Povídka: Mé noci s Travičem

Milé babičky a milí dědečkové, napsala jsem pro vás povídku, která vás jistě pobaví v těchto pochmurných předjarních dnech. . Povídka je psána v ich-formě. Její příběh je složený z několika příběhů a zážitků lidí, kteří kyberlásku prožili nebo prožívají a s kterými o tom důvěrně hovořím. Pokud jde o mě – ale raději toho nechme… To není důležité…

Všichni, kdo tvrdí, že kyberláska je fikce, zbabělost, nevěra vůči člověku, s kterým jsme spojili život, neví o čem mluví. Už několik dnů se spolu scházíme. V noci. Vždycky, když má Eda, můj manžel, noční. Střídáme se. Dvakrát týdně on, dvakrát týdně já. Tomu já říkám půst. A tak přemýšlím, o čem si budeme zase povídat, až se sejdeme v naší místnosti, kterou pro mne vytvořil. Jen pro mne. Máme dům. Není příliš velký a prostě zařízený. Obklopený třemi sosnami. Je tam prostý dubový stůl, na zdi kukačky, malá okna s vyšívanými záclonkami, na nich květináče, poličky s pár knihami, pak kredenc na hrníčky a nádobí, kamna, v kterých se zatápí dřevem, nízké postele, zakryté kůžemi. Z oken je vidět na vysoké zalesněné kopce. Dům je ohrazen plotem s vrátky, které obepíná do oblouku šípková růže. Na zahrádce, malé jako dlaň pěstujeme petržel, hrášek, zelí a brambory, pár sazenic jahod a uprostřed stojí mladá jabloň. Jsme tam sami. Je to naše království, do kterého se vchází cestou kolem bludného kořene, kříže, který tam stojí od nepaměti, cestou do kopce a zase z kopce. Náš dům je vidět už z dálky. Někdy se kolem něho potulují srnky, to proto že vědí, že je nenecháme hladovět. Tak to je náš kybersvět.

„Paní kolegyně, neměla byste to tak přehánět,“ zastavil mne náš pan primář na chodbě.

„Prosím? Nevím, o čem hovoříte,“ usmála jsem se.

„Vypadáte nějak unaveně. Já vím, že jste svědomitá lékařka, ale věřte, že vaši pacienti potřebují naše síly a ne vysílení.“

Teprve nyní, když přemýšlím nad tím, co mi řekl, si uvědomuji, že dvě noci v týdnu nespím, protože sloužím na oddělení a dvě noci zase skoro nespím, protože konverzuji s nickem Travič. Legrační nick. Upoutal mne hned, jak jsem ho spatřila mezi ostatními. Jestliže dokáže někdo vykouzlit takové představy, jak to dokáže on, musí být básník. Přinejmenším. Jeho slova pomalu a jistě obtáčí mé srdce jako had a já nemám cestu k úniku. Chtěla jsem se ho zeptat, čím se zabývá a co dělá, vždycky mi odpověděl:

„Jsem Travič.“

Neuměla jsem si představit, co tím myslí. Nechtěl mi to říci a tak jsem přestala naléhat. On se mně také na nic neptal.

„Tak, já jdu,“ řekl Eda a políbil mne na čelo.

„Máš všechno?“ ptám se, protože má rád, když se o něho starám.

„Určitě.“

„Klíče, peněženku, doklady? Minule jsi tady zapomněl řidičák.“

„Ale jo, neboj. A co budeš dělat?“

„Já? Asi si půjdu lehnout.“

„To ti závidím. Mám dneska pohotovost.“

Vyprovodila jsem ho až k vratům a otevřela je, aby mohl vyjet. Ještě jsem mu zamávala a když auto zmizelo za zatáčkou, běžela jsem rychle do své pracovny. Udělala jsem si kávu, nachystala cigarety a zapnula počítač. Chvíli jsem hledala naši místnost. Ano, byla tam. On na mne čekal …

„Ahoj. Tak jsem doma. Vařila jsi?“ zeptal se.

