Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 26. listopad 1989 – neděle.

V neděli byl druhý mítink. Opět od 15. 00. hodin.
Zároveň se chystala zítřejší generální stávka. Od rána do divadla chodili lidé, ptali se, co mají dělat, jak vlastně mají stávkovat, a my všem říkali, musíte jít na náměstí, manifestační stávka uvnitř továren nemá význam, musíte jít ven, do ulic.
Všichni musíme jít zítra na náměstí! Musíme být vidět a slyšet!
Psali jsme plakáty, hesla, letáčky. Znovu se připravoval odpolední program. Byl částečně jiný, než ten včerejší, měli jsme spoustu nových informací, byli jsme jimi doslova zahlcení a nevěděli jsme, co dřív máme lidem odpoledne říct, a nakonec jsme se rozhodli, že dáme na jeviště televizi, abychom o nic nepřišli.
Když jsem zjistila, že se některé příspěvky budou opakovat, šla jsem zjistit, jestli i ten můj můžu říct podruhé.
Napsaná jsem v seznamu nebyla a trochu mě to překvapilo. Včera mě chtěli odvézt do Prahy, na veřejnou popravu ve Vltavě, a dneska mě nezařadili? Proč? Přece jsem měla největší úspěch! Ano, vzala jsem to v tu chvíli čistě profesionálně. Když se něco lidem líbí, proč jim to nedat?
Ale vzápětí jsem si řekla, už je to tady! Už je to tady!
Ano, herci jsou v prvních řadách, ale i když je tahle revoluce sametová, je proti komunistům a tak není možné, aby se týden po 17. listopadu 1989, aplaudovalo předsedkyní ZO KSČ, byť mluvila ze všech nejlíp a nesla na trh svoji komunistickou kůži v rudém, kolínském okresu, jako jediná.
Když jsem se zeptala, řekli, že mě někam zařadí.
Tak jsem si v klidu přečetla včerejší text a šla jsem za Nešlehou.
„Dneska změním poslední větu. Neřeknu, jako včera, že by mělo být proti Miroslavu Štěpánovi, předsedovi Městského výboru KSČ v Praze, zavedeno trestní stíhání. Řeknu, že by Miroslav Štěpán měl už sedět ve vazbě!“
Nešleha se zamyslel, a pak zavrtěl hlavou.
„To bych nedělal. To je napadnutelný.“
„Fakt? Tak to udělám,“ odpověděla jsem a šla jsem pryč.
Mítink začal. Divadlo bylo opět narvané. S Audolenskou jsme stály u klavíru na jevišti a střídavě jsme volaly na Lehana, aby mě už konečně někam zařadil. Vyslyšel nás a já si šla opět pro potlesk.
Dneska jsem ale cítila nevraživost. Ne z hlediště. Cítila jsem ji v zádech, od mých kolegů. Sice jsem je chápala, ale měli stejnou možnost jako já. Stejnou startovací čáru. Mohli vystoupit jako já, mohli mluvit za sebe jako já, mohli říkat svoji pravdu, jako jsem ji říkala já.
Jejich věc, že to neudělali, a jejich problém, proč to neudělali. Nebudu se jich ptát, proč to neudělali, protože to vím.
Sama sebe se dneska ptám, jak jsem mohla už tehdy vědět, že se Irena Fuchsová, předsedkyně Základní organizace KSČ v Krajském divadle Kolín a členka stávkového výboru, která byla od 18. listopadu 1989 u všeho, co se v divadle i na Okresním výboru KSČ dělo, nehodí do dalšího průběhu sametové revoluce nejenom v divadle, ale i v Kolíně.
Nevím, jak jsem to mohla vědět, ale věděla jsem to.
Nehodila jsem se. Byla jsem čistá, i když jsem byla předsedkyně komunistů. A protože jsem byla čistá, napsala jsem svůj příspěvek tak, jak jsem ho napsala. A lidé to poznali. Proto mi tleskali.
Během tohoto druhého nedělního odpoledne, mě zavolali na vrátnici k telefonu. Volal někdo od vedle, z Okresního výboru KSČ, jestli tam přijdu, protože je v 18 hodin zasedání poslanců a předsedů základních organizací KSČ z celého kolínského okresu.
