Ztracená karta – část 1.

Milé babičky a dědečkové. dovolte,. abych Vám představila svou čtyřdílnou zdánlivě humornou povídku o ztracené Kartě zdravotního pojištění a co všechno to způsobilo.  V příběhu vystupují postavy, jejichž jména jsou smyšlená, ale jejich chování a jednání bude připomínat reálné lidské bytosti. Poselstvím povídky je – všechno je možné, to nemožné dělají jen lidé, protože jsem velmi komplikovaní. Ve své podstatě je příběh ze života, jen trochu zidealizovaný. až poslední kapitola osvětlí, o co v povídce vlastně šlo – o lidskou bolest ze života a bok člověka s ní vlastními silami.

Kapitola 1.  Květiny na lukách už odkvétaly

Vystoupil z vlaku, vešel do útulně vypadající venkovské nádražní budovy. Bylo poledne a zářijové slunce tak nádherně hřálo a osvěcovalo krajinu, že ho až bodlo u srdce. Ve vzduchu se šířila vůně podzimu, naproti na stráni už odkvétaly luční květiny a stromy na sebe vzaly tu poslední zelenou nádheru, která se brzy zabarví kouzelnými barvami a pak opadá na hladiny rybníků, řek a na cesty. Už tu nebyl, ani nepamatuje. Až před několika dny ho napadlo, že by se měl podívat na svůj kraj, než ho zase učiní velkoměsto jednoho z mnohých, jedno číslo do statistiky, do všech možných vztahů, kde vystupuje jako subjekt.

Neplánovaný odjezd z velkoměsta měl příčinu, zajímavou, ale o tom dále.

Ztratil Průkaz zdravotního pojištění, a i když ho zdravotní sestra znala už více jak dvacet let, trvala na tom, aby požádal o náhradní doklad a vyřídil si novou kartu. Tak napsal email na svou zdravotní pojišťovnu a asi hodinu přemýšlel, jak zdůvodnit ztrátu karty. Nechtělo se mu lhát a předstírat, že mu byla karta odcizena. Prostě ji někam založil. Před tím prohledával všechny knihy, které měl ten den v ruce, třeba v té roztržitosti si kartu založil. Jenže roztržitost se nebere jako polehčující okolnost. Mohli by si myslet, že mu trochu hrabe. To nepotřeboval. Rozhodně takové důvody nemůže přijmout, protože začíná akademický rok a profesor klasické filosofie není jen subjekt v systému, ale člověk, který přemýšlí nad rámec obvyklého myšlení ostatních lidí, kteří ho mohou mít za podivína a brzy s ním přestanou počítat.

Když sepsal svou žádost, promyslel si důvody, jak kartu ztratil, vyplnil elektronický formulář, potvrdil ho elektronickým podpisem, s ulehčením odsunul klávesnici, aby si na uprázdněné místo postavil šálek s chladnoucí kávou a popelník a před ním ležela ta karta. Nezaklel, to nikdy nedělal, ani neřekl polohlasně hrubé slovo. Vzal ji do ruky a několikrát s ní zatočil mezi prsty. Vzpomněl si, že jich má asi ještě deset od všelijakých subjektů a nebude ztrácet drahocenný čas sebezpytováním a sebeobětováním svého JÁ při jejich hledání a domáhání se zaslání duplikátu nebo nové karty. Druhý den tedy šel opět navštívit lékaře, měl totiž předepsanou kontrolu a vsunul kartu do počítače. Na obrazovce se ukázalo:  Už o vás víme, a než si stačil sednout, vyšla sestra, podívala se na něho a řekla zostra a předevšemi, že měl přijít předevčírem, že mají naplánované pacienty na dnešek, že ať jim v tom nedělají holubník a zítra ať se dohodne s lékařem, kdy ho vezme na kontrolu, ale ať nepočítá, že to bude brzy, neboť termíny, které pacienti dostávají, nejsou pro legraci, ale pro jejich dodržování.

Bylo mu, jakoby spadla antická socha ze střechy, těsně ho minula a rozbila se před ním na tisíc kousků. Jednou něco takové zažil a vzpomněl si, jak ho to hluboce zasáhlo. Jakoby odešla z tohoto světa nenahraditelná krása, i když to byla její kopie, ale on se na ni rád díval, když šel náhodou kolem.

Možná, že mohl očekávat, že doktor vyjde ze dveří, řekne mu, aby počkal, byl to jeho letitý známý, protože se k němu důvěřivě přihlásil. Učil jeho dvě děti je gymnasiu, když ještě byl doktorandem, občas si zašli na sklenku, když se náhodně potkali. Nevyšel, nechal sestru štěkat mezi dveřmi a nevyšel. Popadla ho úzkost – měl by se zapsat k jinému lékaři. Tohle už nebude nikdy dobré a on potřebuje někomu a něčemu věřit.

