Ten vánoční čas

U mnoha lidí jsem se setkala, že spojují vánoce se smutkem, nostalgickými pocity a propadají stresu. Vzpomínají na ty, kteří už nezasednou k vánočnímu stolu společně s nimi, nebo na děti, které se rozběhly po světě.

Já si myslím, že vánoce jsou sice historické svátky, slaví je lidé společně, ale jsou i svátkem srdce a duše každého člověka. Já poslouchám o vánocích krásnou hudbu a raduji se z toho, co jsem prožila od minulých vánoc, co se mi povedlo a popřeji všem známým, přátelům i své rodině to nejlepší, co mohu popřát – radost z každého nového dne, který nabízí tolik příležitostí udělat něco dobrého, potkat slušné a hodné lidi, navázat přátelství a něco pěkného prožít. Až se zase budou prodlužovat dny, bude to lepší a lepší. A je tu i příslib, že zažijeme ten zázrak předjaří, které mám nejvíc ráda, a pak, když se začnou vracet ptáci do svých hnízd.

Nabízím vám malé rozjímání nad historií vánoc. A v této souvislosti Vám přeji, milé babičky a dědečkové hodně zdraví, štěstí a radosti i lásky a hojnosti.

Krátká historie vánoc

Bílá místa a plochy na mapě, které znamenají neprobádané oblasti, zažívaly stále badatelské události. To platí i pro otázku vzniku vánočních svátků a jim blízké slavnosti. Téměř sto let vynakládají četní badatelé pozoruhodnou píli a velké úsilí, aby vysvětlili původ a podnět ke vzniku těchto svátků. Zaručený výsledek bádání lze považovat ke vzniku těchto svátků, že se již 25. prosince roku 336 slavilo v liturgii města Říma Kristovo narození. Mnohé také nasvědčuje tomu, že slavnost Epifanie dne 6. ledna, vzniklá na Východě současně nalezla cestu do římské liturgie až po zavedení svátků 25. prosince. Zatímco v Miláně, Galii a ve Španělsku zdomácnělo ještě před římskými vánočními svátky.

Co se týče vlastních příčin zavedení římského svátku Kristova narození 25. Prosince, stojí tu proti sobě dva tábory badatelů. Podle apologeticko-náboženské dějinné hypotézy vzešel impuls k tomuto svátku z pohanského svátku nepřemožitelného boha Slunce, které zavedl římský císař Aurelitin  r. 214 na počest syrského boha Slunce z Emesy a ustanovil jej na den zimního slunovratu, tj.  25., prosince. Podle císařova záměru měl pomoci udržovat jeho obrovskou říši a upevňovat ji.

Aby křesťané mohli odolávat přitažlivosti tohoto pohanského svátku, ustanovila římská církev podle apologeticko-náboženské hypotézy jako protiváhu na tentýž den slavnost Kristova narození. Mohla přitom poukazovat na to, že už Písmo svaté, ve Starém zákoně označuje očekáváného Vykupitele jako slunce spravedlnosti (Mal. 3.20). V Novém zákoně se sám Kristus nazývá „světlem světa“ a podle Janova Prologu přišel na svět jako pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.

Naše současné vánoční svátky nezávisejí na římském svátku boha Slunce obsahově. Svým termínem ale vděčí právě jemu za rozhodující podnět. Vítězoslavně by tu křesťané mohli svým pohanským spoluobčanům namítat, že oslavují svátek toho pravého Slunce, které jediné může světu darovat světlo a spásu.

Svátek Kristova narození dal také liturgický výraz nicejskému vyznání víry, které odsoudilo ariánskou nauku v roce 325. Původním obsahem vánočních svátků je vtělení Bohočlověka, jeho zjevení v těle, tedy jak početí, tak i narození.

Podle římské tradice již lze sledovat až do 6. století. že kněží slavili mše a původní misál zachoval tento nezvyklý obyčej- Hovoří se přitom o mši půlnoční, pastýřské a velké.

Mystikové středověku v tom viděli odkaz na trojí narození Páně: První nejvyšší narození je to, že nebeský otec plodí svého jednorozeného syna v božské podstatě, druhé narození je z mateřské plodnosti, které se Marii dostává v pravé čistotě panenské nevinnosti.

Takový výklad je jistě duchaplný a zbožný, historický původ je však o něco prozaičtější.

Třetí narození spočívá v tom, že se Bůh z milosti a z lásky rodí v dobré duši a po všechny dny a v každé hodině pravým a duchovním způsobem.

Ve 4. století celebroval papež jako první a jedinou mši ve sv. Petru v obvyklou hodinu, tedy v 9 hodin. V 5. století k tomu přistoupila mše v bazilice Santa Maria Maggiore.  Po koncilu v Efezu r. 431, na němž Mariino Boží mateřství se stalo článkem víry, byl na papeže Sixta III.(432 – 440)na místě staré baziliky sv. Liboria na Esquilinu nově zbudován kostel jako mariánský.

O něco později se v něm vybudovala podzemní kaple jako napodobenina jeskyně narození v Betlémě. A právě v této kapli papež celebroval po nokturnu oficia „půlnoční mši“, zúčastnil se ještě následných chval a odebral se poté k odpočinku,

Vánoce se slaví jako svátek našeho vykoupení, i když v popředí nestojí utrpení a z mrtvých vstání. Nýbrž vtělení a podivuhodná výměna. A přece se i ve vánoční liturgii vyjadřuje velikonoční tajemství

„On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti, očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivých v konání dobrých skutků ( Tt 2,14). K tomu ještě známá formulace z Římského martyrologia k 25. prosinci Ježíš Kristus věčný Bůh a Syn věčného Otce, chtěl svým nejsvětějším příchodem posvětit svět. Také vánoční liturgie se týká vyvýšeného Pána, jenž se vtělením vzdal rovnosti s Bohem, „jako služebník“ vedl život člověka a ponížil se v poslušnosti až k smrti na kříži, a byl pak vyvýšen jako „Pán“ (Srov. Fp 2,6 – 11).

Po tomto velmi stručném výkladu se každý člověk na tomto světě může rozhodnout sám za sebe, jak oslaví ten den – v každém případě v radosti a tichém rozjímání. Tyto velké dějiny vánočních svátků, které pokračují v dalších století vyjádřené nejen liturgii, ale také nádherným uměním ukazují, že lidstvo mělo a má  svátky, které prožívají napříč dějinami a světem, a tak  je spojuje naděje, víra a láska, tyto kardinální ctnosti.

Vánoční koledy – zde

Zdroj: Adolf Adam, Liturgický rok

Autorka: Irena Novotná