Byla jsem strašně unavená, ale zároveň jsem věděla, že mi moje zvědavost nedovolí nejít a že nemám sílu se s ní přít.
Být na obou stranách barikády, komu se to v těch dnech poštěstilo? Komu se poštěstilo být ve stávkovém výboru v divadle a zároveň jít vedle, na Okresní výbor KSČ, na zasedání poslanců a předsedů základních organizací KSČ z celého kolínského okresu? Nikomu.
„Samozřejmě, že přijdu. Proč bych nepřišla?“
„Myslel jsem…“ Neřekl mi, co si myslel a zavěsil.
Neměla jsem strach. Proč? Včera i dneska jsem svým vystoupením v divadle stranu očišťovala, sice jsem ji kritizovala, ale zároveň očišťovala. Byla jsem jediná komunistka v celém okrese a možná, co já vím, i v kraji, či dokonce v republice, která veřejně vystoupila a řekla, jsem komunistka, jsem předsedkyně ZO KSČ v našem divadle a jako komunistka jsem se za svoji práci nikdy nestyděla a nestydím, protože věřím, že dobrých komunistů je daleko víc než těch špatných ve vedoucích funkcích.
A mezi těmi, kdo mi včera a dneska tleskali, byli i komunisti, takoví, jako já, blbí, plní ideálů. Tleskali mi a tím tleskali i sobě.
Před osmnáctou hodinou jsem prostě šla na Okresní výbor KSČ beze strachu. Dokonce jsem měla pocit, že tam dostanu Řád 17. listopadu 1989. Za to, jak plamenně jsem kritizovala usnesení ÚV KSČ a cpala Miroslava Štěpána do vazby!
Ale všechno bylo jinak.
Už v chodbě u vrátnice mi bylo jasné, že jsem vstoupila do klece s tygry. Nicméně dvacet let u divadla mě dost naučilo a tak jsem, s hlavou vztyčenou, prošla špalírem pokuřujících a zamračených soudružek a soudruhů, mezi kterými jsem viděla i známé tváře, ale bylo z nich cítit, že nestojí o to, abych je zdravila, tak jsem si radši nikoho nevšímala a šla jsem si sednout do velkého sálu, co nejblíže k předsednickému stolu, abych měla všechny za zády a nemusela se na nikoho koukat a oni se nemuseli koukat na mě.
Bylo mi jasné, že mě právě dnes, 26. listopadu 1989, nechce nikdo znát. Nikdo mě nepozdravil! Vůbec nikdo! Všichni dělali, že mě neznají. A nejenom to. Oni dělali, že mě nevidí. Přesně jako rodiče dětí před školkou, v pátek v poledne.
Velký zasedací sál kolínského Okresního výboru Komunistické strany Československa, byl plný. Bylo tady asi tři sta lidí z celého okresu. V neděli večer! Nikdy a nikdo by nedostal tyhle lidi v neděli večer na nějaké zasedání! Nikdy a nikdo!
Ale dneska byla neděle, 26. listopadu 1989.
Nechtěla jsem nic veřejně říkat. V hlavě jsem měla po celém tom našem revolučním týdnu jako vymeteno. Přišla jsem, protože jsem byla zvědavá, a protože… no… ano. Přišla jsem, protože to bylo zasedání pro předsedy základních organizací. A já pořád ještě byla předsedkyní základní organizace KSČ v našem divadle. Už jsem mohla být doma, ale protože jsem zvědavý blbec, který chce ještě k tomu „splnit svoji povinnost“, tak sedím tady. Unavená. Vyčerpaná…
Zasedání začalo.
Řídil ho soudruh Dvořák, předseda Okresního národního výboru. Vedoucí tajemník OV KSČ, Fešák, chyběl.
Ach jo. Ta naše sametová revoluce si se mnou dělala, co chtěla. Nechtěla jsem zvednout ruku a přesto, nevím jak, jsem ji zvedla.
Soudruh Dvořák se na mě podíval pohledem učitelky, která má ve třídě Pepíčka, který se každou minutu hlásí a ptá se na blbosti.
„No…“ kývl na mě a já se slyšela, jak se ptám na něco, co mi bylo v podstatě ukradené, protože jsem věděla, že by jeho přítomnost nic nezměnila. Dějiny pochodují i bez přítomnosti soudruha Fešáka.
