Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 27. listopad 1989 – pondělí generální stávka.

Jako by kolínské divadlo teprve uplynulou sobotou a nedělí získalo správný punc střediska sametové revoluce. Jako by nás teprve teď začali brát lidé vážně.
V pondělí 27. listopadu, mě konečně zase začali vidět i sousedé v našem dvanáctiposchoďovém domě, chtěli na mně plakáty, letáky, samolepky, informace. Doteď jsem si připadala jako vyvrhel. Celý týden.
I ulice byly přátelské. I obchody.
Akorát v knihovně mi znovu tatáž paní knihovnice, s nechápavým pohledem, vytkla, co blbnu.
„To nemyslíte na děti, Irenko?“ Přikývla jsem.
„Myslím. Právě, že na ně myslím.“
Kolín začal být radostnější. Lidé se přestávali bát a opatrně se začínali radovat z toho, že se už nemusí bát.
Věděla jsem, že nikdy nikdo neocení to, co prožívali zaměstnanci oblastních divadel v celém Československu od 18. listopadu 1989, do dnešního dne, kdy bude generální stávka v celé naší zemi. Nikdo nikdy neocení tisíce každodenních rozhodnutí, na která byli zaměstnanci oblastních divadel v celém Československu, sami. Sami, jako jsme byli sami my, několik desítek lidí v budově divadla uprostřed Kolína, vedle budovy Okresního výboru KSČ.
Stáli jsme v sobotu 18. listopadu 1989 na jevišti kolínského divadla, mluvili jsme o požadavcích studentů, že nesouhlasíme se zásahem ozbrojených sil na Národní třídě, oznámili jsme, že půjdeme do stávky, ale nevěděli jsme, co bude druhý den. Nikdo z nás to nevěděl.
Chápala jsem ty, které jsem náhodou zaslechla na začátku minulého týdne, když jsem šla kolem nedovřených dveří pánské šatny. Několik lidí tam přes sebe mluvilo, mužské i ženské hlasy, a já se přede dveřmi zastavila, protože jsem uslyšela své jméno.
„Irena je ve straně, vona by šla jako první!“
„Máš pravdu. Vona přece měla vědět, co má dělat. Vona je komouška.“
„Jasně. Když do toho šla vona, šli jsme taky.“
„Vždycky můžeme říct, že jsme si mysleli, když jde do toho komouška, že je to správný.“
Srdce se mi roztlouklo. Nemohla jsem se nadechnout, natož otevřít dveře šatny a podívat se, kdo tam je. Šla jsem do hlediště a srdce mi tlouklo čím dál víc. Sedla jsem si do poslední řady. Nikde nikdo, ticho, všude tma. Seděla jsem tam, srdce se uklidnilo, pomalu jsem začínala dýchat.
Všichni zaměstnanci divadla za sebou měli těžký týden, ať už to byli ti kolem Zlatovlásky, nebo ti kolem stávkového výboru. Nikdo z nás nevěděl, že na jeho konci bude generální stávka. Na jeho konci mohlo být cokoli. A kolíňáci nám ten první týden moc nepomáhali.
Vzpomínám si, jak jsem 23. listopadu 1989 potkala kousek od divadla Puma, kamaráda, který pracoval v plynárně. Prosila jsem ho, ať v práci řekne, aby nám napsali na kus papíru, že jsou s námi. Že nám to pomůže. Že máme pocit, že jsme sami na pustém ostrově. Že jsme dostali jeden jediný dopis, který podepsalo dvacet zaměstnanců stavebního bytového družstva z Mostní ulice. Napsali, že jsou s námi.
Pum přikyvoval. To on vždycky.
„Ano. Já to řeknu. Ano. Ano.“
Žádný dopis z plynárny nedorazil. Asi ho tam píší dodnes.
Studenti. Ano. Kolínští studenti za námi do divadla chodili denně. A mladí doktoři. A mladí právníci. A staří lidé. Staří lidé nás podporovali, fandili nám. Nosili nám polévku, buchty, palačinky.
Nicméně, ať už byl ten první týden po 17. listopadu jaký chtěl, byl nejtěžší a byl za námi.
Měli jsme dobojováno. S radostí jsme pozorovali, jak se čtyřicetiletý nános, o kterém jsme si všichni mysleli, že bude navždy a nikdy jinak, lehce odlupuje. Sám. Skoro sám.
Stačilo jenom trochu zatlačit.
Ten den, v pondělí 27. listopadu 1989, bylo od rána v divadle plno lidí. Chtěli vědět, jak se mají přihlásit do Občanského fóra, jak mají stávkovat, stěžovali si, že jim vedení zakázalo vyvěsit v továrnách nebo na úřadech, plakáty o stávce, že jim je dovolili vyvěsit jenom mimo továrnu nebo úřad, a do toho jeden telefonát za druhým.
