Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 23. listopad 1989 – čtvrtek.

Ráno v osm hodin jsme se sešli se Štěpánkem v divadle. U vrátnice už na nás čekala delegace osmi studentů z Gymnázia.
Napadl sníh a pěkně to klouzalo. Musela jsem se celou cestu Štěpánka držet, a tak jsem mohla koukat kolem sebe, a když jsem viděla ty mladé lidi kolem nás, kteří si nás vedli jako bohy, připadala jsem si sice také mladá, ale se strachem jsem si říkala, co jim tam budu povídat? Zrovna já. Budu umět odpovědět na jejich otázky?
To, co jsem si včera večer napsala, byla moje pravda, moje vidění toho, co se kolem nás děje, ale oni třeba čekají politika, rozbor politické situace, a možná mě někteří napadnou, že jsem ve straně, a že jsem v divadle předsedkyně strany.
A najednou ze mě v tom mrazivém čtvrtečním ránu všechen strach zmizel. No a? Tak ať mě napadnou. Jsem normální ženská, která patřila k naivním komunistům. Nikoho jsem nezabila, neudala, nikomu jsem neublížila, nic jsem neukradla, a nic jsem za své členství u komunistů nikdy nedostala – naopak, dávala jsem svůj volný čas, proměněný v promarněné hodiny na přiblblých schůzích. A své nervy.
Když jsme přišli do úctyhodné budovy gymnázia, odvedli nás do ředitelny. Vzpomněla jsem si, že nám včera jeden z právníků v divadle říkal, abychom si dali pozor na školy, že na nás mohou hodit paragraf pro poškozování mládeže, mladší osmnácti let. Možná i proto mi nabídl Štěpánek, abych s ním šla právě já, aby se stejně, jako v případě stávkového výboru, v případě nouze největší, zaštítil i on mojí funkcí.
Moje funkce předsedkyně ZO KSČ, se opravdu hodila k mnoha věcem…
V ředitelně sedělo pár lidí, skoro všechny jsem znala z různých akcí, a ředitel nám začal velice slušně říkat, co smíme říkat a hlavně, co říkat nesmíme.
„To vypadá, že nesmíme říkat vůbec nic,“ řekla jsem a on zvedl v obraně ruce.
„To ne! My vám nic nezakazujeme, ale pochopte, jsou to děti!“
„Vím, kolik jim je. Mám tady v prvním ročníku syna.“
Pak nás vedli do tělocvičny, kde už byly shromážděné třetí a čtvrté ročníky.
Připadalo mi to jako ve filmu. Revolučně naladěná mládež očekává své vůdce! Hurá! Ne, nedělám si legraci, nezlehčuju to. Takhle nějak to tam opravdu vypadalo. A i kdyby se u mě teď znovu objevil strach, tréma, pochyby – teď už na nic nebyl čas.
Byli jsme zástupci stávkujícího divadla. Byli jsme členové stávkového výboru.
Když jsme se objevili ve dveřích tělocvičny, ozval se potlesk. Nadšený potlesk.
Jako by studenti, přes nás dva, děkovali všem studentům a divadelníkům, že do toho šli. Že se nebáli. Dávali nám svým potleskem najevo, že teď do toho jdou s námi i oni.
Byla to pro mě obrovská radost. Obrovská. A úleva. Ve čtvrtek 23. listopadu 1989, vítají studenti kolínského gymnázia potleskem herce Štěpánka a nápovědu Fuchsovou z kolínského divadla, které je od neděle 19. listopadu 1989, ve stávce proti režimu.
Radost a úlevu jsem cítila. Jestliže rodiče tleskajících dětí potřebovali ještě trochu čas, aby se rozhodli, že do toho půjdou se studenty a s herci také, tak jejich děti měly jasno už teď, stejně jako měli jasno studenti průmyslové školy, kteří si pro nás přišli včera do divadla.
Samozřejmě, ne všichni, co tleskali, souhlasili se stávkou. Byly mezi nimi i děti stranických funkcionářů – ale v tuhle chvíli tleskali s většinou a možná tleskali nejvíc…
Nejdřív mluvil Zdeněk Štěpánek a pak jsem si proti nim stoupla já.
Nadechla jsem se. Řeknu, co cítím. Čemu věřím. Buď to přijmou, nebo mě vypískají.