„Kde je vedoucí tajemník Fešák?“
„Odjel domů, zasedal celou sobotu a neděli.“
Za mnou se začaly ozývat rozzlobené hlasy.
„Odpočívat může jindy!“
„Když jsme tu my, má tu být on taky!“
Klec tygrů přestala být najednou tolik nebezpečná. Nejsem v ní sama. Ulevilo se mi. A potěšilo mě, že se lidé ozvali. Před 17. listopadem 1989 by si tohle nedovolil říct nikdo. Ani já. Nebyli jsme zbabělí, byli jsme lhostejní.
K řečnickému pultu přišel tajemník Želman. Mimo jiné řekl, a bylo to určené hlavně mně, že v úterý, když byl v divadle, nereagoval tak, jak měl. A že si to uvědomuje. Celý jeho projev byl vlastně jenom o divadle. A nebyl útočný, naopak, byl vstřícný a to se samozřejmě soudruhům kolem mě nelíbilo.
Začaly se na mě obracet tváře, vztekem zkřivené, a všude kolem sebe jsem slyšela naštvané hlasy.
„Cítíš se být stále členkou strany?“
„To se nestydíš? Přijít sem, mezi nás? Po tom všem?“
„Herci by se měli zavřít!“
„Ona podporuje to, co se dneska dělo na Letné!“
Jasně, že jsem to podporovala. V sobotu a v neděli se na Letenské pláni sešlo více než tři čtvrtě milionu lidí, a všichni požadovali zásadní politické změny a připojili se tak k požadavkům Občanského fóra. A nejdůležitější bylo, že se tyto protestní akce proti režimu, objevily v přímém přenosu v televizi a v rozhlase. V sobotu za mnou přišla herečka Jitka Součková, a žádala mě o dovolení, jestli může jít v neděli na Letnou a nemusí jezdit do Kolína, na mítink. Bylo mi trapně.
„Jitko, proč se mě ptáte? Samozřejmě, že nemusíte jezdit do Kolína. Jděte na Letnou!“
Na Letné statisíce lidí zvonilo klíči a ukazovalo ruce s „véčky“. Statisíce. Přesně jak jsem to předpověděla Aurelovi v jeho kanceláři, v pondělí, 21. listopadu 1989. Na Letné statisíce lidí proti komunistům, a na kolínském Okresním výboru Komunistické strany Československa, tři sta komunistů proti Fuchsové.
Nebála jsem se. Ale nenávist, kterou jsem kolem sebe cítila, nebyla příjemná. Nikdy před tím a nikdy potom jsem nezažila tak hmatatelný pocit nenávisti. Byla všude. Kdyby se proměnila v kladivo, nezbyl by ze mě ani prášek.
Výkřiky kolem mě pokračovaly dál.
„Hanba!“
„Styď se!“
„Ať okamžitě opustí tohle zasedání!“
Vstala jsem a ze svého místa se začala obhajovat. Vůbec se mi nechtělo mluvit. Bylo mi jasné, že budu muset začít všechno vysvětlovat od začátku a věděla jsem, že už nemám síly. V hlavě jsem měla prázdno, neměla jsem žádný papír, na který bych si zapsala alespoň několik bodů, o kterých budu mluvit, a kolem mě bylo čím dál víc nepřátelských hlasů. A nenávist.
Strašná nenávist.
Řekla jsem jednu, dvě věty, a ti vzadu začali křičet, že mě neslyší a tak mě od předsednického stolu neradi vyzvali, abych šla k řečnickému pultu.
V tu chvíli se mi zdálo, že se mi to zdá.
Já vím, je to blbá věta, ale je přesná. Zdálo se mi, že se mi to zdá. Přišla jsem se přece jenom podívat, co se děje na druhé straně barikády!
Přišla ses jenom podívat, Fuchsová!
A najednou stojím u řečnického pultu před mikrofonem, po pravé ruce mám nejvyšší funkcionáře okresu a před sebou nabitý sál poslanci Národní fronty, a předsedy a předsedkyněmi základních organizací Komunistické strany Československa, z celého kolínského okresu.
Ve vteřině na mě přestali křičet. Bylo absolutní ticho. Stovky očí. A ticho.
Únava mě v tu chvíli nečekaně zákeřně šlehla po duši. Sakra, co je?! Snad se nerozbrečím? Zrovna teď a tady?! Tak to tedy ne!
