Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1990 – říjen.

Začátkem října jsem potkala na náměstí kamarádku, která pracovala v SOJE.
„Co váš pan ředitel? Udržel se?“
„Jo, udržel. Máme ho rádi. To víš, pár blbečků, kteří nikdy nic nedokázali, a byli to takoví lemplové, že je ani do strany nechtěli, ale do Občanského fóra se nacpali, ho chtělo vyhodit, ale my jim ho nedali. Hodně jsi mu pomohla ty, s tím svým projevem…“
„No vidíš! Až se v divadle zruší umělecký soubor, a dostanu výpověď, třeba mě přijme k pásu. Budu přebírat oříšky!“
Obě jsme se zasmály, rozloučily jsme se, já ještě chvíli procházela „trh na rynku“, a pak jsem málem vrazila do profesorky mého syna, která si prohlížela u jednoho stánku kytičky.
Svítilo sluníčko, nikam jsme nepospíchaly, tak jsme si stouply ke kašně, položily jsme tašky s nákupem a povídaly si. I ona, samozřejmě, věděla, že jsem pro Medovník medem pro kolínské mravence, probíraly jsme to, a když jsem prorocky prohlásila, až umřu, napíše Medovník, že umřela bývalá předsedkyně ZO KSČ v Krajském divadle v Kolíně, obě jsme se zasmály a ona mi pak dojatě popsala svoji vzpomínku na sametovou revoluci.
„Měli jsme v prosinci výborovou schůzi KSČ, kde se rozhodlo, že se stranická organizace na gymnáziu rozpustí, a my všichni vystupujeme ze strany. Vyšla jsem z kanceláře a měla jsem pocit, že jdu bosa v trávě! Doslova jsem se vznášela, a když se kolegové rozešli do tříd, kabinetů a kanceláří, běžela jsem po dlouhé chodbě ke svému kabinetu a plakala jsem štěstím! Neviděla jsem skrz slzy před sebe! Vyhazovala jsem knihu se štítkem, Zápisy z členských schůzí, nad hlavu, počkala si, až spadne na zem, sebrala jsem ji, popoběhla, zase jsem ji vyhodila, počkala si, až spadne na zem, a to jsem udělala asi desetkrát a do toho jsem si pořád šeptala, už nikdy nebudu nic zapisovat! Už nikdy! A byla jsem tak strašně šťastná!“
Nebyla jediná, kdo se mi svěřoval. Kdo by neznal Irenu Fuchsovou, která se netají tím, že je bývalá předsedkyně ZO KSČ, a tak bývalí komunisté, plní křivd, mě zastavovali na ulici, psali mi, telefonovali.
„Paní Fuchsová, co máme dělat? Největší zloděj z podniku se stal předsedou OF a my proti němu nemůžeme nic říct, protože nebyl ve straně a my jo! Pomozte nám!“
„Dal jsem radši výpověď. Ve fabrice to vedou od deseti k pěti. Když jim řeknu, co by měli dělat a jak, největší blbec, který teď dělá náměstka, mě okřikne. Prý, to už tady bylo, že nám komunisti do všeho mluvili. Nemám to zapotřebí. Začnu podnikat.“
„Kdyby u pana XY, co je teď na radnici, začalo houkat to, co nakradl, tak je to u něj jak na nákladovém nádraží!“

V té době se také zrušilo Okresní kulturní středisko. Režisérka ochotníků, Saša Zálabská, která tam dlouhé roky pracovala, dostala výpověď. Když jsem slyšela, že je bez práce, šla jsem za stávkovým výborem a rozčíleně jsem za ni orodovala.
„Saša Zálabská, ženská, který celý svůj život hýbala kolínskou kulturou, režisérka ochotníků, divadelní člověk, nemá práci! Dostala výpověď. A divadlo teď potřebuje náboráře! Ona je ten nejvhodnější člověk! Divadlo s ní jenom získá!“
Byla přijatá. A já vlastně dodnes nevím, jestli ví, že to byla moje zásluha.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1