Doba předbělohoská: Ferdinand I. a Jednota bratrská

Autorka. Irena Novotná

V předcházejícímu článku jsem si chtěla ujasnit, proč došlo k popravám mnoha dalších příslušníků šlechty dosud nedotknutelných, mezi nimž byl i Egmont. Dočetla jsem se v nizozemské literatuře, že jeho paní se jmenovala Sabina, a  v Goethově díle Egmont byla nahrazena dívkou Klárou, ale důvod, proč to Goethe udělal, neznáme.

První dáma v Bruselu, která porodila Egmontovi jedenáct dětí, za něho orodovala a nejen ona. Po popravě manžela král zkonfiskoval veškerý majetek po hraběti, ale pak jí ho vrátil. Také jsem se dočetla, že jedna z jeho sester se stala královnou. Ale měla nešťastný osud. O tom všem někdy jindy. A začala jsem přemýšlet, vzhledem k tomu, že se blíží výročí Bílé hory, o poměrech u nás, v českých dějinách, v rozmezí let 1522 – 1568, tedy za Egmontova života.

Cesta ke svobodě

Za Egmonta vládl španělský král Filip II., bratr Karla V. Situace v Nizozemí byla velmi složitá. Zatímco severní provincie se hlásily ke kalvínské reformaci a usilovaly o náboženskou svobodu a hospodářskou nezávislost, tak v jižních provinciích převažovalo katolické vyznání. Roku 1579 uzavřela katolická šlechta jižních provincií tzv. Arraskou unii.Spojenecká koalice katolických stavů provincií Artois, Hennegavsko a části Flander v době nizozemské revoluce, vytvořená v lednu roku 1579 v Arrasu. Uznala španělského krále Filipa za svého panovníka a získala za to potvrzení svých stavovských práv. Provincie arranské unie se tak postavily na španělskou stranu a odštěpily se od severních nizozemských provincií, jež téhož roku uzavřely utrechtskou unii.

Po splnění některých podmínek – např. odchodu španělských posádek – slíbila uznat autoritu španělského krále. Jen o několik týdnů později na to zareagovaly severní provincie ustavením Utrechtské unie. Ta se naopak rozhodla vést boj až do vítězného konce.

Spojenecká koalice severonizozemských provincií (Holland, Zeeland, Frísko, Utrecht, Geldern, Groningen) a většiny brabantských a flanderských měst v době nizozemské revoluce, vytvořená 23.1.1579 v Utrechtu. Oproti arraské unii (utvořené 6.1.1579), usilující o kompromis se španělským králem Filipem II., požadovala utrechtská unie důsledný boj nizozemských stavů proti Španělsku až do vítězného konce. Roku 1581 byl Filip II. v zemích utrechtská unie oficiálně sesazen, a tak byly položeny základy k nezávislému nizozemskému státu – Spojeným provinciím nizozemským.

Vilém Oranžský

K Utrechtské unii se připojovaly stále další provincie a města. Do čela si zvolili prince Viléma Oranžského. Vilém Oranžský (žil v letech 1533–1584) – symbol boje Nizozemí proti španělské nadvládě – se roku 1559 stal španělským místodržitelem části Nizozemí, ale povstal proti španělské koruně a vedl v letech 1567–1572 nizozemské povstání. V roce 1573 se stal kalvinistou a byl postaven mimo zákon. Od roku 1579 stál v čele severních provincií, oficiálně označovaných jako Generální stavy spojených provincií severního Nizozemí, v hodnosti místodržitele. V roce 1584 byl zavražděn Baltazarem Géradsem, který byl fanatickým zastáncem katolického Španělska. Pro Nizozemce stal symbolem nejen hrdinství, ale obětavosti, protože v boji proti Španělům neváhal věnovat velkou část ze svého osobního majetku.

V roce 1609 se uzavřely se Španělskem dvanáctileté příměří. Uznání nezávislosti ze strany Španělska dosáhly až na konci třicetileté války roku 1648. Nyní se ukáže, jaká byla vláda Ferdinanda I., též španělského krále, v Čechách.

Cesta do českých dějin

Několik dat k Ferdinandovi I.

Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de Henares 40 km od Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany (Jany) Šílené. Dětství prožil ve Španělsku. Roku 1506 zemřel Ferdinandův otec Filip. U jeho matky, která byla v té době jedinou dědičkou svých rodičů, vládců nedávno sjednocených španělských království Kastilie a Aragonie, se projevovala duševní choroba. Její otec, aragonský král Ferdinand II., ji shledal neschopnou vlády a nechal izolovat. Postaral se pak o zabezpečení a výchovu jejích dětí. Karel, který byl po vleklých jednáních přijat jako španělský král, rozpustil Ferdinandův dvůr a poslal mladšího bratra k tetě Markétě do Nizozemí. Bratři Karel a Ferdinand založili španělskou a rakouskou větev rodu.

Obr. z Internetu

Bolestné časy pro Jednotu bratrskou

Biskup Jan Augusta

Jan Augusta (1500 – 1572) byl kazatelem a stál v čele bratrské jednoty. Po celou dobu svého působení usiloval o sblížení Jednoty se světovou reformací a s utrakvisty. Jeho cílem v tomto usilování bylo, aby vyvedl Jednotu z izolace a nelegálního postavení pronásledované sekty. Jeho snaha skončila v ostrých polemikách s kněžími podobojí. Úsilí spojit různé proudy české reformace byly částečně naplněny vytvořením české konfese roku 1525.O jeho útrapách ve vězení a krutému nakládání píše

Arnošt (Ernst) Denis v knize Konec samostatnosti české. První Habsburkové. Defenestrace pražská. 2. vyd. [přel. Jindřich Vančura]. Praha: Matice lidu. 1909. S. 150 – 157.

Literatura:  Jan B. Lášek „Jan Augusta“ in The Oxford Encyklopedia of the Reformation, Volume 1, Oxford University Press,New York 1996

Jan Augusta. Dostupné z https://www.getsemany.cz/node/695

Nacházíme se opět v historické době, v 16. století, v období náboženských bojů.

Situace v Čechách za krále Ferdinanda I.

Světský majetek celého českého království z roku 1529 byl zapsán do zemských desek vlastní rukou P. Adama z Hradce, nejvyššího kancléře Českého království. Vypsaný byl stav panský, který měl v deskách zapsáno za 2, 400 000 kop gr. č., stav rytířský za 2, 600 000 kop g. č. a stav městský za 1. 800 000 kop. g.č.. V českém království se nacházelo 300 zámků, 782 měst a městeček a 58,772 vsí. Morava a Slezsko a Lužice nejsou v těchto počtech zahrnuty.

V roce 1541 shořely za velkého požáru na Malé straně zemské desky, které byly obnoveny. Diskutuje se o tom, že se nepodařilo všechno zapsat, ale v díle Josefa Jungmana, Historie literatury české aneb  soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, oswicenj a gazyka, vyd. V Praze, Písmem Antoníny Straširypky v roce 1825, které je uloženo ve vídeňské knihovně K.K. Hofbiliothek Osterreich Nationalbibliothek pod č. 47.W.8 je napsáno, že za jeho doby byly zemské desky plně obnoveny.

Politické poměry

I když situace v Čechách v té době nebyla snadná, přesto se rozvíjela kultura a vědy. Univerzita se však nacházela v neutěšeném stavu. Stavové sice často rokovali, jak tuto situaci řešit. Kdyby ji řešit mohlůi, ale zůstalo při rokování. Král nebyl univerzitě nakloněn, takže z jeho strany se nedala očekávat nějaká podpora. Důvod byl jasný. Univerzita byla nakloněna Lutherovu učení. A tak v roce 1556 založl katolickou vysokou školu a povolal z Říma jezuity, aby jim svěřil školu do vedení. Nekatoličtí Čechové odcházeli studovat do Štrasburku, Wittenbergu a Bologne.

Dovoz a vývoz kacířských knih

Od roku 1524 byla ustanovena cenzura (w § 30), v roce 1539 strana pod obojí se na synodě usnesla, aby byly všechny spisy bohoslovného obsahu censuře podrobeny rektorem a konsistoří. Ale v roce 1547 pražská kapitula sdělila králi, že v Čechách tu i jinde se tisknou kacířské knihy, a odjinud se zase do Čech dovážejí a různě se rozšiřují. Na základě těchto poznatků požádala krále, aby ustanovil dozorce. Bez jehož vědomí a povolení nesměla žádná tištěná kniha být dovezena nebo vyvezena. Král tomu dal svolení. Tak byla v Čechách nastolena cenzura. Od té doby se netisklo nic jiného, než latinské básně, kosmografie, právní literatura.

