Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1990 – únor, březen, květen.

V únoru za mnou přišli z kolínského OF a nabídli mi, abych za divadlo kandidovala v červnových komunálních volbách.

Odmítla jsem. Šli za Evou Audolenskou, ta souhlasila, podporovali jsme ji v tom, říkali jsme jí, že bude dobře, když někdo z divadla bude v zastupitelstvu.
Nepřekvapilo mě, že ji dali na poslední místo kandidátky. Nestáli o lidi z divadla, ale dát někoho z divadla na kandidátku v komunálních volbách, byla podle nich slušnost.
Jako když je slyším. Musíme tam dát někoho od těch komediantů, když nám tu revoluci v Kolíně „rozjeli“.
A tak Evu, která nikdy v žádné straně nebyla, měla maminku zavřenou na deset let a vyrůstala sama s tatínkem, Evu, Kolíňačku, rovného, čistého člověka, dali na poslední místo na kandidátce. Věděli, že neprojde, a také neprošla.

Na prvního máje jsem poprvé od listopadových dnů, viděla Velkou Prdel.
Po obědě jsme šli s panem Fuchsem, s Jardou Slavíčkem, s jeho ženou Stáňou a s našimi dětmi, do Fučáku, neboli do parku Julia Fučíka, který už sice byl v té době přejmenován na park Komenského, ale stejně se mu říkalo a říká, Fučák.
Různé strany tady pro děti připravily hry a občerstvení, a mě napadlo, abychom se šli podívat na Kmochův ostrov, kde měli setkání komunisté.
Pan Fuchs se zasmál.
„Ty to v sobě nezapřeš, co?“
Ale šli jsme všichni. Všechny nás zajímalo, kolik se jich na Kmocháči sešlo.
A jako naschvál jsme se dostali na most, po kterém se přecházelo na ostrov, ve chvíli, kdy setkání komunistů skončilo, lidé odcházeli, a šli přímo proti nám.

Skoro s každým jsem se zdravila.
A pak jsem uviděla v dálce Velkou Prdel. Trvalo jí trochu déle, než se z konce Kmocháče, vyprdelila k východu. Dělala, že mě nevidí.

Potkávala jsem ji pak v Kolíně zhruba tak dvakrát, třikrát do roka. Když jsem začala v roce 1994 dojíždět do Prahy, do Činoherního klubu, zbavila jsem se jí úplně. Zapomněla jsem na ni. Asi jsem ji potkávala dál, ale už jsem ji nepoznala. Ona pravděpodobně dál dělá, že mě nevidí, ale já ji nevidím opravdu.
Za pár dnů po 1. Máji 1990, jsem potkala na náměstí Pana Statečného. Tak jsem říkala klukovi, kterého v prosinci 1989 někdo přivedl na jednu z prvních schůzí OF a představil ho jako nového, potencionálního šéfredaktora kolínského týdeníku, KUPŘEDU, který do sametové revoluce vydával Okresní výbor KSČ.
Měli jsme jeho nástup do funkce odhlasovat a zvedli jsme ruce všichni. Byla to úleva, nemuset hledat někoho jiného. Ano, byla to v té době úleva, když se kdokoli přihlásil a chtěl něco dělat. A Pan Statečný se nejenom přihlásil, on se doslova třásl na to, aby redakci KUPŘEDU vedl!

Zvedla jsem pro něho ruku také.
„Potřeboval bych, aby někdo napsal do novin něco proti komunistům,“ řekl mi v květnu 1990, na kolínském náměstí. „Teď, před komunálními volbami, to je důležité.“
„Já vám něco napíšu. Mám to v hlavě už pár dnů.“
Nadšeně souhlasil, já to napsala, a tak v červnu 1990, vyšlo od Fuchsové, na hlavní straně, v pravém rohu nahoře, „něco proti komunistům“…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1