Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 28. listopad 1989 – úterý.

Druhý den po generální stávce, jsme měli stranickou schůzi. Už během soboty a neděle jsme podepsali papír, že se hlásíme k Demokratickému fóru komunistů. Nepodepsal jediný Jonáš, ten, kterého chtěla Zlatovláska se Smutnou zvolit do stávkového výboru, a do mě hučely, abych ho navrhla. Jonáš, který se v divadle v ty dny ani neukázal. Co by tady dělal? On jediný z naší jedenáctičlenné stranické organizace zůstal ve straně, nebyl zvědavý na nějaké šaškování na jevišti, na nějaké posluhování trapné sametové revoluci. Věděl své tehdy a pravděpodobně ví své i dnes.
Aubrecht hned na začátku schůze oznámil, že už nechce být dál kandidátem, ani členem strany a odešel.
Cítila jsem v sobě strašnou touhu, udělat totéž. Zvednout se a jít za ním. Na jednu dvě vteřiny odešla hned za Aubrechtem moje duše a tělo zůstalo sedět, ale duše se hned vrátila, protože tělu se chtělo zvracet a mohla za to ekonomka Smutná, která v tu chvíli ještě netušila, že má před sebou kariéru majitelky mnoha prosperujících heren a kasin.
Když režisér Staňkovský mluvil o Demokratickém fóru komunistů a o dopise, který tam jako organizace posíláme, zvedla tahle budoucí, úspěšná podnikatelka, ruku.
„Měli bychom tam napsat, že podporujeme soudruha Urbánka!“
Karel Urbánek byl místo Milouše Jakeše zvolený 24. listopadu generálním tajemníkem ÚV KSČ, aniž by tušil, že v této funkci bude jen do 21. prosince 1989.
„Nikoho podporovat nebudu,“ vyskočila jsem a pak jsem musela několikrát polknout, abych Smutnou a Zlatovlásku nepozvracela. „Urbánek tam za chvíli nebude a já budu někam psát, že ho podporuju, to zrovna!“
Když jsme se za chvíli rozcházeli, bylo mi jasné, že s těmihle lidmi nechci už mít nic společného. Nic. Ani to jejich Demokratické fórum komunistů.
… Asi za dva dny mě potkal jeden známý, znala jsem ho, ani nevím odkud. Ptal se mě na Demokratické fórum komunistů. Jak se tam má přihlásit. Jestli vím adresu. Řekla jsem mu, kam to posílal režisér Staňkovský a trochu jsem jeho nadšení zchladila.
„Být tebou, vykašlu se na to. Komunisti se snaží udržet členskou základnu a tak vymysleli Demokratické fórum komunistů, ale to stejně nevydrží. Ztráta času.“
Potkávali jsme se potom dva tři roky, sice jsme se pozdravili, ale nikdy jsme už spolu nemluvili. A pak získal důležité místo v jedné kolínské bance. A najednou mě přestal zdravit. Fakt. Když jsme se potkali, koukal na druhou stranu. Trvalo to asi deset let, a pak mě jednou potkal na starém mostě, a pozdravil mě.
A tentokrát jsem to byla já, kdo se od něho otočil a neodpověděl.
Trhni si nohou, demokratický komunisto!
Odpoledne byla v Zámecké, jak se říká objektu, kde sídlilo Městské kulturní středisko, první schůzka s představiteli strany a vlády města.
Sál se automaticky rozdělil na půl. Nalevo my, zástupci revoluce, napravo oni.
Bylo to večer, herci už odjeli do Prahy a tak to padlo na mě. Než to začalo, stáli jsme chvíli ve skupinkách u šatny.
Dala jsem se do řeči s Mečounem, tajemníkem z OV KSČ, znali jsme se podle vidění, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Až teď. Byl v sobotu a v neděli v divadle a jediný on měl odvahu přijít na jeviště a mluvit.
„Vystoupím ze strany,“ řekla jsem mu a podivila jsem se, jak je lehké to říct. A jaká je to úleva, že jsem to řekla nahlas. A zrovna jemu.
„Neblázni! To nedělej! Lidi jako ty, budeme potřebovat.“
Usmála jsem se.
