Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 29. listopad 1989 – středa.

Dopoledne jsme měli další setkání všech zaměstnanců v klubu divadla. Probírali jsme provoz divadla, co se teď bude zkoušet a kdo v tom bude hrát.
Domluvili jsme se, že se nastuduje pásmo, které se bude dávat místo představení, a nakonec zvedla ruku herečka Jana Jiskrová.
„V podnicích a v továrnách se rozpouští stranické organizace. Jak to bude v divadle?“
Vstala jsem.
„Na příští stranické schůzi, začátkem prosince, dám návrh na rozpuštění. Kdo bude chtít, může se přihlásit v uliční organizaci. Já ze strany odcházím.“
Lidi začali tleskat. Nevím proč. Nemuseli tleskat. Potlesk vzbuzuje závist a závist bývá vražedná. I teď po mně pár spoluzaměstnanců kouklo, a kdyby pohledy vraždily, je po mně.
Komouška, a už jí zase tleskají! Pověsit jsme je měli, všechny! Aby nebylo komu tleskat!
Když jsme odcházeli z klubu, přitočila se ke mně Zlatovláska.
„Divili jsme se, že jsi to neudělala dávno,“ zpražila mě uvědoměle a dávala si pozor, aby to slyšelo co nejvíce lidí.
„Ještě před měsícem tě rvalo za srdce, že bys měla na „své“ stranické schůzi sedět s někým, kdo podepsal Několik vět, a najednou bys stranickou organizaci rozpustila už 18. listopadu 1989, co?“
Bohužel, tohle jsem jí neřekla. Tohle jsem si jenom myslela.
A nerada si přiznávám, že jsem pořád stejně blbá. Když jsem totiž Zlatovlásku potkala v červnu 2010, poprvé od roku 1993 tak, že jsem se jí nemohla vyhnout, což jsem do té doby úspěšně dělala, bavily jsme se jako dvě bývalé kolegyně z divadla, mile a přátelsky.
Byla jsem jí schopná v tu chvíli dost věcí odpustit. Je stará, nemocná, je sama. Ale jí najednou zajiskřilo v očích a tasila proti mně tak nečekaně, že moje duše bolestí zaúpěla.
„Už ti umřela máma?“
Měla jsem ji v tu chvíli poslat do prdele a jít od ní pryč. Neudělala jsem to. Ještě chvíli jsme si povídaly a pak jsme se rozešly.
A jestlipak víš, Zlatovlásko, že jsem si na tebe vzpomněla až za tři roky? Letos, v březnu 2013. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že se lidé opravdu nemění. Proč by ses měnila ty, když jsem se nezměnila ani já?
Před rokem, v březnu 2012, jsem dostala nabídku od jisté veřejnoprávní rozhlasové stanice, na moderování ranního, nedělního pořadu. Nabídka přišla nečekaně a byla pro mě naprosto dokonalá.
Samostatný rozhlasový pořad byl totiž můj sen od prvních besed v knihovnách, kdy jsem zjistila, že umím posluchače zaujmout.
„Vás bych chtěl mít doma. Vy se tak krásně posloucháte,“ vysekl mi poklonu po jedné, skoro tříhodinové besedě, jeden čtenář z Karviné a nebyl sám.
Takže jsem nabídku na moderování ranního, nedělního pořadu, nadšeně přijala a o Velikonocích 2012, v neděli, jsem poprvé vysílala. Od pěti hodin, do hodiny osmé.
Vysílala jsem rok. Deset ranních pořadů. Po každém vysílání jsem odpovídala na stovky mailů a desítky dopisů. Dva – tři byly negativní. Dva – tři. Co to je?
Toto moderování byla moje velká radost. A hodně práce, samozřejmě. Připravit tři hodiny vysílání není jednoduché, ale příprava se mi vyplatila a kladné reakce posluchačů mi to potvrzovaly.
Jeden problém ale nastal. Mí posluchači, ode mě o generaci starší lidé, kteří žijí na vesnicích, bez internetu, bez možnosti zjistit si termín, kdy bude zase v neděli ráno vysílat „jejich“ Irenka, mi psali dopisy, dávali do nich známky, a prosili o odpověď, kdy budu vysílat.
Tak jsem se pokusila u produkce, termín příštího vysílání zjistit, abych ho mohla posluchačům v neděli ráno oznámit. Podařilo se mi to, a dařilo se mi to až do prosince 2012. Pak jsem už termín z rozhlasových pracovníků nevydolovala, i když jsem dolovala v několika štolách, věřte mi!
Desáté, jubilejní vysílání, jsem měla 10. března 2013. Ještě v pátek jsem se pokoušela získat příští termín, ale nepodařilo se mi to.
Zlatovlásko, ty ses nezměnila, a já také ne.
10. března 2013, před osmou hodinou, na konci tříhodinového ranního vysílání, jsem odvysílala toto:
„Protože se blíží osmá hodina, moji milí, půjdeme pomalu na závěr.
Bohužel vám ani dneska nemůžu říct, kdy se příště uslyšíme. Snažila jsem se to celý týden zjistit, ale v pátek jsem se dozvěděla, že v dubnu nevysílám, a květnový plán nedělního vysílání ještě není hotový. Takže to beru tak, že se uslyšíme – někdy.
A víte, že mi to vadí? A hodně mi to vadí. A nejenom proto, že nemám ráda slovo – někdy. Vadí mi to kvůli vám, kteří mi posíláte obálky se známkou a prosíte mě, abych vám napsala, kdy budu příště vysílat. Vadí mi to kvůli vám, kteří jste mi během roku, co moderuju, poslali tisíce mailů a stovky dopisů. Vadí mi to kvůli vám, kteří mi telefonujete, jezdíte za mnou do Kolína, chodíte na mé besedy po celé republice, a je vás čím dál víc.
Prostě mi kvůli vám, posluchačkám a posluchačům, vadí, že vám opět nemohu na konci tohoto vysílání, říct tři obyčejná slova. Příště se usly¬šíme. A datum, kdy se uslyšíme. Bohužel, musím vám teď opět říct, uslyšíme se – někdy.
A řeknu vám, že mi to přijde vůči vám, moji milí, velmi neuctivé. Věrným posluchačům se neříká, uslyšíme se „někdy“! Nelíbí se mi to. A když se nám něco nelíbí, když se nám něco moc nelíbí, tak bychom to měli říct. Vždycky a všude.
Neměli bychom se bát a měli bychom se ozvat. To bychom měli dělat všichni, když jsme přesvědčení, že máme pravdu.
Takže, moje milé posluchačky, moji milí posluchači, já jsem vám právě teď, při svém desátém, jubilejním vysílání, řekla, co mi vadí, a jsem ráda, že jsem to řekla, a jsem připravená na to, že se už možná na této stanici neuslyšíme…“
Moji milí čtenáři, i vy, moji milí posluchači, chcete znát výsledek této mé kritiky?
13. 3. 2013 jsem dostala z této rozhlasové stanice mail, ve kterém mi bylo oznámeno, že do doby, než se vyhodnotí, zda jsem nepoužívala ve svém vysílání skrytou reklamu, se mnou tato rozhlasová stanice přerušuje spolupráci. A také je prý zaskočil můj útok na tuto rozhlasovou stanici.
Můj synovec, Erik Tvrdík, okomentoval tuto situaci takto: Ireno, ty seš disident.
Jsem ale optimistický disident! A proto stále doufám, že mě moji posluchači zase brzy uslyší!
Na slyšenou, moji milí!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1