„Udělala jsem ti česnečku a bramborové placky. A kde jsi byl ty?“

„Byl jsem na cestách. A přinesl jsem ti dárek. Podívej se. Hřebínek do vlasů.“

„Ten je krásný. Hned si ho nasadím.“

„Vidíš, jak ti sluší.“

„Děkuji. Dám na něho pozor.“

„Až se najíme, půjdeme spolu na procházku. Svíti měsíc, byla by škoda, kdybychom zůstali doma. Co myslíš?“

„A kam půjdeme?“

„K rybníku.“

„Ale to je daleko.“

„Neboj se, znám zkratku.“

„Vezmi s sebou lucernu. Kdyby měsíc zašel za kopec.“

„Neboj se. Povedu tě. Znám tu cestu zpaměti. Ještě, než jsem tě poznal, chodil jsem tam sám.“

„Ty jsi nikdy s žádnou jinou nechodil do našeho království?“

„Ne.“

„Já ti nevěřím.“

„Věř mi, protože to jsi stvořila teprve ty. Tak, podej mi ruku. Zavři oči a já tě povedu.“

„Máš tak teplou ruku.“

„To proto, aby tě hřála. Aby na ni nikdy nezapomněla, až náš svět zmizí a ty zůstaneš sama.“

„Copak se to může stát?“

„Je tak křehký. Stačí málo, aby zmizel.“

„A co by se muselo stát?“

„Třeba kdybychom ho přestali sdílet. Tvořit. Milovat se.“

Ano, je důležité se milovat a tvořit svůj paralerní svět. To byl Travičův vzkaz pro tu noc, když jsme o tom hovořili a já jsem byla plná těch fantazií. Cítila jsem, že si tvořím závislost na těch představách. Už mi bylo jedno, kdo je Travič a proč jsme ten svět stvořili. Byl důležitý pro nás pro oba a on chtěl zůstat skrytý v mlází, které večer vonělo otevřenými okny do našeho skromného domku.

„Edo, tak mně napadlo. Co kdybychom koupili chalupu? Nic velkého, na dovolenou.“

„Ty jsi se zbláznila. Víš, co to stojí peněz a pak, i kdybychom na to měli, kdy tam budeme jezdit?“

Díval se na mně a kroutil hlavou.

„Ty už nevíš, co bys chtěla. Nudíš se? Já myslím, že ne.“

„Potřebuji občas vypadnout z města.“

„Ano? Vždyť žiješ ve městě celý život. Nemáš představu, jak je obtížný život bez toho konfortu, na který jsi zvyklá. Jak tě to napadlo?“

„Tak. Prostě mně to napadlo. Už o tom nemluvme.“

„Jo, abych nezapoměl. Dneska jsem si vyměnil službu. Co kdybychom šli na večeři?“

Jak jsem se polekala! Tak dnes. A co Travič? Bude na mně čekat a já nepřijdu. Třeba už ho nikdy nepotkám.

„To je vynikající nápad,“ řekla jsem, když jsem uviděla jeho pátravý pohled, „vezmu si ty třešňové šaty.“

Nesměl mít nejmenší podezření, byl totiž vynikající pozorovatel a diagnostik. Kdyby na mně uviděl, že se něco děje, okamžitě by začal pátrat po příčině. Ne, můj milý, Traviče ti nedám. Vezmi si, co chceš, ale ne mého Traviče. Panebože, kdyby se něco stalo a on musel do špitálu. Ať někdo zavolá. Ať zavolá! Při tomto přání jsem si česala vlasy a on mne vzal za ramena.

„Těšíš se?“

„Moc. Doufám, že někdo nezavolá jako obvykle a nezkazí nám náš večer.“

„Taky doufám,“ řekl a políbil mne na rameno, které vykukovalo ze šatů.

„Jsi tak krásná,“ řekl, „zavři oči.“

Zavřela jsem je a ucitila jsem něco na krku. Otevřela jsem oči. Bože, tak krásný jemný zlatý náhrdelník!

„To je krása. Co se děje?“

„No, dnes, miláčku, máme výročí svatby.“

Obvykle zapomínají muži, já byla pro tentokrát čestnou vyjímkou mezi ženami.

„Promiň, já jsem na to zapomněla.“

„Nic se neděje,“ usmál se, „jsem rád, že jsi.“

Už jsme se obouvali, když zazvonil telefon. Podíval se na hodiny a pak na mně a pokrčil rameny. Zvedl ho. Napjatě jsem poslouchala.