„V neděli večer mě soudruzi po zasedání na okresním výboru, málem zlynčovali.“
Hned potom jsme šli do sálu, kde TO už začínalo. A bylo to primitivní TO. Nenapadá mě jiné slovo. Primitivní.
Ano, my, co jsme seděli vlevo, jsme věděli, že máme vyhráno, bylo nám jasné, že ti vpravo skončili, a ti vpravo to věděli také. Ale nenašel se nikdo, kdo by byl na naší levé straně vůdcem. Kdo by TO řídil. Pořád přece ještě byla revoluce a revoluci musí někdo řídit, tak, jako jsme ji od 18. listopadu řídili v divadle my.
Zasedání nemělo žádný řád, místy se úplně ztrácel smysl toho, proč tu jsme, a přitom to bylo tak jednoduché! Jde nám o předání moci! Vy končíte. Nastupujeme my.
Byla to fraška. Nedůstojná, nepřipravená fraška.
Pravá strana sálu se začala tvářit vítězně. Tak jestli to takhle povedete, jsme do půl roku zpátky, četla jsem v jejich pohrdavých pohledech. V očích jim byly vidět plápolající ohníčky naděje, které hořely tím víc, čím víc si lidé rvali mikrofon z ruky a veřejně si foukali na své bolístky.
Já nemohl za rodinou na západ!
Já nemohla učit, protože bych prý kazila děti!
Mě vyhodili z práce!
Já se nesměl stýkat s dětmi, protože komunisté šli při rozvodu na ruku mé ženě – komunistce!
Obě strany sálu se začaly napadat.
Lidé kolem mě mi podstrčili pár dotazů soudruhům „na tělo“, nevím, proč se báli, proč nešli k mikrofonu a nezeptali se sami, ale když jsem ze všech stran slyšela, jdi tam, zeptej se jich, řekni tohle, řekni tamto, šla jsem k mikrofonu a oběma nepřátelským stranám sálu jsem položila stejnou otázku.
„Tak tohle je výsledek sametové revoluce?“
Naštěstí to takhle dopadlo poprvé a naposledy. Všichni si trapnost tohoto prvního setkání uvědomovali, a hned jak skončilo, objevilo se nějakým revolučním zázrakem několik lidí, ze kterých se právě teď, v tuto chvíli, stali vůdci revoluce, a hned začali ostatním nadávat za trapné fiasko, kterého jsme byli všichni svědky…
Rozhodla jsem se, že půjdu domů. Divadelníci vám přivedli revoluci pod nos, tak se dál starejte vy, my budeme zase hrát divadlo, řekla jsem si s úlevou, vzala si v šatně bundu a chtěla jsem nenápadně zmizet.
Zastavil mě tajemník Křepelka.
„Omlouvám se ti za tu neděli.“
Á, Mečoun ho informoval.
„A co soudružka Velká Prdel?“ Zasmál se.
„Ta se ti neomluví!“ A zmizel v davu.
Já jí na to taky kašlu, krávě, pomyslela jsem si, už jsem se radši na nikoho ani nepodívala, vyšla jsem na ulici a šla jsem pomalu k náměstí a bylo mi lehce, protože tam, za mnou, na Zámecké, se právě tvořila budoucnost Kolína, a u toho být nemusím. Na to jsou jiní.
A oni by tě tam ani nechtěli, Fuchsová, ušklíbla jsem se. Tihle noví vůdci totiž o bývalé komunisty nestojí.
Musela jsem se zastavit. Zhluboka jsem se nadechla. Poprvé od 18. listopadu 1989, jsem se zhluboka nadechla.
Jsem bývalá komouška. Ještě tedy ne oficiálně, ale brzy budu.
Zhluboka jsem dýchala, došla jsem k náměstí a šla jsem pomalu ke kašně. Nikde nikdo. Jenom Fuchsová u kašny zhluboka dýchala.
Poprvé od 18. listopadu 1989, kdy přišel do klubu Livora a celý bílý se držel bílé zdi, Fuchsová, bývalá komouška, zhluboka dýchala.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1