Ztracená karta – část 4.

Kapitola 4. Doktor Pazdera musí nutně mluvit s profesorem

Chování doktora Pazdery přesahovalo všechny meze a profesor se začal obávat, aby to nepřerostlo v ohrožující konflikt. Tereza měla tentýž pocit a oba spolu přemýšleli, co ho vede k takovému úpornému stalkování, i když mu to všechno profesor vysvětlil.

„Ten člověk má strach,“ řekla Tereza, „ne z vás, ale z toho svého šéfa nebo kdo to je. Naléhá na něho a dává mu nůž na krk. Třeba ta vaše služba měla být něco za něco s použitím vašeho vlivu. Vy jste mu něco slíbil?“

„Ne, to opravdu ne, jen, že tu slečnu soukromě vyzkouším, zda se hodí na školu a pokud zjistím, že ne, že jí doporučím jinou školu.“

„A víte, kdo vám to může dosvědčit?“

„Jedině Pazdera,“ řekl smutně profesor.

„Ale také já, protože jsem byla vedle, když jste spolu telefonovali a utírala na poličkách prach v předsíni,“ řekla.

Profesor se zamyslel, na ten večer si jasně pamatoval, jak seděl u stolu v pracovně a Pazdera mu volal, on mu to přesně tak řekl. A několikrát.

„To se mi dost ulevilo, jestli to myslíte vážně, že byste tento důkaz podala.“

„Myslíte si to, co já, že Pazdera je do něčeho zapletený, ten jeho vlivný člověk to ví a tlačí na něho a možná, že v mnoha směrech. Víte, pane profesore, já tak cítím, že je ve velkém ohrožení. A možná i psychicky narušený, není radno s ním mluvit osobně, mohl by vám ublížit,“ řekla a profesor by řekl – mluvila mu z duše. Ale chyba je ta, že neví, kdo je ten jeho vlivný člověk, jinak by mohl odhadnout spoustu příčin, které vedou k tomuto trapnému průběhu.

„Neměl bych si promluvit s advokátem?“ zeptal se paní Terezie.

„Určitě ne, je lepší o tom mlčet. V nejhorším zavoláme policii, kdyby Pazdera anebo nějací lidé ohrozili dům či přímo vás. Sice by bylo nejlepší si s ním sednout a celé to probrat a najít řešení, ale on je nyní opravdu mimo sebe.“

Jejich tiché úvahy přerušil domovní zvonek.

Paní Terezie zvedla domácí sluchátko.

„Byt profesora Malého, prosím.“

„Tady Pazdera, potřebuji mluvit s profesorem.“

„Pane doktore, ale pan profesor není doma a nevím, kdy se vrátí. Nemůžete se k němu snad dovolat? Proč pořád voláte do bytu?“

„Zablokoval mne v mobilu.“

„Podívejte, já s tím nemám nic společného. Račte se laskavě vrátit tam, odkud jste přišel, a neobtěžujte nás.“

Bylo to čím dál zapeklitější.

„Vyhodili mne na hodinu z práce,“ řekl Pazdera.

„To máte smůlu, ale není to náš problém,“ řekla Terezie.

Jeho hlas utichl a Terezie položila sluchátko. Zamyslela se. Profesor otevřel dveře do předsíně, kde Terezie stála u telefonu, a zeptal se, zda nebude lepší zavolat policii.

„Já skutečně nevím. Co mohou říci proti vám, co vy proti nim. Vždyť je to obyčejná hádka mezi vámi a Pazderou a to ostatní je Pazderův problém. Nemyslíte?

„Myslím, jenže mám obavy, že toho někdo využije, kdo bude chtít poškodit fakultu, nebo mne osobně, či děkana.“

„Pak nezbývá, pane profesore, abyste se vypravil za děkanem a pořádně a podrobně mu to celé vysvětlil a ještě předal písemně, a jeden originál dal do úschovy Rulíškovi, jestli mu opravdu věříte.“

„To už skutečně vyhlíží jak nějaká mafiánská hra,“ zamračil se profesor.