Před vámi, soudružky a soudruzi, brečet nebudu!
Začala jsem mluvit. Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se mluvit souvisle a jasně.
Fakta. Fakta. Fakta.
„Byla jsem od začátku u zdroje informací. Kdybyste byli na mém místě vy, možná by většina z vás byla také na straně studentů a herců.“
Kolik z nich zakřičelo, fuj? Dva? Nebo tři? Ale jinak bylo ticho.
Dobrá věta, řekla jsem si v duchu. A pravdivá. A v tu chvíli jsem pochopila tajemníka Želmana a podívala se na něj. Koukal na mě, stejně jako na mě koukali všichni funkcionáři, sedící vedle něho.
Usmála jsem se na něho. Nikdo si toho, kromě něho, nevšiml. Byl to mžik. Mžik jenom pro nás dva. Byl to mžik, ale myslím, že nám oběma pomohl.
Mluvila jsem o Rudém právu, o tom, jak nereagovalo celý týden na nic, celý týden bylo jako mrtvý brouk a tím vlastně lhalo.
Mluvila jsem o divadle, jak to tam všechno v sobotu, 18. listopadu, začalo.
Mluvila jsem o stranické schůzi v úterý, o schůzi všech zaměstnanců, o svědectví studentů, o volbě stávkového výboru.
Mluvila jsem o mítinku před naším divadlem v pátek. O mítincích v divadle v sobotu a v neděli. O stovkách nadšených lidí. A o sobotním usnesení ÚV KSČ, které vyšlo včera, tj. v sobotu 25. listopadu 1989, v Rudém právu. O usnesení, které nic neřešilo a zavíralo před skutečností oči.
Mluvila jsem a cítila jsem, že se napětí uvolnilo. Sál už ke mně nebyl tak nepřátelský. Troufla bych si říct, že to bylo půl na půl.
Moje slova doslova uvolňovala ledy. Rozpouštěla nenávist. A šlo to, kupodivu, samo.
Čekali reakcionářku z divadla, která na ně bude plivat, a místo toho před nimi stála ženská, která se jim unaveným hlasem zpovídala ze všeho, co se za posledních devět dní stalo nejenom kolem ní, ale i v ní.
Možná jsem mnohým z nich právě teď odpověděla na otázky, které si v uplynulém týdnu kladli. Možná jsem byla první, kdo před nimi takhle otevřeně mluvil, ale když jsem skončila, věděla jsem, že jsem minimálně polovinu z nich dostala na stranu divadelníků a studentů.
Šla jsem si sednout. Vedle mě, přes uličku, seděla asi padesátiletá paní, poslankyně za Československou stranu socialistickou. Sotva jsem si sedla, vstala a ukázala na mě rukou, která se jí třásla.
„Má pravdu. Já vám tedy taky něco povím! Mám souseda, je u esenbáků, a už 9. listopadu mi říkal, že nacvičují zásah na 17. listopad, že nacvičují zásah na Národní třídě! A vůbec… já… já…“
Hlasitě vzlykla, vzala si tašku a odešla ze sálu.
Soudruzi u předsednického stolu to už chtěli mít za sebou, a tak soudruh Dvořák pronesl větu, typickou pro sobotní Rudé právo.
„Zítra by měla být generální stávka. Podle našich informací se v Kolíně žádná generální stávka neuskuteční, pouze někde na pracovištích. Manifestační.“
Zvedla jsem levou ruku, náhle ztěžklou tak, že jsem si ji musela druhou rukou podepřít. Dvořák se na mě podíval očima, které byly ještě unavenější než moje ruka, a otráveně mi pokynul.
„Co je?“
Stoupla jsem si.
„Podle našich informací v divadle, se zítra stávka v Kolíně uskuteční. Lidé půjdou na náměstí.“
V sále se okamžitě zvedl šum hlasů. Musela jsem křičet, abych je překřičela.
„Kdybyste celou sobotu a neděli nezasedali tady, a přišli se na chvíli podívat do divadla, věděli byste to stejně, jako to vím já.“
Do zad mi vystřelil ženský hlas.
„Na to by se ale měla strana připravit!“
Otočila jsem se a zavolala jsem směrem, odkud se hlas ozval.