Zrekapitulovala jsem reakce Rudého práva na 17. listopad 1989, od soboty 18. listopadu 1989, do dnešního dne. Řekla jsem, že se za tyto reakce stydím. Řekla jsem, že jsem komunistka a předsedkyně strany v divadle, ale že jsem nikdy neudělala nic, za co bych se musela stydět. A že si myslím, že je nás takových víc, daleko víc, než je špatných funkcionářů.
Řekla jsem o své zkušenosti s tajemníkem Želmanem, v úterý v divadelním klubu. O tom, jak nedokázal lidsky zhodnotit svědectví studentů, kterému se nedalo nevěřit.
A pak jsem jim řekla něco, co pro mě bylo několik let černou můrou. Kdykoli jsem si na to vzpomněla, duše se mi kroutila studem a hanbou. V noci jsem se budila zpocená a přála si, abych ta slova nikdy neřekla. Neměla jsem pro sebe jediné slovo omluvy.
V tělocvičně kolínského Gymnázia jsem řekla zhruba tohle.
Až ze strany odejdou všichni hajzlové, bude strana potřebovat právě je, nezkažené, čisté.
A oni mi tleskali. Za tenhle, mou blbostí vyprovokovaný potlesk, se stydím nejvíc. Ale v ten čtvrtek jsem prostě ještě věřila v obrodu strany.
Pamatuju si, jak mi během mého povídání, dlouho a často tleskali. I profesoři mi potom děkovali. Asi to bylo tím, že jsem mluvila upřímně a říkala jenom to, co jsem cítila. Asi ano. Zvládla jsem i dotazy, kterých jsem se bála. Řekla jsem si, jako už mockrát ve svém životě, když vezmeš jakoukoli otázku z té strany, která je ti nejblíže, z té strany, které rozumíš, tak se nemůžeš ztrapnit.
Když světlo projde špínou, zůstane čisté.
O přestávce jsme šli se Štěpánkem na kafe do ředitelny. Ředitel nám oznámil, že se v tělocvičně vystřídají ročníky. Teď přijdou na řadu první a druhé.
Podívali jsme se se Štěpánkem na sebe. Nejdřív nám předhodili starší studenty, a když viděli, že nejsme nebezpeční, přišli na řadu mladší…
Ředitel byl spokojený, popíjeli jsme kafe a do toho zazvonil telefon. Volal nám Milan Livora, že se divadlo přihlásilo k podpoře Občanského fóra a zakládá OF, jestli chceme být jeho členy. Řekli jsme se Štěpánkem, že chceme a pak jsme šli do tělocvičny podruhé, a když jsme se za hodinu vraceli do divadla, zase jsem se ho držela podpaží, protože to klouzalo ještě víc než ráno…
V divadle byli všichni rozčílení. V pražských divadlech se už scházeli lidé, besedovalo se tam, a v kolínském divadle pořád nic.
Ředitel Aurel byl žába na prameni.
Dopolední představení pro děti zrušil náborář telefonicky, a i když jsme tenhle týden neměli mít žádné večerní představení, Aurel nám večer divadlo nechtěl půjčit.
Farizejsky argumentoval tím, že kdyby se večer hrálo, bylo by to něco jiného, ale my teď večer žádná představení nemáme, takže večer v divadle nemá nikdo co dělat.
A pořád nám odmítal půjčit xerox a papíry, Zlatovláska pořád seděla na vrátnici, abychom nemohli telefonovat, pořád vykřikovala, kdo to bude platit, že to jsou hovory, které se netýkají divadla, pořád kontrolovala přepínání hovorů do klubu, pořád vyhazovala z divadla lidi, kteří za námi přišli, prostě pořád aktivně spolupracovala. Ale s kým?
Nakonec jsme se rozhodli, že druhý den, v pátek odpoledne, uděláme setkání s lidmi před divadlem a pak už se Aurela nebudeme na nic ptát. Tečka.
Večer se sešla větší skupina Kolíňáků na náměstí u kašny, přišli jsme tam i my z divadla a oznámili jsme, že druhý den, v pátek, v patnáct hodin, bude mítink před divadlem.
Kolínské divadlo se od soboty 18. listopadu 1989, zase o kousek víc narovnalo.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1