Že je vedoucí na náměstí nechtějí pustit, že je nechtějí pustit z továrny, z dílny, že jim vyhrožují propouštěním, sankcemi. Tohle všechno jsme pomáhali řešit a kromě toho jsme zařizovali ozvučení náměstí, stavbu malého pódia a chystala se kostra programu manifestace.
Kolem půl jedné někdo telefonoval, že studenti z gymnázia nesmí na náměstí, že jim to ředitel zakázal. S mladým kolínským advokátem Hořčicem jsme sedli do auta a jeli tam. Studenti se už řadili, někteří už odcházeli k náměstí. Ptali jsme se studentů i profesorů, ale žádný zákaz vydán nebyl, tak jsme jeli zpátky do divadla. To bylo jediných deset minut, kdy jsem si na chvíli sedla a vydechla si. V autě kolínského advokáta.
Několik mladých kolínských právníků za námi přišlo už minulý týden. Byli obětaví, vstřícní, radili nám, pomáhali. Možná si už v tom prvním týdnu po 17. listopadu, kupovali odpustky. Oni. I my.
Všichni jsme na ně stáli trpělivě frontu.
Všichni, kdo jsme se dneska chystali na kolínské náměstí, jsme si šli pro odpustky.
Před třináctou hodinou jsme společně, v jednom chumlu, vyšli z divadla a šli jsme po silnici i po chodníku, k náměstí. Před náměstím jsme se trochu srovnali na silnici do průvodu a…
… a bylo to konečně tady. Nezapomenutelný pocit.
Vcházeli jsme na náměstí a zpívali jsme Náměšť od Jaroslava Hutky.
Krásný je vzduch
Krásnější je moře
Co je nejkrásnější
Co je nejkrásnější
Usměvavé tváře
Náměstí už bylo do poloviny zaplněné a ze všech pěti ulic, které sem ústily, se valili další a další lidé. Bylo jich víc jak na 1. Máje, akorát alegorické vozy chyběly…
Stoupli jsme si pod tribunu a rozvinuli československou vlajku.
Vzpomněla jsem si na včerejší večerní zasedání na Okresním výboru KSČ. Na soudruha Dvořáka, jak řekl, podle našich informací se v Kolíně žádná generální stávka neuskuteční, pouze někde na pracovištích. Manifestační.
My z divadla jsme stáli blíž k radnici, vedle nás byla malá tribuna s mikrofonem, a za ní, z druhé strany, stáli funkcionáři z Okresního výboru KSČ, z Okresního národního výboru a z Městského národního výboru. A všude kolem davy lidí s transparenty a neustále přicházeli další a další.
Něco takového kolínské náměstí ještě nikdy nezažilo! Cítila jsem, a možná jenom já, se svojí včerejší večerní zkušeností z OV KSČ, jak se z lidí na druhé straně tribunky, odpařuje zděšení a strach. Jako opar nad lesem, když je po dešti.
Budou růst houby, napadlo mě, ale to už generální stávka začala.
Lidé z divadla se střídali u mikrofonu. Když vystoupil na tribunku předseda Okresního národního výboru, soudruh Dvořák, nikdo z nás nevěděl, že sanitka právě odváží z náměstí vedoucího tajemníka OV KSČ, Fešáka. Měl totiž vystoupit on, ale jeho organismus mu vybral jednodušší cestu, a tak teď, místo něho, stál proti celému kolínskému náměstí, předseda ONV, soudruh Dvořák.
Dole, pod tribunkou, stáli jeho kolegové, kamarádi, přátelé, a myslím, že si všichni přáli, aby to už konečně měli za sebou, ať to pro ně skončí, jak chce.
Všimla jsem si zajímavé věci. Zatímco předcházející řečníci z divadla jakoby splynuli s davem, s jeho potleskem a voláním, soudruh Dvořák stál na tribunce sám, proti celému náměstí.
Bylo mi ho líto. Jako muže. Jako člověka. Bylo to ponižující.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na mého tátu. Jak mi říkal, že se sešel v koncentráku s Kolíňáky, komunisty. Hlásil se k nim, všechny je znal z Kolína, a oni znali jeho, a jeden z nich se ho zeptal, jestli je ve straně. Táta řekl, že ne. A v tu chvíli byl pro ně vzduch. Už je nezajímal. Dokázali se postarat jenom o své lidi.
Nakonec přežili oba. Táta i ten komunista, co mu nepomohl. A zrovna on přišel po válce za tátou, aby se přihlásil do Svazu protifašistických bojovníků, že bude dostávat peníze za to, že byl v koncentráku. Že mu dosvědčí, že tam byl.
Táta odmítl. Nikdy nikam nevstoupil a nikdy žádné peníze nebral.
Ano, to, jak stál soudruh Dvořák na tribuně, bylo ponižující. Ale kolik lidí prožívalo denně podobné, ponižující situace? Měsíc po měsíci, deset let, dvacet.
Tak teď vy, soudruhu Dvořáku, vydržte svých pět minut před kolínským náměstím, které se k vám chová slušně, i když při vašem odchodu z tribunky budou lidi pískat…
Když pískot skončil, začala se na tribunku hrabat Lumská. Zhrozili jsme se. Proboha, co chce říkat? My jsme na ni zvyklí, ale tady mluvit nesmí! Několik lidí z divadla ji začalo tahat zpátky.
„Pojď dolů! Ještě spadneš! Pojď dolů!“
Ale Lumská nás zlobila! Cukala se a dolů jít nechtěla. Lidé kolem nás i na náměstí si našeho přetahování všimli a začali skandovat.
„Nechte ji mluvit! Nechte ji mluvit! Nechte ji mluvit!“
A tak se dostala k mikrofonu. Ale nedosáhla na něj. Byl po soudruhovi Dvořákovi vytažený nahoru. Nikomu z našich se nechtělo, dát jí mikrofon dolů a Lumská si marně stoupala na špičky.
A lidé na náměstí začali znovu skandovat.
„Dejte jí to níž! Dejte jí to níž! Dejte jí to níž!“
Museli jsme se smát. Tohle by nevymyslel žádný režisér! Nakonec jí někdo dal mikrofon dolů a pak se konečně rozlehl náměstím její jasný hlas.
„Kolín potřebuje novou polikliniku! Ať je poliklinika místo okresního výboru káesčé!“
Náměstí zaburácelo souhlasem a na mě se otočil Standa Aubrecht.
„I takhle vypadá konec vlády jedné strany. Lumská, právě teď, svrhla v Kolíně komunisty.“
Měl pravdu. Jestli si v téhle chvíli ještě někdo na kolínském náměstí, které bylo zaplněné do posledního místečka, myslel, že se vše vrátí do doby před 17. listopadem 1989, tak teď omdlel. Neupadl na zem, protože ho lidé kolem něho, svými těly, drželi. A vlastně si ani nevšimli, že omdlel, protože se vzápětí probral a pak stál a kroutil hlavou.
Je tohle možné?! Hééérečka z kolínského divadla, jedna z té hééérecké sebranky, svoloč hééérecká, si dovolila veřejně říct, že se kolínští komunisté mají vystěhovat ze své budovy OV KSČ, a místo nich se tam mají nastěhovat kolínští chcípáci?!
Lumská byla bývalá paní ředitelová. Za ředitelování svého manžela – herce, v letech 1971 až 1983, se měla dobře, byla „první dáma“, dostávala role, na které ukázala, ale na paní ředitelovou si nehrála. Neměla čas. Když jsme se potkaly v kolínských ulicích, pokaždé odněkud někam spěchala. Z divadla do LŠU, z LŠU do knihovny, z knihovny do nějaké školy, ze školy na zájezd – radovala se ze svého zaneprázdnění. Pořád utíkala. Ano, utíkala. Možná utíkala před něčím, ale kdo z nás neutíkal? Bylo nás dost, kdo jsme prací navíc, před něčím utíkali.
Ale teď, před plným kolínským náměstím, přestala utíkat, zastavila se, nadechla se, a řekla to.
„Kolín potřebuje novou polikliniku! Ať je poliklinika místo okresního výboru káesčé!“
Na jaře, v roce 1990, mi volali dva bývalí funkcionáři Okresního výboru Socialistického svazu mládeže, že Kolín potřebuje Okresní kulturní středisko a Městské kulturní středisko, a že by se na to hodila budova, tehdy už bývalého Okresního výboru KSČ.
Rozesmála jsem se.
„Pláčete na špatném hrobě. O tom, co bude v budově bývalého OV KSČ, rozhodla herečka Lumská už 27. listopadu 1989, při generální stávce…“
Po Lumské se na tribuně střídali zástupci všech továren, podniků, středisek, družstev, škol – a všichni hlásili, že i u nich bylo ustanoveno Občanské fórum! I oni jsou členy OF!
Byl to zázrak.
Ještě před týdnem neměl nikdo z nás o nějakém OF tušení a dneska se k němu hlásí všichni hlásiči našeho třicetitisícového města.
Sametová revoluce nabírala vysoké obrátky.
Dělala s námi divy.
Hurá.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1