Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1974.

Vios u mě pořád bydlel.
Po půl roce jsme spolu sice začali spát, ale oba jsme cítili, že to není ono. Sex byl dobrý, o ten nešlo. Ale oba jsme měli pocit, že nám bylo líp, když jsme hráli lodě a čtverečky a nespali jsme spolu.
A tak jsme se v dubnu 1974, po roce společného bydlení, rozhodli, že to „rozpustíme“, a Vios si našel podnájem. A než se ode mě definitivně odstěhoval, naposledy jsme se spolu 13. května 1974, vyspali. 13. září 1974 jsme se vzali. To už jsem byla čtyři měsíce těhotná. A 13. února 1975 se mi narodil Filip.
Ale to předbíhám. Napsala jsem to sem jenom proto, že se mi ty tři třináctky líbí.
Těhotenství se koncem června potvrdilo, a mě ani nenapadlo, že bych si měla Viose vzít. Proč? Dítě jsem vždycky chtěla, a teď jsem byla těhotná! Byl to zázrak! Bylo to něco nového, něco, co se týkalo jenom mě! Nepotřebuju nikoho a Viose už vůbec ne!
Jenomže když se to dozvěděl, tak se v něm poprvé a naposledy za dobu, co

jsem ho znala, projevil cit. Překvapilo mě to.

„Ty budeš maminka,“ opakoval zjihle několikrát za sebou před vrátnicí v divadle. „My budeme mít miminko. Vezmeme se!“
Tak jsme domluvili na Městském národním výboru, termín svatby.
V létě, když byl opět v Bulharsku, kam jezdil každé léto s ekzémem, který jsem na něm nikdy neviděla, jsem dala do pořádku byt.
Bohémské doupě jsem změnila na byt, kde se mnou bude žít miminko.
Jednou ráno ke mně přišla matka. Bylo to divné. Nikdy ke mně takhle ráno nechodila.
„Irenko, nelekni se. Ale něco se stalo.“
„Karel?!“
Čekali jsme to už několik let. V roce 1969 si zničil játra fenmetrazinem, a i když měl držet dietu a nepít alkohol, nedělal jedno ani druhé.
Před týdnem u něho byla jeho paní doktorka, andělská doktorka Procházková, která k němu pravidelně chodila. Vyšla od něho z pokoje o dvacet let starší.
„Paní Tvrdíková, on mi zase četl z té své knihy, v jakém stadiu je jeho nemoc. A co přijde teď. A kdy. On přesně ví, jaký další průběh bude jeho nemoc mít. Ví, co ho čeká. Paní Tvrdíková, on umře, jestli to takhle půjde dál,“ řekla tiše mé matce, která se rozplakala. Nemohli jsme nic dělat. Kája byl prostě Kája.
Ale to ráno to ještě Kája nebyl.
„Táta.“
„Táta?!“
Táta, který sice pil a kouřil, ale byl fyzicky fit, štíhlý chlap, každé ráno chodil po páté hodině na konec Kolína, do Draslovky, kde pracoval v nádvorní partě.
Táta, který si nikdy na nic nestěžoval, a tak nikdy nikoho z nás nenapadlo, že ho tu červencovou noc, v roce 1974, dostihne mozková mrtvice.
Když jsme za ním přišli do nemocnice, viděly jsme s matkou, že to bude dobré, ale že potřebuje mít před sebou cíl. Celý život fyzicky pracoval, a najednou nemohl s levou rukou nic dělat, špatně mluvil a skoro nechodil.
Tak jsem mu řekla, že mi bude hlídat dítě. Narodí se v únoru, po půl roce mateřské dovolené půjdu dělat, a on se musí dát do té doby do pořádku.

To mu pomohlo nejvíc. Ano. Nebude sice chodit do práce, ale bude hlídat vnuka nebo vnučku.
Když se Vios vrátil po sedmi týdnech z Bulharska, podíval se po mém „novém“ bytě a řekl, vypadá to jako u nás doma. To mě sice moc nepotěšilo, ale nedalo se s tím nic dělat. Bohémství mého bytečku bylo pryč, nastoupila klasika, potřebná pro příchod miminka.

13. září 1974 jsme se na kolínské radnici vzali.
Byla to divadelní svatba. Z rodiny jsme tam já, ani Vios, nikoho neměli.
Na svatbu přišli všichni, se kterými jsem právě zkoušela, herci i režisér, za svědky nám šla moje největší kamarádka z divadla, inspicientka Eva Audolenská a zvukař Švestka, který mě vedl místo táty, šaty jsem měla půjčené od herečky Lorny Vančurové, která v kolínském divadle v té době hrála, a které se za pár let narodila čtyřčata.
Později se mě Kolíňáci ptali, co se to na radnici natáčelo, že tam byli herci z divadla. Špatný film, chtělo se mi odpovědět.