„Proto vám to říkám! Taky bych mohla mlčet.“
Sedla jsem si a v duchu jsem si řekla, a teď už ale opravdu mlč. Jestli se chceš odsud dostat, tak mlč!
Soudruh Dvořák řekl něco v tom smyslu, že se má informace nepodcení a zasedání skončil.
Nevím, jak se to stalo, ale než jsem si oblékla kabát a vzala si tašku, byl zasedací sál prázdný. Tři sta lidí muselo z budovy Okresního výboru KSČ doslova utéct, a možná si mnozí z nich s úlevou říkali, pane bože, děkuju ti, tady mě už nikdy nikdo neuvidí! A myslím, že skoro všem se jejich přání splnilo.
Šla jsem přes sál k východu, a najednou jsem si uvědomila, že všichni neodešli. Cestu mi totiž zatarasila černovlasá soudružka s velkou prdelí. Ano, prdelí. Zadek je mírné označení toho, co měla.
Překvapila mě. Že by konečně došlo na Řád 17. listopadu 1989?
„Seš výborná herečka, blahopřeju!“
Poklepala mi na rameno a mně v první chvíli nedošlo, jak to myslí, ale to už na mě mrkalo zlo z jejich přimhouřených očí. Hm… tak tohle na řád nevypadá.
„Krásně ses styděla, v divadle, včera a dneska! Krásně ses styděla za stranu! Fuj! Za sebe by ses měla stydět!“
„A za co bych se asi měla stydět,“ vyjela jsem po ní. „Mohla jste v divadle vystoupit taky, když jste tam včera a dneska byla, nikdo by vám nebránil!“
Kde se vzal, tu se vzal, tajemník Křepelka.
„Prosím tě, Ireno, já jsem chlap a bál jsem se! To byl kotel! Sežrali by mě!“ A Velká Prdel pokračovala.
„Seš dobrá herečka! Málem ses rozbrečela, co? Fuj!“
Vypadalo to, že na mě chce plivnout. Kdyby to udělala, dala bych jí facku. Kdybych jí dala facku, ona by mi ji vrátila, kdyby mi ji vrátila…
Radši jsem kolem ní přešla a vyšla jsem ze sálu do chodby, kde stál tajemník Želman, a někteří z těch, kteří byli v úterý v divadelním klubu.
Velkou Prdel jsem slyšela za sebou, pořád vykřikovala fuj, a že jsem dobrá herečka, a když jsem procházela kolem skupinky s tajemníkem Želmanem, kde se vzal, tu se vzal, tajemník Křepelka, který se sice před minutou bál, že bychom ho v divadle sežrali, ale teď se na mě rozeřval.
„Ty jsi znectila soudruha Želmana! Já ho znám jako tátu od rodiny! Férového chlapa! A tys ho urazila před dětmi na gymnáziu! Můj syn mi řekl, cos tam říkala a…“
Mlčela jsem. Podívala jsem se na Želmana. Také mlčel. I ostatní mlčeli. Někteří se k nám dokonce otočili zády. Tajemník Křepelka řval dál a skončil tím, že na mě napřáhl ruku a zařval.
„Ty chceš, abychom stáli u zdi, s rukama nahoře, a mířily na nás kulomety!“
Když se v roce 1992 stal Křepelka poslancem České národní rady za KSČM, mockrát jsem si na tenhle jeho výkřik vzpomněla. Mockrát.
Ale teď jsem zvedla ruce, jako když se vzdávám.
„Jste v přesile. My jsme na vás v divadle také neřvali.“
Jako by z nás ze všech něco spadlo. I Velká Prdel mlčela.
„Promiň,“ řekl Křepelka, a ti, co mi stáli v cestě, ustoupili, a já prošla hlavními dveřmi Okresního výboru Komunistické strany Československa a věděla jsem, že už nejsem hrdá na to, že jsem byla ve straně. Že jsem byla blbá, že jsem to vůbec říkala, a věděla jsem, že to už nikdy neřeknu.
Jsem blbá. Bože, jak já jsem blbá. Blbá ženská.
Zbývá mi jenom jedno. Stydět se. Stydět se. Stydět se.
Velká Prdel měla pravdu.
„Pořád ses jenom styděla!“
Ano, soudružko Velká Prdel. Styděla jsem se.
Včera. Dnes. I zítra.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1