Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1994 – 2000.

V únoru dostalo naše Družstvo invalidů strašnou zakázku. Vydřidušskou. Toho soukromého pana podnikatele, který nám ji zadal, jsem znala a docela mě potěšilo, když ho po mnoha letech doběhlo staré, české přísloví.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Nejdřív jsme musely složit různými způsoby asi deset letáků, ty jsme pak složitě nacpaly do obálky, tu zalepily a nalepily na ni adresu. Měly jsme ruce pořezané od papírů, nosily jsme sice rukavice, ale stejně to nepomáhalo. Bylo deprimující, jak letáky a obálky neubývaly – ale nejvíc deprimující bylo, že jsme za každou hotovou obálku, měly tři haléře.
Když jsem si za den vydělala osmnáct korun, byla jsem ráda.
A tak jsem se v březnu 1994 naštvala, vzala jsem si Zlaté stránky, nalistovala jsem pražská divadla, zavřela jsem oči a ťukla jsem na stránku, stejně jako si ťukl na podzim v roce 1992, můj kamarád, skoro ředitel kolínského divadla.
Ťukla jsem poprvé.
Národní divadlo.
Ťukla jsem podruhé.
Divadlo Na zábradlí.
A ťukla jsem potřetí.
Činoherní klub.
Do všech divadel jsem poslala stejný dopis.
Kde jsem napovídala, proč nenapovídám, že mám pětadvacet let praxe a chci zpátky k divadlu.
Národní divadlo mi neodpovědělo.

V Divadle Na zábradlí jsem se byla představit. Brali by mě hned, jako asistentku režie k Petrovi Léblovi. Odmítla jsem. Chtěla jsem napovídat.

Za dva dny mi zavolali z Činoherního klubu, a když mi řekli, že tam je nápověda jenom na zkoušky a večer, při představení, tam nápověda nikdy nebyla, věděla jsem, že tohle je moje ideální divadlo! Tam se musím dostat!

V Družstvu invalidů mi dali neplacené volno, a já jezdila celý květen napovídat do Prahy, do Činoherního klubu, kde mi zatím nic neslíbili, protože si mě chtěli vyzkoušet.
Po měsíci mi řekli, abych dala výpověď, že mě berou.

A tak jsem se 1. června 1994, stala nápovědou v pražském Činoherním klubu.
V té době mi zavolal i ředitel pardubického divadla. Že plní slib, který mi dal, i když se dozvěděl, že jsem v Činoherním klubu a že asi těžko budu chtít jít k němu. Opravdu jsem nechtěla a on to chápal. V pardubickém divadle bych měla kromě dopoledních zkoušek i večerní představení a zájezdy, kdežto v Činoherním klubu mám jenom zkoušky od deseti hodin do čtrnácti. Pro mé dojíždění z Kolína, naprosto ideální.
Před prázdninami mi moje maminka řekla, že pojede do Žlebů. Aby pomohla bráškovi Františkovi s Erikem a s Kubou. Ten bydlel se syny v Kutné Hoře, a po smrti Olinky koupil ve Žlebech malý domek, aby měl s nimi kam o víkendu jezdit.

„Ireno, jestli si koupím psa, už se do Kolína nevrátím,“ řekla mi maminka a já jí nevěřila. Celý život žila v Kolíně, denně chodila na hřbitov za tátou a Kájou, měla tady sestru Evu, a měla tady přece mě a moji rodinu!
Ale maminka si koupila jezevčíka a do Kolína se nevrátila. Od léta 1994 žije ve Žlebech a do Kolína se od té doby už nikdy nepodívala. Jeden z důvodů, proč tomu tak je, byly i útoky na mě. Medovník a Slavoj – to jsou stále její největší nepřátelé.

V září 1994 jsem nastoupila s Činoherním klubem do nové sezóny, a kromě napovídání jsem také začala cílevědomě rozšiřovat okruh časopisů, kam jsem posílala nebo nosila své povídky a fejetony.
Tehdy ještě nebyly maily a mobily tak rozšířené, vše se dojednávalo dopisy, voláním na pevné linky nebo osobními návštěvami. Ty jsem měla nejradši a Činoherní klub mi otevíral dveře redakcí dokořán.
„Vy jste v Činoherním klubu? Tam jsem chodila, když jsem byla na vysoké! A ještě pořád tam hraje Petr Nárožný? A Jiří Zahajský?“

Padala jména, vzpomínalo se, a já nabízela přístavky.
Už si ani nepamatuju všechny časopisy, kam jsem tehdy psala. Nejdůležitější pro mě byla Naše rodina, Nei – Report, Vlasta, Květy, Zemědělské noviny – tam mi vycházel dokonce román o divadle, ale byl to také týdeník Mosty, který jako jediný česko – slovenský týdeník, vycházel v Bratislavě. Často jsem si psala dlouhé dopisy se Soňou Čechovou, která Mosty vydávala.

Richard Knot z Nei – Reportu, Marie Formáčková z Vlasty a z Květů, později Olina Táborská a Dáša Doubravová z časopisů Napsáno životem a Čas na lásku, a několik dalších redaktorů a redaktorek – ti všichni mi pomáhali na cestě za mým snem – za knihou. A já jim teď tady, s hlubokou a vděčnou úklonou, děkuju.
Měla jsem štěstí na lidi, které jsem potkala, a i proto se můj plán dařil.

Musím si udělat jméno v časopisech, abych mohla, až se budu nabízet v nakladatelstvích, uvést co nejvíce časopisů, kde vychází moje povídky, fejetony, romány i reportáže. A časopisy přibývaly. Playboy, Elixír, Tina. A spousta dalších titulů, které už dneska na trhu nejsou.

Během těchto šesti let jsem třikrát napsala do několika nakladatelství, která vydávala autory, píšící podobně jako já. Většinou mi neodpověděli, nebo napsali, že mají ediční plány už hotové. Nevadilo mi to. Teď už jsem s jistotou věděla, že na moji knihu dojde.

A také jsem začala jezdit každý rok do lázní. Do Jodových sanatorií v Klimkovicích. Zdravotní stav většiny obrnářů se díky tzv. postpoliosyndromu, po čtyřicítce podstatně horší, a já nebyla výjimka.
Takže během roku jsem dojížděla do Prahy do Činoherního klubu a po nocích jsem psala, a v létě jsem si užívala měsíc blahodárné rekreace v klimkovických lázních u Ostravy, kde jsem, samozřejmě, psala také.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1