Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 25. listopad 1989 – sobota.

Dnešní sobotní setkání, tentokrát poprvé konečně v divadle, mělo být také od 15. 00. hodin.
Dodělávala jsem doma oběd, když mi z divadla zavolali, abych hned přišla.
Přepisovali jsme na psacím stroji texty, které herci budou před diváky říkat, zpracovávaly se nejaktuálnější materiály, které lidi přivezli z Prahy, a nahoře u zkušebny byl u telefonu připravený magnetofon. Čekalo se na důležitý hovor, který jsme měli natočit. Kdo měl volat, jsme nevěděli, ale že to bude důležitý hovor, to vědělo celé divadlo.
Měla jsem tam službu s Markem Pavlovským, mladým hercem, se kterým jsme nervózně přecházeli po zkušebně. Telefon nezvonil a nezvonil, a my měli pocit, že jsme odtržení od dění tam dole, odtržení a všemi zapomenutí!
Z dlouhé chvíle jsem si začala na psacím stroji, jen tak pro sebe, psát rekapitulaci posledních dnů. Když jsem měla jednu stránku, napadlo mě, že bych to mohla přečíst na jevišti, během našeho prvního setkání s občany.
Zatelefonovala jsem Štěpánkovi, ten souhlasil a zařadil mě do programu, a protože telefon pořád nezvonil, psala jsem, škrtala, opravovala, psala.
Když se telefon konečně ozval, málem jsme s Markem omdleli, ale byl to pan Fuchs. Jestli nechci přinést jídlo a jestli mám pro něho a naše kamarády lístky na odpoledne. Jídlo jsem nechtěla a lístky jsem zařídila. Měli jsme připravené pokladní bloky, které jsme chtěli divákům dávat, abychom měli přehled, kolik jich přišlo. Aby se nám divadlo, z bezpečnostních důvodů, nepřeplnilo.
Pak jsem si znovu sedla k psacímu stroji. Telefon pořád nezvonil. Marek ušel mezitím po zkušebně svých sto nervózních listopadových kilometrů a já dopsala rekapitulaci svých listopadových, revolučních dnů.
Začali jsme společně volat, pomoc! Zachraňte nás! Zapomněli jste na nás! Pomoc! Když jsme takhle volali asi pět minut, Marek se naštval.
„Ti volové na nás fakt zapomněli,“ řekl a šel se dolů zeptat, co tedy máme dělat. Chodila jsem po zkušebně a říkala si svůj projev nahlas a pak mi Marek zavolal, že hovor už nepřijde. Naše služba skončila.
Když jsem přišla dolů k hereckým šatnám, musela jsem se smát. Tak, jako jsem chodila po zkušebně já s Markem, chodili tady dole všichni herci po chodbách nebo byli zalezlí v šatnách, a každý drmolil svůj text, který právě dostal. Já nemusela, měla jsem hotovo.
Šla jsem do hlediště. Všude plno známých, kamarádů, byli tady i ti, kteří za námi chodili v uplynulých dnech, a samozřejmě, že tu byli i ti, kteří nám nastříkali v noci ze čtvrtka na pátek, autobus a skříňku. A dobře, že tu byli. Muselo jim být jasné, že už nemají šanci, ani dneska, zítra a pozítří už teprve ne! A každým dalším dnem se jejich šance bude zmenšovat, tím jsem si byla jistá.
Pochopili to? Nebo jejich odhodlání, jít proti nám, zesílilo? Nevím, a bylo mi to jedno, protože v 15.00. začalo v kolínském divadle první setkání herců a kolínských občanů.
První divadelní mítink sametové revoluce v Kolíně, za účasti stovek diváků.
Hlediště bylo plné a dveře z hlediště musely zůstat dokořán otevřené, protože lidi stáli všude. I na pultech šaten.
A my stáli za zataženou oponou, na prázdném jevišti.
Pak se ozvalo, ať mír dál zůstává s touto krajinou…
Opona se pomalu rozevírala do stran a stejně pomalu sjížděla seshora na jeviště československá vlajka.
Tak, jako jsme my stáli nehybně na jevišti, před pomalu se rozevírající oponou, stáli nehybně před námi všichni lidé v hledišti.
