Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Stařeny a starci.

Otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena.“
„Tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.“
To jsou věty, které si pamatuju z románů červené knihovny, které jsem jako dvanáctiletá hltala jeden za druhým. Zásobovala mě jimi moje teta Anča. Mladším a mladým musím termín, červená knihovna, vysvětlit.
Říkalo se tak knihám, které byly sladké, romantické, s neuvěřitelnými příběhy, například o lásce bohatého šlechtice k chudé posluhovačce, nebo o lásce pana továrníka k prodavačce květin. V románech červené knihovny se žilo tak, jak se v běžném životě nežije…
Kromě dvou vět, které jsem uvedla na začátku, si pamatuju ještě jednu „červenou“ větu. Byla z knihy, která se jmenovala, Ve spárech sadismu.
„Nejprve jí prostřelil levé kolínko. Když se v krvi kácela, prostřelil jí i druhé.“
Protože moje maminka byla ve čtyřiceti nádherná ženská a táta, o rok starší, byl fešák chlap, všem třem větám jsme se u nás doma smáli a občas jsme je používali. Například, když přišla na návštěvu mladá žena.
Věřte mi, že věta, otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena, nám k dobré náladě stačila. Stejně, jako když se vrátil otec z piva a uslyšel, tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let. Nezanedbávali jsme ani prostřelené levé kolínko, ale to není pro tenhle fejeton důležité.
Je pravda, že dřív se lidé oblékali podle věku a stavu. Když se žena vdala, musela se oblékat usedle, jak se na matku a manželku slušelo. Když žena v padesáti letech ovdověla, jako moje babička v roce 1948, život pro ni, alespoň navenek, skončil. Pamatuju si ji na začátku padesátých let jako opravdovou babičku, s šátkem na hlavě, s dlouhou, širokou sukni. To až později jsem se dozvěděla, že měla milence, kvůli kterému se pohádala se svojí sestrou Babetou, a dlouho pak spolu nemluvily.
Možná se mýlím, ale řekla bych, že uvolněnost v oblékání přinesla až moje generace, která dospívala v šedesátých letech. Minisukně, diskotéky, mejdany, džíny, 21. srpen 1968, dlouhé vlasy – to bylo naše „tetování“, a protože se tetování, jak známo, špatně odstraňuje, nechali jsme si ho skoro všichni.
Stárneme pomalu, protože se nám nechce stárnout… Že to není pravda? