Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Ina podruhé.

Do drogerie u kolínského náměstí chodím ráda, protože je přímo naproti domu č. p. 49, kde jsem se narodila. Je v místech, kde stál dům, ve kterém bydlela moje největší kamarádka z dětství, Ina. Ona je vlastně Anna, ale říkali jsme jí Ina.
Přibližně v místech, kde je dnes vchod do drogerie, byl vchod do jejich dvoupatrového domu, kde měl její dědeček a strýc před únorem 1948 kožešnictví.

Po stranách vchodu do domu byly úzké, od února 1948 nepoužívané výlohy. Byly do ulice zakryté deskami, které měly na vnitřní straně zrcadla. Často jsme si do těchto výloh s Inou vlezly, prohlížely jsme se v zrcadlech nebo jsme ležely vedle sebe na zádech a poslouchaly, co se děje na ulici, několik centimetrů za našimi hlavami.
Jednou jsme se tam nějak vrtěly, vrazily jsme do zrcadla a to na nás začalo padat. Rychle jsme se zvedly, chránily jsme si hlavu, a měly jsme štěstí. Mě netrefilo vůbec, a Ině se jeden malý střep zabodl do zad.
Utekly jsme dozadu za dům, na zahradu, která byla v místech, kde je teď obchod s dětskými kočárky, a tam jsme chvíli vystrašeně chodily dokolečka, ale nakonec jsme šly za maminkou Iny, která měla zdravotnický kurs a jezdila s námi na školní výlety, ta nám nejdřív vynadala a pak Ině zranění, které nebylo velké, ošetřila.
„Mně je strašně líto, že jsme se s Inou poslední čtyři roky ztratily,“ řekla jsem dceři, když jsme jednou, po filmu

Nevěsty na zabití, začaly vzpomínat na své kamarádky.
„Odstěhovala se, nevím kam, jinak bych jí napsala, nebo se za ní jela podívat. Od první třídy jsme bez sebe neudělaly krok. Prožily jsme spolu tolik věcí! Ina je moje dětství.“

Ten film ve mně vyvolal přímo tsunami vzpomínek na moji nejlepší dětskou kamarádku.
„Nevím, co se stalo. Napadá mě jediné vysvětlení. Půjčila jsem jí před čtyřmi lety pět časopisů, kde jsem měla své povídky. Ty časopisy už nikdy neseženu, ano, jsou pro mě důležité, ale jestli je ztratila při stěhování, vzal je čert! Kvůli tomu mi přece nemusí nezvedat telefon!“

To, jak důležité místo má Ina v mém životě, pochopil i pan grafik z našeho nakladatelství, kterého jsem nikdy neviděla, a on o mém životě příliš neví. Poslala jsem mu víc jak padesát fotografií na obálku knihy, Když se řekne Fuchsoviny, která vyšla v červnu 2010 a napsala jsem mu, ať z nich na obálku vybere, jaké chce. Že mu do toho nebudu mluvit.

A když mi hotovou obálku poslal emailem, a já ji poprvé uviděla, chvíli jsem na ni neviděla, protože jsem se rozbrečela. Pan grafik totiž vybral deset fotografií, ke kterým mám nejužší citový vztah.
Jsou na nich všichni, kteří jsou můj život.
A na jedné fotografii je i desetiletá Ina se stejně starou Irenkou.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1