dodnes.
O dovolené u mě Láďa Pinter asi týden bydlel. Dostal dva klíče, od bytu a od domu, pověsil si je na krk na černou kůžičku, a vyrazil po kolínských hospodách.
Když byl doma, psala jsem si a on mě maloval. Jednou se mi strašně líbilo, jak mě namaloval, ale potřebovala jsem pro něco zajít k našim, a když jsem se za chvíli vrátila, Láďa už doma nebyl, a obrázek jsem nikde neviděla. V rohu byla kamna, podívala jsem se do nich, a obrázek opravdu ležel na roštu, napůl spálený. Vytáhla jsem ho, ale rozsypal se mi v rukou.
Bylo mi to líto. Byl to zvláštní obrázek. Láďa mě namaloval, jako by mě viděl naruby. Měla jsem pocit, že koukám na sebe, smutnou a strašně samotnou.
„Proč jsi to spálil,“ vypálila jsem na něj, když se v noci vrátil.
„Bylo to špatný, Irenko,“ odpověděl a usmál se na mě tak, jak to uměl jenom on.
Za dva dny, když odejel k rodičům do Chvaletic, si mě pozvali policajti na svoji služebnu, která byla pod Savoyem, vedle vojenské prádelny, kousek od trati.
„U vás bydlí Vladimír Pinter,“ zeptali se mě.
„Nebydlí. Občas u mě přespí, když mu ujede vlak.“
„Nikde nepracuje. Je příživník. Vy ho živíte.“
Rozesmála jsem se.
„On živí mě. Máme teď v divadle dva měsíce dovolenou a já už nemám ani korunu. Láďa vždycky přiveze z domova nějaké jídlo.“
Co mohli dělat?
Láďa u mě byl asi ještě dva dny, pak mi vrátil klíče, a zase někam odvlál…
I když jsem sama nebyla, občas jsem se sama cítila. A tak jsem si na inzerát koupila fenku černého královského pudla, Aurigu ze Sládkové. Jela jsem si pro ni až do Karviné. Měla průkaz průvodu a stála tři tisíce. S majitelem jsem se domluvila na měsíčních splátkách po třech stovkách.
Aurunka byla nádherná a milovala mě. Když jsem jela na zájezd, byla u našich, seděla v křesle, hlavičku položenou na opěradle, nejedla a koukala ke dveřím, kdy se vrátím.
A pak zavřeli Slavoje.
Skoro rok seděl ve vazbě. Určitě věděl proč. Pořád s něčím šmelil. Se zbraněmi, se starožitnostmi, s valutami.
„Trhal jsem marky a dolary na kousíčky a splachoval je, a ty kurvy nešly spláchnout,“ řekl mi krátce před zatčením. Pořád jsme o sobě věděli, často ke mně chodil, povídali jsme si, fotografoval mě, maloval. Bylo mezi námi zvláštní pouto, určitě i proto, že se už nikdy neopakovalo, k čemu došlo v dubnu 1967.
Pouto.
Než ho zavřeli, šla jsem s ním pro něco do zálabského bytu jeho babičky. Ukázal mi pouta, která nosili policajti.
„Jé, ukaž,“ natáhla jsem se po nich, protože jsem je nikdy takhle zblízka neviděla, a on mi je nasadil.
„Tak, a teď si s tebou budu dělat, co chci,“ řekl se svým poťouchlým, slavojovským úšklebkem, a já dostala takový záchvat vzteku, že mě ve vteřině odemkl!
Když ho pustili z vazby, přišel za mnou. Zazvonil u venkovních dveří na můj přízemní byt, a já mu šla otevřít dlouhou chodbou, na sobě bílé kalhoty a bílou blůzu, obojí z krepu, obojí jsem si před chvíli došila na babiččině šicím stroji Singer, obojí jsem si poprvé oblékla, a pak jsem se na sebe poprvé podívala do zrcadla.
„Proboha, vypadám jak nevěsta, bude to chtít batiku,“ řekla jsem si nespokojeně a vtom jsem uslyšela zvonek.
Dům byl otevřený, takže Slavoj šel dovnitř a už byl uprostřed chodby, když jsem se na druhém konci objevila já, poznala jsem ho, rozpřáhla jsem ruce, běžela jsem k němu a on běžel ke mně.
Dlouho jsme se objímali.
„Jsi první, za kým jdu,“ řekl mi a protože jsme o sobě věděli všechno, pochopil, proč jsem se v tu chvíli vyděsila a chtěla se od něho odtáhnout, a přitiskl mě k sobě ještě víc. „Neboj se, Iruško. Už nejsem nadrženej. Dva dny jsem byl v Praze s kurvama…“
Šel ke mně, vyptával se, jak žiju, co divadlo, co kolínská parta, co Kája, Marcela, co moji rodiče, co divadlo, chtěl vědět všechno, a já povídala, povídala, a byla jsem šťastná, že ho vidím, a cítila jsem z něj totéž.
Bylo to krásné. Bylo to takové rozsvícené.
Než odešel, řekl, že k nám druhý den přijde a požádá tátu o moji ruku.