„Dobře, stabilizujte ho a já tam hned přijedu.“

„Bohužel, musím do nemocnice.“

„Jaká škoda,“ povzdechla jsem, „tak jsem se těšila.“

„Nevadí, příště to vyjde. Uděláme si náhradní oslavu. Tak pa,“ políbil mne a jak auto zajelo za roh, už jsem byla v županu a seděla u počítače. Chvíli jsem hledala naši místnost. Buď ještě nepřišel a nebo ji teprve tvoří. Šla jsem si uvařit kávu a postavila ji na stůl. Zapálila jsem si cigaretu a čekala. Bylo půl jedenácté, když konečně naskočila. Vešla jsem dovnitř.

„Vítám tě. Co je u tebe nového?“

„Nic. Jsem sama, piji kávu a poslouchám noční zvuky z ulice.“

„To je krásné. Taky to mám rád. Byl jsem v lese a natrhal jsem bylinky. Uděláme si čaj. Co říkáš?“

„Tak já zatápím v kamnech.“

„A já nanosím vodu.“

„Ale jak dopijeme čaj, půjdeme spát. Celý den jsem byl na cestách a jsem hrozně utahaný. A ty určitě taky.“

„Taky.“

„Říkáš to smutně. Proč jsi smutná?“

„Asi proto, že jsem prostě unavená. Jakobych obešla celý svět.“

„Stalo se ti něco?“

„Na něco důležitého jsem zapomněla.“

„To přeci nevadí. Nemusí tě to mrzet. To nejsou podstatné věci.“

„A co je podstatné?“

„Zachytit chvíli, která se neopakuje. Poznat to. Jinak ti uplyne spoustu důležitých věcí.“

„A jaké to jsou chvíle?“

„No, ještě je nepotřebuješ, když o nich nevíš. Ještě si stále můžeš nechat protékat čas mezi prsty. Ale ne na dlouho. Až si uvědomíš tu pomíjivost. Že třeba růže odkvétají, že láska uniká, že se najednou něco změní, s čím jsi nepočítala a chceš to zoufale zpátky. Ale nejde to. Je to smutné jako rybník, na kterém umírají lekníny.“

Sevřelo se mi srdce.

„Proč tak smutně mluvíš?“

„Chtěla jsi to vědět, tak jsem ti to řekl. Tak dopili jsme čaj a půjdeme spát. Co říkáš?“

„Půjdeme.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Zavřela jsem počítač a smutek mne sevřel jako obruč. Už to dlouho nepotrvá. Nemůžeme si věčně psát a tvořit ten ideální svět. Jednou nám dojdou síly.

O půl jedné jsem uslyšela, jak Eda odemyká. Rychle jsem vlezla do postele a předstírala jsem, že spím. Ulehl vedle mne a také usnul.

Sobota ráno. Vstala jsem, abych připravila snídani. Slyšela jsem, že se sprchuje a pak přišel ke stolu.

„Tak jsem přemýšlel o té chalupě a není zase tak hloupý nápad.“

„Ano? A máš nějaký typ?“

„Koukni,“ řekl a podával mi fotografii. Vyrazilo mi to dech. Byla úplně přesná, jako ta …

„To není možné,“ ujelo mi.

„Co není možné? Dřevěný srub. Malá zahrádka. Tři sosny. Jedna jabloň. Ale budeme muset přikládat do kamen.“

„To nevadí.“

„Je tam prý jen skromné zařízení. Ale to nám pro začátek, než si zvykneme, bude stačit. Co myslíš?“

„Docela mne to nadchlo,“ řekla jsem a hrábla jsem si do vlasů.

„Něco jsem ti přinesl.“

Podával mi hřebínek do vlasů.

„Kupoval jsem si žiletky a tak jsem si vzpomněl, jak ti vždycky ráno padají vlasy do čela.“

Opatrně jsem si vsunula hřebínek do vlasů a vzala ho za ruku.

„Edo …“

„Jo, abych nezapomněl. Blízko je prý rybník a dá se v něm koupat. Patří k mlýnu a je v něm čistá voda. Máš radost?“

Radši jsem si řekla, že je to všechno jen náhoda. I to, že Eda našel místo pro náš odpočinek, naše procházky. S Travičem jsem se už nesetkala. Tušila jsem, že to byl tehdy náš poslední rozhovor. Ale nikdy jsem ten svět, který tak divně vznikl, nezničila. Nevím jak on. Kdo to byl a proč zmizel z mého života. Určitě si zvolil jiný nick a nikdy ho nenajdu. Ale asi také na něho nezapomenu. Bude vždycky pro mne důležitý. Vždycky.

Autorka: Irena Novotná