Opona se rozevírala. Československá vlajka sjížděla k našim hlavám.
Svět herců a diváků se spojil.
Nikdy před tím, a nikdy potom, nedošlo v kolínském divadle k takovému propojení herců a diváků, jako právě teď. Ať už byli lidé na obou stranách, jací chtěli, všichni jsme se právě teď, v této chvíli, v těchto vteřinách, dotkli něčeho neopakovatelného. Nezapomenutelného.
Skoro po dvaceti letech od doby, kdy jsem tuto stránku napsala na psacím stroji, ji přepisuju do počítače. A mám husí kůži. A v očích slzy, takže nevidím na klávesnici.
Nikdo, nikdo se už v tuto chvíli neodvážil vykřiknout, hrajte radši divadlo! Nikdo.
Cítila jsem vztek na Aurela. Strašný vztek, že se setkáváme s Kolíňáky teprve dneska. Mohli jsme už včera. Mohli jsme už ve čtvrtek. Mohli jsme ve středu, kdyby…
Konferování se ujal Lehan, místo Luďka Nešlehy, který měl teprve přijet z Prahy, kde měl nějaké důležité jednání.
Lehan doufal, že bude zvolený do stávkového výboru, ale i když podepsal Několik vět, ke zvolení mu to nepomohlo. Jeho neoblíbenost v souboru se jeho podpisem nezmenšila. Když se v divadle založilo Občanské fórum, zkusil se natáhnout po „žezle“ na tomhle písečku, a stal se konferenciérem všech večerů s diváky.
Ta funkce nebyla záviděníhodná. Lidé byli bezedně plní křivd, tak plní, až přetékali, každý se chtěl veřejně sdělit, chtěl se veřejně vypovídat, vyzpovídat, a ukočírovat debaty v divadle tak, aby se dostalo na každého, ukočírovat je taktně, bylo hodně těžké, a Lehan to zvládl, možná právě díky své těžkopádností. Nebyl úspěšný pokaždé, ale ve většině případů tyto večerní debaty s diváky zvládl.
Ale pojďme zpátky do odpolední soboty, 25. listopadu 1989.
Se svým vystoupením jsem byla zařazená doprostřed programu. Nikdo nevěděl, co budu říkat, a když se mě ptali, říkala jsem, že budu mluvit o svých pocitech z minulých dnů.
Všichni, kteří vystupovali přede mnou, četli svědectví druhých, vyznání známých osobností, fakta o zločinech a krutých pravdách minulých let, které mnoho z nás, včetně mě, slyšelo poprvé nahlas.
Když na mě přišla řada, byla jsem první z řečníků, který mluvil o sobě a za sebe. Mluvila jsem o tom, co mi za uplynulý týden zůstalo nejvíc zaražené v paměti.
O třech osamocených rukách, které se zvedly v úterý 21. listopadu 1989, na konci stranické schůze.
O tajemníkovi Želmanovi, ve kterém jsem se lidsky zklamala.
O studentech z průmyslové školy.
O setkání se studenty na gymnáziu.
O tom, že jako komunistka nesouhlasím s usnesením Ústředního výboru Komunistické strany Československa, které dnes vyšlo v Rudém právu.
Můj projev byl často přerušovaný potleskem. A jednou, když byl potlesk obzvlášť bouřlivý… no… fakt! Bouřlivý! Tak právě ve chvíli, kdy byl obzvlášť bouřlivý, se stala věc, typická pro divadlo.
Během mého vystoupení přišel do divadla Nešleha, který právě přijel z Prahy. Dostal tam pro zaměstnance divadla vitamíny na povzbuzení. Měl plnou náruč všech možných krabiček, a když slyšel, že hlediště bouřlivě tleská, myslel si, že už jsem skončila a přesně ve chvíli, kdy potlesk utichl, a já se nadechla, abych pokračovala, vběhl zadýchaný na jeviště.
Připravil si geniální nástup, ale na špatném místě.
Začal něco povídat, a já ho nechala, smířená s tím, že už pokračovat nebudu, ale Lehan ho přerušil.