Kupodivu mu večer soukromě zavolal do bytu. Telefon zvedla hospodyně paní Terezka Machová. Ta už věděla o všem, ale nechtěla se do toho míchat. Vlídně jako vždycky pronesla „ byt profesora Malého, prosím“ a pak poslouchala druhou stranu. Zakryla rukou mluvítko a naznačila do druhého pokoje, v kterém profesor seděl, vyfukoval dlouhý dým do vzduchu a sledoval jeho vlnění. Vůbec se mu nechtělo jít k telefonu, ale zvedl sluchátko.

„Malý, prosím,“ řekl ne přísně a otráveně, ale tónem naznačil, že se cítí uražen.

„Zdravím, starouši,“ řekl doktor Pazdera.

„Já též zdravím,“ odpověděl a čekal, co bude dál. Chvíli odmlka a pak lavina slov, které nějak nepotlačila jeho pocit, že jeho přítel mluví pouze se subjektem zdravotního systému. Neskákal mu do řeči, neodporoval a naslouchal. Slova neměla pro něho význam, protože už o nic neusiloval a výmluvy na systém se mu zdály tak jalové, že nestály ani za tu ztrátu času. Omlouval sestru, že toho má moc, že mají spoustu pacientů a blablabla. Když skončil, byla řada na něm. Nevěděl, co na to říci. I když byl také součástí systému, necítil se být jeho pouhým subjektem, protože jeho profesionálním životem prošlo tolik studentů, že je ani nespočítá a do života vešli až na pár výjimek úspěšně. Nacházel jejich jména v odborných časopisech a četl jejich články, eseje a práce, byl zcela v nich zabydlen.

„Myslím, že už nemám odvahu a ani chuť za tebou chodit, doktore Pazdero. Byl bych ti vděčný, kdybys přestup k jinému lékaři, kterého si vyberu, nezdržoval a vyšel mi v tom administrativně vstříc.“

Na druhé straně bylo hrobové ticho a on dobře věděl z posledního rozhovoru, že Pazdera se zmínil o jednom známém, který by rád protlačil svou dceru na fakultu. Nikdy to nedělal, ať šlo o kohokoliv, protože věděl jedno;  pokud nemá budoucí student talent, ztrácí tam čas a nikdy se v té konkurenci neuplatní. Přeci nejde jen o to, aby něco vystudoval, ale aby vystudoval obor, v kterém chce v budoucnosti působit. Dokonce slíbil, že slečnu vyzkouší a usoudí, zda je vhodnou uchazečkou, jinak ji doporučí jinou školu. Také věděl přímo od Pazdery, že je to dcera jednoho vysoce postaveného funkcionáře a nedodal, že by se mu chtěl nějak zavděčit. To spíš profesorovi došlo, a protože nechtěl být jedním z mnohých subjektů systému, rozhodl se, že výsledky posoudí sám po tom pohovoru.

„Rozhodně ti nebudu bránit, mrzí mne to, ale máš na to právo. Jenže já nemohl udělat nic, i když jsi možná čekal, že vyjdu ven a domluvím s tebou termín. Ale to bych shodil sestru před ostatními. A těžko bych hledal náhradu, protože ona je zběhlá, zná systém a není k nikomu zaujatá. Prostě ti řekla, co máš udělat a nemusíš se kvůli tomu urážet.“

„Ale já jsem se vůbec neurazil, jen jsem ji poslouchal a pochopil jsem, že pokud vypadnu ze systému, který jste si nastavili, mám smůlu. Jen bych se chtěl zeptat, zda to platí pro každého. Každému se může stát, že zašantročí kartu na svém stole, že ji pak při hledání objeví, že půjde druhý den ke svému lékaři … já v tom vidím normální běh věcí. A rád bych se ti omluvil, že jsem ti způsobil problémy, nemohu přísahat na to, že se mi to už nikdy nestane a protože u vás vládnou tak přísné řády a pořádky, mohl bych se zase dostat do konfliktu a o to já skutečně nestojím. Děkuji ti za tvé přátelství, za dlouholetou léčbu a měj se dobře.“

Položil sluchátko a oddechl si. Teď už ho nebude Pazdera otravovat s tou žábou, kterou se snaží její vlivný tatík dostat na fakultu a on si najde někoho, kdo bude mít k němu zdravý odstup.

Pokračování

Autorka: Irena Novotná