„Uvidíte, co z toho vyleze. Nakonec zjistíte, že jste dělal celému tomu cirkusu rukojmího. Myslím, že tak to přesně zkouší. Jestli chcete, pomohu vám to hlášení děkanovi sepsat, vidím, že jste celý rozrušený.“

„Já si to sepíšu sám, abych na nic nezapomněl, a pošlu mu to faxem ještě dnes v noci.“

Rozsvítil si lampu se zeleným stínidlem, na stůl si položil list papíru a vlastní rukou, čitelně perem s modrým inkoustem sepsal celou událost tak, aby ji mohl potvrdit každý, kdo na místě a byl a to se dá také zjistit, kdo tam byl, podle lékařských záznamů. I přesnou hodinu. Už svítalo, když dopis dokončil, ještě si ho po sobě přečetl, označil datem a podpisem a pak vložil do faxu a spustil fax.

Uvědomil si, že se od této chvíle může mnoho věcí změnit a též může změnit přítomnost a budoucnost všech protagonistů této divné frašky. Věděl též, že děkan chodí na šestou do školy a že bude první, protože do jeho pracovny bez jeho přítomnosti nikdo nesmí, který bude jeho zprávu číst. Kolem osmé hodiny mu děkan určitě zavolá. Proto si nařídil na mobilu buzení a měl ještě tři hodiny, aby se prospal.

Neměl však klidné spaní a začal se bát. Znovu si v hlavě přemílal všechno, co se stalo před ordinací Pazdery. Představoval si, že je vyslýchán policistou.

Terezie mu donesla silnou kávu a mokrý chladivý obklad na čelo. Poprvé jí políbil ruku a neucukla. Usmála se.

„Posaďte se, za chvíli bude volat děkan.“

Pil z bílého, krásně malovaného šálku dobrou kávu a zjistil, že ten tlak v hlavě povoluje. Podíval se letmo na nástěnné hodiny, bylo půl osmé. Opět ten tlak. Zeptal se Terezy, zda si může zapálit, on pokývla a podala mu popelníček.

A hned na to se rozezněl mobil. Podíval se na číslo, bylo děkanovo. Podal mobil Terezii, která do něho řekla – byt profesora Malého, a děkan dost nahlas řekl, aby mu předala profesora Malého.

„Malý, prosím,“ řekl.

„Tak jsem to celé přečetl. A ty si přečti noviny. Za dvě hodiny tě čekám u mne v kanceláři.“

„Nepřišly náhodou dnes noviny?“ zeptal se Terezy.

„Ano, ještě jsem je nečetla,“ odpověděla a šla pro ně do kuchyně-

Hned se vrátila a podala mu je,  vyměnila obklad a udělala dobře, protože hned na to profesor celý zesinavěl a zrudl. V noci byl zastřelen doktor Milan Pazdera, známý lékař neznámým pachatelem. Policie vraždu vyšetřuje a žádá všechny, kdo by mohli něco vypovědět, aby se přihlásili na čísle 5556676.

Ukázal to Terezii a řekl, že bude muset jít vypovídat na policii s ním.

„Půjdu se převléknout,“ řekla jen a zmizela za dveřmi. Doktor vstal, šel k sekretáři, odemkl skříňku, vytáhl krabičku a zase všechno pečlivě pozamykal. Krabičku otevřel a zálibně se do ní podíval. Byl v ní krásný zásnubní prsten. Zase ji rychle zavřel, oblékl se a čekal, až Terezie vejde do pokoje. Konečně uslyšel její kroky, otevřela dveře a řekla, už můžeme jít.

„Ještě ne,“ řekl a vzal ji za ruku, políbil ji a navlékl ji prsten.

„Dovolte, drahá Terezie, abych Vás požádal o ruku. Chcete si mne vzít?“

„Já vám asi nerozumím,“ řekla a začervenala se.

Díval se jí do očí a ona řekla své ano.

Autorka: Irena Novotná