Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 30. listopad 1989 – čtvrtek.

Zavolali mě na vrátnici, že mám telefon z Okresního výboru KSČ.
Srdce se mi trochu roztlouklo, ale hned jsem si vynadala. Neblbni. Nic se neděje. Teď už je klid.
Nějaký soudruh mi řekl, že by se mnou chtěl mluvit nový vedoucí tajemník Ledvinka. Domluvila jsem se s ním, že přijdu druhý den v půl deváté.
A tak jsem tam šla poprvé od té neděle, kdy soudruzi vykřikovali, že chci, aby na ně mířily tanky a já zvedla ruce nahoru a řekla jim, jste v přesile, my jsme na vás v divadle také neřvali.
Vrátnice byla prázdná a bylo vidět, že je prázdná už dlouho. Po chodbách chodili lidé a nosili haldy papírů sem a tam. Některé kanceláře už byly vyklizené.
Vedoucí tajemník Ledvinka seděl uprostřed velké místnosti u jediného stolu. Jiný nábytek už tady nebyl. Jako když malujete, ale uprostřed místnosti si uděláte skromnou kancelář.
Byl milý. Příjemný. Ocenil moji odvahu, s jakou jsem vystupovala v divadle na obou mítincích, v sobotu i v neděli. Prý takové lidi potřebují. A chtěl pokračovat, tak jsem mu radši rychle řekla, že jsem se rozhodla ze strany odejít.
„To jsem nevěděl.“
„Proto ti to říkám. Ráda ti vysvětlím, proč jsem se rozhodla…“
Ale neměla jsem to už komu vysvětlit, protože Ledvinkovi, novému vedoucímu tajemníkovi OV KSČ, ve vteřině vyhasly oči a jeho úsměv zmizel.
Rozhlédl se po prázdné místnosti, a když se na mě znovu podíval, už jsem pro něho neexistovala.
Vypadni. Nezdržuj.
Bylo to tak náhlé, tak neuvěřitelně rychlé, a tak definitivní, že jsem se rozesmála. Ani toho si nevšiml. Jak by mohl, když mě neviděl.
Vyšla jsem na chodbu, prošla jsem mezi soudruhy, kteří mi připomínali mravence, přenášející zběsilou rychlostí bílá vajíčka ze zničeného mraveniště a vyšla jsem ven.

Svítilo slunce, ale byl mráz. Mráz je zdravý a slunce, když svítí v mrazu, je nádherné.
V divadle jsme pokračovali ve večerních setkáních s diváky. Občas přijel i někdo z Prahy a to se pokaždé zvedla i návštěvnost. Ale jinak se nám zdálo, jako by vlna revolučního nadšení mezi Kolíňáky začala opadat, ale je pravda, že teď byla daleko zajímavější televize, rozhlas a noviny. Objevovalo se tolik nových věcí!
Denně jsem kupovala troje noviny a k tomu všechen tisk, který začínal nově vycházet. Přestala jsem číst knihy, přestala jsem psát, nasávala jsem do sebe nový, svobodný život.
Neustále se něco řešilo se stávkovým výborem, chodila jsem na radnici na schůze OF, koordinovala se práce s Prahou. Pořád jsme ještě chodili do továren a podniků, jezdili jsme na vesnice. Pořád ještě lidé chodili za námi. Pořád ještě byla revoluce.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1