Pikarti – kdo byli Pikarti?

Není snadné a jednoznačné, jak pojímat pikarty. Ale jsme nyní v 16. století, takže započněme tam, odkud se vlastně vzali. Pikarty byla nazývána křesťanská sekta, působící v 16. století v oblasti vlámského Nizozemí, ale i stoupenci vyhraněného myšlenkového směru v husitském hnutí neuznávající přítomnost Krista v eucharistii. Ale můžeme se v literatuře setkat s dalšími názory: Pius II. ve své kronice odvodil původ názvu od severofrancouzské oblasti Pikardie. Jiné prameny uvádějí, že to byli valdenští z francouzského jihu.  R. 1418 přišla podle Vavřince z Březové do Čech skupina pikartsky smýšlejících lidí, hledajících náboženskou svobodu. Podle Josefa Dobrovského pocházeli tito lidé z Durynska. Jinou teorii nabídl ve svých Dějinách českých pikartů a adamitů (v originále Geschichte der böhmischen Pikarten und Adamiten) Josef Dobrovský. Tvrdil, že kořen tohoto pojmu nutno hledat ve slově beghardi.

Ferdinand I. kontra českobratrské sbory

Mezi Ferdinandem I. a českými bratry byla velmi napjatá atmosféra. Ferdinand proti nim vystupoval z důvodu, že se mu nelíbily jejich demokratické řády, učení, které dobře neznal a tudíž mu nerozuměl, ale které ho uráželo víc, než luteránské učení. Ale spíš ho ještě víc dráždila jejich neústupnost, která hatila snahy o sjednocení s Římem. Ono to bylo dost složité, aby záměr, který vedl ke sjednocení s Římem byl proveditelný; luteráni stáli na svém vyznání víry a byli velmi podezíraví ke všemu, co nebylo jejich církvi vlastní.  Kalvinisté se snažili o mezinárodní ráz reformace. Tím, že král neměl situaci zcela v rukou, byl nervózní; jejich časté styky s cizími zeměmi, cesty kazatelů, jejich iniciativní hledání poučení v cizině pojímal král ve svém nitru jako zradu.

Podobné pocity měl i král Ludvík XIV. vládnoucí v letech 1638 – 1715 proti spoluvěrcům Holanďanů (tzv pikartům). Je to nasnadě, že po celé 16. století drželi bratři při sobě a jejich pojítkem byla nespokojenost protestantů jak na české straně tak i v zahraničí.

Z pohledu práva

Při pronásledování a trestání se neporušovaly zemské svobody, protože králova kompetence se týkala českobratrských sborů. Dne 8. října 1547 byl obnoven Vladislavův mandát, jímž byly českobratrské sbory postaveny mimo zákon.  Dne 20. ledna 1548 vyšlo druhé nařízení vydané v Augšpurku, které přikazovalo jeho přísné provedení; shromažďování bratří jsou zakázány, jejich kněží budou zatýkáni, sbory odevzdány katolickým nebo kališnickým farářům. Královským komisařům bylo nařízeno, aby jeho příkazy byly důsledně vykonány a nadto svěřil vládu svému synovi, arciknížeti Ferdinandovi. Českobratrské sbory se stali kořistí kališnických kruhů, jakmile byli králem vydáni na pospas.

Jan Mystopol

Stručně o něm podle Ernsta Denise (Konec samostatnosti české II.)

Mystopol Jan, administrator dolejší konsistoře Pražské, narozen na začátku XVI. století, studoval nejprve v Praze, pak v Němcích, kde se záhy seznámil s učením Lutherovým, které potom na kněžství vysvěcen v Čechách horlivě rozšiřovati se jal. Roku 1530 stal se farářem u sv. Mikuláše na Starém městě Pražském, a rok na to přijat do konsistoře pod obojí; r. 1541 přidán co senior tehdejšímu administratoru Hortensiovi, a 1542 zvolen od stavů podobojí sám za administratora. Když r. 1543 jednáno o důležité otázky víry, jmenovitě o zrušení všech ceremonií na spůsob luteránský, byl M. s Mitmánkem v čele celého toho jednání a přednesl samému králi Ferdinandovi vztahující se k tomu usnešené artikule, který jich však neschválil. Když ale po bitvě Mühlberské přišla veliká pohroma na luterány a bratří, Mystopol, jako druhdy Cahera, obrátil plášť proti větru, i stal se najednou velikým horlitelem pro starý utrakvismus, dávaje se potřebovati od krále ku provádění úmyslů jeho, směřujících ku potlačení stavů evangelických, začež obdržel kazatelství v kapli Betlémské a děkanství u sv. Apolinariše. R. 1555 sesadili evangeličtí stavové M-a s administratorství a později ještě dvakráte ho při obnovení konsistoře pominuli, když však r. 1562 při opětném obnovení jejím zvolen za administratora Matěj Lounský, odepřel král schváleni volby té a jmenoval z vlastní moci administrátorem Mystopola, který od té doby úřad až do své smrti zastával. Mystopol zemřel 28. září 1568 a pochován v kapli Betlémské.