„Počkej, necháme ji to domluvit.“
Nešleha se zařadil mezi kolegy a já pokračovala. Skončila jsem tím, že by proti Miroslavu Štěpánovi, předsedovi Městského výboru KSČ v Praze, mělo být zavedeno trestní stíhání.
Jestli před tím lidé tleskali bouřlivě, tak teď to byl burácivý potlesk. Bylo to pro mě naprosto nečekané, snažila jsem se schovat mezi herce, couvala jsem dozadu, na své místo, kde jsem stála před svým vystoupením, ale herci mě zase vystrčili dopředu a lidé tleskali. Tleskali. A tleskali.
Nikomu přede mnou, nikomu, kdo přišel po mně, tak netleskali. Nikomu.
V tu chvíli jsem se až styděla. Proboha, proč tolik tleskají? Co jsem řekla, že je to tak vzalo?!
Potlesk ale nepřestával, a já věděla, že mi tato chvíle nebude nikdy odpuštěná. Ano. Tenhle burácivý potlesk mi nebude odpuštěn ani na jedné straně barikády.
Už je to tady.
Právě jsem se stala nebezpečným odpadem. Co se mnou? Kam se mnou?
25. listopadu 1989, tleskalo plné kolínské divadlo komunistické předsedkyní. Copak je to normální? Pozor, přátelé, pozor! O tom přece sametová revoluce není! O tom sametová revoluce nesmí být! Tleskat komunistce?! Kdo jí to vlastně tleskal?
Ano, kdo mi to vlastně tleskal?
Lidé, kteří mě znali. Kteří právě teď poprvé uslyšeli, co prožívala jedna ženská v uplynulém týdnu. Ženská, kterou znali, která byla z Kolína, byla jedna z nich. A tahle ženská jim srozumitelně popsala, co se kolem ní celý týden dělo.
Tleskali mi i členové strany. Vždyť jsem se jich zastala, když jsem řekla, že se nestydím za to, že jsem komunistka, protože jsem nikdy neudělala nic špatného, stejně jako nic špatného neudělalo tisíce jiných členů základních organizací.
Tleskali mi i ti, kteří na mě druhý den, v neděli, 26. listopadu 1989, v budově Okresního výboru Komunistické strany Československa, málem naplivali.
Tleskali, protože se v té mase nadšených lidí, báli netleskat.
Když konečně všichni tleskat přestali, dostal se konečně ke slovu Luděk Nešleha. Byl už sice trochu vychladlý, nicméně si užil svoji minutu slávy, a řekl, od koho má pro nás vitamíny, které právě teď přivezl z Prahy.
Setkání pak pokračovalo dál.
Vytratila jsem se z jeviště. Dlouho jsem stála a začala mě bolet noha. Na chvíli jsem si v zákulisí sedla a poslouchala přes odposlech z kabiny inspicienta, co se děje na jevišti a pak jsem šla do hlediště.
Rita stála na pultě šatny a hned mi hlásila, že mě viděla a že mi také tleskala. Desítky lidí mě zastavovalo, každý chtěl se mnou mluvit, známí i neznámí. Jejich reakce mě sice překvapila, ale vysvětlila jsem si ji snadno. Moje vystoupení bylo jediné „živé“. Za každé slovo bych dala ruku do ohně. Doslova. A asi to bylo poznat. Proto ten úspěch.
Později v klubu mi herec Ptáček říkal, že by někdo tu moji řeč měl přečíst v některém pražském divadle, že je škoda, že to slyšeli lidé jenom v Kolíně, ale naštěstí jsme mu to rozmluvili. Lidi strhlo svědectví odsud, z Kolína, z našeho divadla, z našeho města, strhlo je svědectví jedné z nich. V Praze byla jiná situace.
V duchu jsem si říkala, to víš, že jo, Ptáčku! Já pojedu do Prahy a řeknu tam, co jsem řekla v rudém Kolíně, že se nestydím za to, že jsem komunistka, a skončím ve Vltavě a…
Proboha?! Já se přece neumím potápět!
Bylo mi krásně. Pocit úlevy, že se nám tohle první setkání podařilo, byl nádherný. Nicméně jsem si uvědomila, že se právě dnes stali z některých mých přátel, nepřátelé a naopak, z cizích lidí se stali mí přátelé…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1