Ztracená karta – část 3.

Pavučinová zeď mezi profesorem a paní Terezkou začíná mít vážné trhliny. Situace se však lehce dramatizuje a oba cítí, že nadešel jejich čas, aby se vyjádřili ke svému vztahu- Teď nebo nikdy?

Kapitola 3. Všechno v klidu a pohodě, jen žádné zmatky

Ještě se pak odpoledne prošel s doktorem po okolí, povídali si, pak ho doprovodil na nádraží a zvedl ruku, když vlak odjížděl z nástupiště.

Profesor si sedl k okénku a díval se na ubíhající krajinu za okny.

„Tak vida,“ řekl si, „co všechno zapříčinil jeden okamžik, když jsem nedal na místo tu kartu, co všechno dokázala, mrška, spustit. Úplně mi změnila život.“

A meditoval o těch věcech až do chvíle, kdy vlak zastavil na Masarykově nádraží, vystoupil z něho a byl potěšený, že na něho čeká paní Terezie s deštníkem, protože přes den v Praze docela vydatně pršelo.

Po cestě o těch novinkách nemluvili, jen Tereza poprosila, aby počkal, že udělá malý nákup. Ale on šel s ní, tlačil košík a ona do něho dávala věci. Bylo to poprvé, kdy byli spolu nakoupit. Vida, pomyslel si. Asi se pánbůh už na to nemohl dívat.

„Nebojte se,“ řekla mu, jakoby mu četla myšlenky, u pokladny. Já za Pazderou půjdu sama. A s tím nájmem, to jste mi udělal radost. Nedělejte si vůbec žádné starosti, když bude třeba, pojedu s vámi k tomu novému doktorovi. Ale já nevěřím, že by se zrovna teď vám něco přihodilo, když celé roky jste kromě chřipky nestonal.“

„Tak trochu jsem na vás spoléhal,“ řekl ji a pomohl ji s taškami do kufru taxíku, který prozřetelně před tím objednala. Má to všechno promyšlené, pomyslel si profesor s obdivem.

„Víte, pane profesore, všechno musíme dělat v klidu a pohodě a nezmatkovat. Nic nám neuteče. Všechno pěkně naplánujeme, abychom neměli problémy.“

„Tak, tak,“ řekl a ona mu nalila čaj do vysokého hrnku a sundala z talířku bílý naškrobený ubrousek, pod nímž ležely krásné koláčky, posypané cukrem.

Byl prostě doma a ten domov korunovala Tereza. Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila. Teď by byla vhodná chvíle na dvoření, ale pavučina mezi nimi se jen zachvěla. Nic víc. Škoda, pomyslel si. V jejích očích však vyčetl, že by nebyla proti, ale nedala mu prostor, neboť vstala, vzala podnos, naskládala na něj nádobí a odešla do kuchyně. S povzdechem vstal a odebral se do své pracovny.

Chybí mi praxe, co se týče žen. Tereza není z těch, které se dají snadno získat, možná, že neví, jak na to. Nikdy nebyla vdaná, v mládí jednou nohou v klášteře, pak jak říkala, krátká známost a od té doby sloužila a dobře sloužila na faře. Asi by ji měl v neděli doprovodit do kostela a pak s ní zajít na oběd a tak. To ho nikdy nenapadlo, až teď.

Ale bylo úterý a bůh ví, co se všechno do neděle přihodí. Musím to promyslet, aby si z toho nevydedukovala, že se jí chci dvořit, když ví, jak na tom jsem, co se týče náboženství.

Zazvonil telefon. Profesor s sebou trhnul. Jestli je to zase Pazdera! Slyšel Tereziny kroky, a pak její obvyklé:

„Byt profesora Malého, prosím.“

Nikdy dřív to neudělal, ale nyní se přiblížil ke dveřím a přitiskl ucho na sklo.

„Pane doktore, pan profesor pracuje a nechce být rušen. A myslím, že trvale nechce být rušen.“

Pak pomlka.

„To je mi sice líto, ale já vám s tím nepomohu. Jsem jeho zaměstnanec, takže mu nemůžu radit, co má a nemá dělat. Myslím, že s vámi nechce mluvit.“

„Dobře, Terezko, výborně. Jsi skvělá,“ zašeptal.

„Ano, on se hluboce urazil, protože si snad zaslouží, aby se s ním slušně jednalo. Jestli si to dá každý líbit, tak on ne,“ pokračovala. Pak zavěsila a zaklepala na jeho dveře.

„Dál,“ řekl a předstíral, že něco hledá v knihovně.

„Zase volal ten váš Pazdera. Je úplně zoufalý.“

„Já taky,“ řekl profesor a vyndal tlustý svazek. Otevřel ho a na zem vypadla naditá obálka.

Paní Tereza se shýbla a podala mu ji. Bylo v ní, po přepočtu, padesát tisíc korun ve starých bankovkách.

Tereza se poprvé v životě rozesmála, když je počítal a nahlas přemýšlel, odkud se tam vzaly.

„Pokusím se je vyměnit v bance,“ řekl a podíval se na její pobavený výraz.

„No, to nevím, jestli je vezmou. Možná na tom budete ztratný.“

„Ale to by byly peníze na ten nájem, jak jsme spolu o tom mluvili.“

„Já se vám na to zeptám, ale nic neslibuji. Neměl byste prohledat všechny knihy? Kdo ví, co v nich všechno objevíte, pane profesore.“

Profesor dal peníze zpět do obálky a podal ji Tereze.

„Dobrá, zkusím, co se dá.“

„A co vlastně zase chtěl Pazdera?“

„Prosil mne, abych s vámi promluvila, že potřebuje vaši pomoc, že něco slíbil a nepočítal, že nastanou takové problémy.“

„No, to je mi Terezko líto, ale já jsem se už od toho nějak odpoutal. Máme teď nový život, Máme plány, máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, a to si snad zasloužíme, ne?“

„Ano, zasloužíme,“ přisvědčila a sepjala ruce na stole.

To je zvláštní pomyslel si, jak se to všechno samo organizuje. A to jsem opravdu zmatkař, kdo ví, to je pravda, co jsem všechno asi kam založil. Ale prohledávat tolik knih? Očima přejel velkou starožitnou knihovnu a všechny ty svazky, které neměl už dávno v rukou.

„To je zvláštní, co se všechno stalo od té nešťastné ztracené a nalezené karty,“ řekla zamyšleně.

„Já bych měl vysvětlení. Začal jsem hned jednat a ony se ty události začaly nějak organizovat. Tak přirozeně. Ožívají děje, které čekaly na řešení a odcházejí a odpadávají zbytečné a nicotné minulé děje.“

„To je možné,“ řekla tiše. Nikdy jsem si toho nevšimla tak důsledně, že všechno v našem životě má řád, protože je to tak nenápadné, že v tom shonu si toho člověk ani nevšimne.“

Ještě chvíli seděli a přemýšleli, každý sám za sebe. Venku se zase rozpršelo a déšť něžně ťukal na okenice. Byl večer. Ne, nic se nesmí uspěchat. Třeba ještě něco přijde, co nás překvapí.

Pokračování

Autorka: Irena Novotná