Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Když babička fandila.

Nevím, jak vaše žena, pánové, ale já jsem fotbalový a hokejový analfabet.
Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku, nepamatuju si, jestli jsme červení nebo bílí, a není mi jasné, jestli jsme právě teď dali gól my, nebo naši soupeři.

To, s kým hrajeme, většinou po pěti minutách zapomenu, a někdy si dokonce myslím, že hrajeme my, Češi, a až v průběhu zápasu zjistím, že hrají mužstva dvou cizích zemí, ale náš národ jejich souboj sleduje se zaujetím proto, že je výsledek důležitý pro náš postup či sestup.

Máte pravdu, přijímám vaše nelichotivé poznámky na moji inteligenci, ale uklidňuje mě víra, že nejsem výjimka. A snad mě trošku může rehabilitovat to, že s posledním gólem, kdy všichni kolem propukají v jásot, začínám plakat radostí a hrdostí a jsem šťastná, že jsme to my, Češi, opět dokázali.
Nedávno, když se národ opět shromažďoval u televizních obrazovek, jsem si vzpomněla na babičku z matčiny strany, Annu Červínovou, která se narodila v roce 1898 a měla podobné problémy jako já.

Bylo to v šedesátých letech, v době, kdy se černobílé televize pomalu stávaly středem domácností, a rodiny, nejenom ta naše, se dívaly na všechno. Babička bydlela ve stejném domě jako my, ale o poschodí níž. Televizi si nikdy nekoupila, stačilo jí rádio. Proč by si kupovala televizi, když ji o poschodí výš měla její dcera a ona se chodila dívat k ní? Nevybírala si žádné speciální pořady, prostě přišla, sedla si na židli a dívala se. Na všechno. I když byl v televizi fotbal nebo hokej. Otec a oba bratři povykovali a babička těkala očima po obrazovce a bylo vidět, že vůbec neví, která bije.

Bydleli jsme kousek od náměstí, v Husově ulici, vedle spořitelny. A babička, když ji jednou naštvalo, že zase nepoznala, že jsme to byli my, kdo střelil první gól, dala mému otci typicky ženskou otázku. „Karle, řekněte mi, odkud vlastně hrajeme?

Můj otec se podíval nejdřív na babičku a potom na televizi, která stála mezi dvěma okny. Ta okna vedla do ulice, která nalevo končila na náměstí. Napravo, vedle našeho domu, byla spořitelna. A protože můj otec znal dobře svou tchyni, pochopil, co chce slyšet a jeho odpověď se vepsala do rodinné kroniky. „Matko, hrajeme od náměstí ke spořitelně.“ Babička uznale nad jeho vysvětlením pokývala hlavou a vpila se do obrazovky, protože teď už jí bylo všechno jasné.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1