Na podzim 1974 začala v divadle, na příkaz z Krajského národního výboru, který byl nadřízeným orgánem kolínského divadla, vznikat základní organizace Socialistického svazu mládeže – ZO SSM.
Musela vzniknout, jinak prý kraj divadlo zruší, oznámilo nám sedm komunistů v divadle, sedm členů základní organizace Komunistické strany Československa.
Jedním z těchto sedmi členů, byla i Zlatovláska.

Nejaktivnější zakladatel ZO SSM v našem divadle, byl herec Špendlík. Bydlel v Kolíně v podnájmu, měl žádost o byt na kolínském Městském národním výboru, a chtěli mít se ženou dítě. Až budou mít byt. Zatím se jim nedařilo jedno ani druhé.

Jednou přišla na kontrolu jejich podnájmu, právě kvůli té žádosti o byt, soudružka z bytové komise. Špendlíkova manželka zrovna vytřela podlahu, ale soudružka šla dovnitř a nezula se, i když venku pršelo. Špendlík ji vyhodil, a tím si zadělal na velký průšvih. Vypadalo to, že z bytu od kolínského Městského národního výboru, nebude nic, ledaže…

A tak Špendlík kandidoval jako poslanec Krajského národního výboru, a dostal za úkol, založit v divadle již zmíněnou ZO SSM. Abych nezapomněla, dostal také v Kolíně byt, který obratem vyměnil do Prahy.
„Tak tam bych tedy nevstoupila,“ zavrtěla jsem rezolutně hlavou, když se v dámské šatně řešilo, kdo všechno do ZO SSM vstoupí.
„Ty se máš, ty jsi těhotná, půjdeš na mateřskou, ty nikam vstupovat nemusíš,“ záviděla mi herečka Jana Jiskrová, a nejenom ona. A vstoupila tam. Nejenom ona.
A tak byla na podzim 1974, v Krajském divadle v Kolíně, založená ZO SSM, a mě se to netýkalo. Byla jsem přece na mateřské dovolené.

Svatbou se pro mě nic nezměnilo. Vlastně ano. Změnilo.
Už jsem zase bydlela sama. Vios dal v kolínském divadle koncem září výpověď. Neřekl mi o tom, dozvěděla jsem se to od Mirka Papouška, mého kamaráda a šéfa jevištní techniky.
Odešel pracovat do Prahy, do divadla, kde bydlel na ubytovně. Do Kolína jezdil jednou za týden. Když přijel, vyjedl všechno, co našel, já mu vyprala, a on zase odjel.

Nevadilo mi to. Byla jsem zvyklá, být na všechno sama. I uhlí jsem tahala ze sklepa v plechovém kýblu. Sama. Z předsíně vedly dveře do sklepa, kam se šlo po vysokých, nerovných kamenných schodech. Bylo jich asi dvacet. Lezla jsem tam pro uhlí i v únoru, pár dnů před porodem. Vios sice tehdy byl doma, ale pro uhlí nešel. Bál se myší, které tam byly. Občas v zimě dostaly průkopnický záchvat a pokoušely se prokousat ze sklepa do předsíně. Ohryzaly celý práh. Tak jsem ho pobila plechem a měly po průkopnictví.
Jediné, co jsem od Viose potřebovala, byla novomanželská půjčka. Na tu totiž musely být podpisy obou manželů. Po dlouhém přemlouvání souhlasil, ale měl podmínku.
„Když ti podepíšu televizi, vysavač, pračku, ledničku a rádio, ty mi podepíšeš věci, které hned prodám, abych měl na Bulharsko.“

Chtěla jsem televizi, protože mi bylo jasné, že se nebudu moct chodit dívat k našim. I rádio jsem chtěla. A potřebovala jsem vysavač, pračku a ledničku. Tak jsem souhlasila a novomanželskou půjčku jsme si vzali.
Moji rodiče ho pořád měli rádi. I Kája ho měl pořád rád. A on k nim nahoru pořád rád chodil.

Díval se s tátou a s bráškou Františkem v televizi na hokej a na fotbal, snědl všechno, co mu matka připravila, a pořád lezl do její postele a táta na matku křičel do kuchyně, Ireno, máš zase v posteli toho parchanta!
Já mezi nimi pendlovala a připadala si jako cestovatel, který musí přejít nekonečnou poušť bez vody.
Také přijel do Kolína Jaroslav z Brna. Baghýra. Ten ženatý poeta, co se mi před pěti lety přihlásil na můj inzerát v Mladém světě, a co mi neřekl, že je ženatý a má tři děti. Přijel do Kolína, hledal mě a matka mu řekla, že jsem vdaná a těhotná.
Chtěl mě vidět.

Šel do divadla a vrátná zavolala do zkušebny, kde jsem měla zkoušku. Když se v telefonu ozvalo, Iruško, to jsem já, řekla jsem, nechci tě vidět, a telefon jsem položila.
Přehodil můj život na jinou kolej, a to jsem mu neodpustila ani po pěti letech. Můj život jel teď úplně jinak, než jsem si plánovala s ním, ale jel po mých kolejích. Možná nejsou dobré, ale jsou moje. Vybrala jsem si je.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1