Doprovodila jsem ho k domovním dveřím a šla jsem do prvního patra k rodičům.
„Tati, Slavoj tě zítra přijde požádat o moji ruku,“ řekla jsem otci a ten zavrtěl hlavou.
„Chci jít zítra na houby.“
„Holka se bude vdávat a ty jí to chceš zkazit,“ rozčilila se máma.
„Není o co stát, je to kriminálník,“ bránil se táta, protože se na houby těšil, ale druhý den nikam nešel.
Čekali jsme na Slavoje celý den. Táta seděl u svého piva a my s mámou, celé natěšené, připravovaly chlebíčky a Kája se pohrdavě šklebil.
„Irčo, nepřijde. Ztráta času, Irčo.“
Věděl, jak mě ranit! Nesnášela jsem, když se mi říkalo, Irčo! Mamince tak říkal její bratr František, a mě, když jsem byla malá, to uráželo! To je přece moje maminka, proč jí má nějaký cizí chlap říkat, Irčo?! Byla jsem tehdy opravdu malá, a nechápala jsem příbuzenské vazby a už vůbec ne zdrobněliny jmen. Prostě, maminka je maminka, a žádná Irča! Tečka.
Moje rodina se k mému odporu k Irče, postavila čelem.
Na Vánoce nechyběly pod stromečkem knížky z antikvariátu, Irčin románek, Irča vede jedenáctku a další Irči.
„Irčo, jdeš domů?!“
Takhle řval Kája na celé náměstí, když jsem se u kašny vznášela v intelektuálské debatě s Kimem. A jiné a jiné Irči, mi moje rodina servírovala.
A Kája nezapomněl na Irču ani teď.
„Irčo, nepřijde. Ztráta času, Irčo.“
Měl pravdu. Nepřišel.
Nevadilo mi to. Celodenní čekání, dělání chlebíčků, povídání s matkou, plánování, co bude dál, mělo svůj půvab, ale když bylo kolem osmé večer a bylo jasné, že Slavoj nepřijde, ulevilo se mi. Nedovedla jsem si život s ním představit.
Náš vztah byl zvláštní. Spojovala nás jediná sexuální zkušenost z jara 1967. Byla mezi námi jako bezedný lom naší oboustranné důvěry. Oba jsme o tom lomu věděli. A teď by se náš bezedný lom měl zasypat? Kvůli svatbě? Stálo by nám to za to?
Vždyť bych s ním musela spát! Proboha?! Nebyla by to škoda? Zrušit naši jedinou společnou sexuální zkušenost a rozředit ji na manželskou břečku?
Víceméně jsem tušila, že nepřijde, Kája říkal jenom to, co jsem si myslela, ale bylo příjemné, celý den si představovat, že opravdu přijde a bude otce žádat o moji ruku.
Probíraly jsme to celý den s matkou, vzpomínaly jsme, co všechno moje rodina se Slavojem prožila, a co on prožil s námi. Moje fantazie a vzpomínky pracovaly naplno a zužitkovaly tenhle den do poslední kapičky semene, jak by řekl Slavoj.
Večer mi táta vynadal, že to bylo naposledy, co ze sebe, kvůli nějakým mým nápadníkům, udělal vola.
„Proč si nevezmeš Šakala? Ten tě pořád otravuje, minule, když tu byl, mi říkal, otče, já bych si ji hned vzal, ale ona by mě zlobila…“
Šakal k nám totiž také chodil rád, stejně jako všichni moji a Kájovi kamarádi. I když naše rodina byla Sicílie, Sardinie, Korsika, všichni k nám chodili rádi. Vztahy rodičů a nás, dětí, byly na tehdejší dobu výjimečně demokratické, používali jsme mezi sebou černý humor, který nebyl běžný, rodinné historky byly lidsky otevřené.
U nás doma jsme si na nic nehráli, a všem našim kamarádům tady bylo dobře.
Šakal chodil i ke mně dolů, do mého bytu po babičce. Byl něžný a strašně dychtivý, aby ode mě dostal to, co chtěl. A i když mi jeho něžnosti byly příjemné, jeho erotická dychtivost mi nejenom vadila, ale byla mi i k smíchu, a tak se nedostal nikdy nikam. Ale nevzdal to. Pokoušel se o to pořád!
V divadle o jeho vášni ke mně, všichni věděli, nešla přehlédnout. Táhlo ho to za mnou jako psa za hárající fenkou.
Stával při představení za mnou v portále, byl šťastný, že mu nemůžu odejít, protože musím sedět na své židli nápovědy a hlídat text. Stál za mnou třeba deset minut a koukal mi na ucho.
„Jak je to tvoje ouško nasvícené reflektorem! Jak je růžovoučké! Jak jsi slaďoučká!“
A když mu ucho bylo málo, začal mi aspoň hladit ramena.
 A to je všechno o roce 1972, o Marcele, o tom, jak Slavoje zavřeli a zase pustili, o tom, jak chtěl přijít požádat o moji ruku, a o Šakalovi a jeho vášni k mému nasvícenému uchu.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1