Proti Pikartům

Udavačství bylo přijímáno bez vyšetřování. Kdokoliv byl udán za Pikarta, bylo s ním zle. Přišel o majetek a byl vydán ukrutnému mučení.

Jednota bratrská se dostala do obrovských problémů. Mučení a konfiskace podezřelých vyvolalo ve sborech strach. Bohoslužby byly zastaveny, kněží na útěku, honěni z místa na místo. Úbytek členstva nezastavilo ani napomínání a od Jednoty odstupovalo stále víc a víc kněží.  Jednotu opouštěla nejen šlechta, ale také dávní zastánci a ochránci jednoty. Janovi z Pernštejna se podařilo rychlým pokořením se Ferdinandovi zachránit rozsáhlé statky. Nyní na něho nemohli bratři spoléhat.

Ale král nepřišel zkrátka, protože se králi podařilo zkonfiskovat Litomyšl, nejstarší středisko Jednoty bratrské. Ale to nebylo všechno – došlo na Turnov, Brandýs, Bydžov a Chlumec. Tentokrát rány vedly proti městskému stavu. Jednota byla zasažena v samém středu: utrakvistům padly do rukou sídla biskupů i shromaždiště a její nejslavnější sbory Hora Karmel a Hora Olivetská byly pozavírány.

Vyhnání bratří

Vypadá to, že král chtěl nenáviděnou sektu vyhladit do poslední stopy. Už nevěřil přestupům, nechtělo se mu pořádat hromadné popravy, které lidé odsuzovali, protože to bylo proti jejich mravům. A tak v březnu 1548 nařídit bratřím, sídlících v Litomyšli. Bydžově a Brandýse nad Labem, aby opustili království. Odklad, který si vyžádali, jim nebyl povolen. A tak se na cestu do vyhnanství vydalo tisíc vystěhovalců.

Cestou k Tridentskému koncilu

Situace nebyla jednoduchá, dokonce se hodně komplikovala. Když Ferdinand vydal pokyny k pronásledování bratrské jednoty, tak to byla jen předehra dalšího, daleko vážnějšího boje, který hodlal v budoucnu vést proti všem rozkolníkům a pokrokářům, kteří pod rouškou utrakvismu netajili luteránské ideje. Jedním z prvních opatření byla cenzura a zřízení konsistoře, o které je zmíněno výše. Ale král měl problémy i se stavy a tuto polévku se pokusil rozmíchat Mystopol větou: jsouce vedeni Pikarty zrazují utrakvismus. To popudilo vyšší stavy.

Text, který je zde uveden, je sepsán na základě podkladů a literatury, které jsou v něm uvedeny a zvýrazněny. Tragedie, která se blíží k nejtragičtějšímu období dějiny nejen českých, totiž k třicetileté válce, se plíživě posunovala evropskými zeměmi, z nichž každá zažila v těchto letech a dále své dějiny. Každý historik či kronikář mohl mít svůj pohled a  mohl používat prameny a dobovou literaturu, které mohly přidat více informací. Z toho vyplývá, že každý, kdo chce vědět více, musí pátrat v kontextu tématu a neupínat se na jednu knihu, kterou bude držet právě v ruce. Jedině tak člověk získá úplnější obraz a příblíží se k poznání. Jistě, že po čase je snaha psané dějiny zjednodušit a naznačit podle autora méně důležité události. Ale tam, kde jde o život – a to v dějinách vždycky o život jde,je třeba se dívat z té perspektivy, která je mu nejblíže a je tak víc pochopitelná.

Zdroj. Ernest Denis. Konec samostatnosti České. I. díl, vyd. 1905