Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Knihy pro tátu.

Poslední dobou, kdy se počet mých vydaných knih dostal nad pětadvacítku, vzpomínám často na tátu, který zemřel v roce 1982. Byl velký čtenář, který kromě toho, že rád četl, i rád pil.

Od svých šesti let jsem mu chodila půjčovat knihy do oddělení dospělých v kolínské knihovně, na kterou jsem koukala z oken naší velké obývací ložnice. Chodila jsem si, samozřejmě, půjčovat i své knihy do dětského oddělení, ale to, že jsem získala s tátovou legitimací i legální přístup do oddělení dospělých, byl největší dar, který mi táta dal.

No… abyste si nemysleli, že mi dal jenom tohle, přidám ještě pár darů. Dělil se s námi také o maso, které babička striktně oddělovala do kastrůlku.
„To je pro tátu, až přijde z práce!“

Mockrát jsme s bráškou Kájou smutně koukali na své miniaturní kousíčky masa v záplavě kolínek s omáčkou, a táta, jako když to tuší, nám o několik hodin později své maso dal. Všechno.
„Jen ať si to, matko, vezmou, já maso nemusím,“ uklidňoval babičku, svou tchyni, když protestovala. Také nám tlustě mazal chleby máslem, které před námi babička schovávala. A rád dělal pivní pomazánku, kterou nám rozděloval stejně štědře…

Tak. A to je všechno, co mi můj táta dal.

Největší spojení mezi námi existovalo přes knihy. Takovou symbiózu mezi otcem a dcerou mi mnozí mohou závidět, vážně! Od roku 1956 do roku 1982, kdy táta zemřel, četl jenom ty knihy, které jsem mu z knihovny přinesla. Nikdy v knihovně nebyl (přihlašovala ho tam maminka), nikdy mu knihy z knihovny nepůjčoval někdo jiný. Vždycky jenom já. Dvacet šest let.

Měla jsem vynikající paměť! Stačilo mi, že jsem rozevřela knihu a věděla jsem, že jsme ji už s tátou četli, protože jsem, pochopitelně, jeho knihy četla od svých šesti let s ním.

Když jsme ji ještě půjčenou neměli, zběžně jsem ji prolistovala, a usoudila jsem, nevím, podle čeho, že se nám určitě bude líbit. A protože táta četl všechno, co jsem mu přinesla, myslela jsem si tehdy, a myslím si to furt, že jsem se do jeho vkusu trefovala přímo mistrně!

Měl knihy z knihovny na stole v kuchyni, na svém místě v rohu, a já přesně věděla, kdy mám přinést další várku. I když si na to nevzpomínám, musela jsem tu hromádku 4 – 5 knih pečlivě sledovat, musela jsem vědět, co táta už dočetl a co ještě čte, a tohle naše knižní spojenectví, to byl můj dialog s ním. Dialog otce a dcery. Dialog beze slov. Vlastně jsme si spolu takhle povídali pořád.

Opravdový dialog jsme spolu nikdy nevedli. Táta šel totiž často z práce rovnou do hospody, ze které se vracel někdy i po půlnoci, a když byl doma, seděl na svém místě u stolu, četl si a o dva roky starší bráška Kája mu chodil do dvoulitrové baňky pro pivo k Uxům (nyní Naivní restaurant).

Dva litry stály koncem padesátých let sedm korun dvacet haléřů a bráška šel většinou třikrát. Když mi bylo sedm, přešla tato povinnost na mě. V té době se narodil můj druhý bratr, František, a já nedočkavě čekala, až mu bude sedm, a převezme po mně žezlo, což se po sedmi letech opravdu stalo…
Ale knihy jsem do kolínské knihovny chodila tátovi půjčovat jenom já. Tahle povinnost se u nás doma nedědila.
Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1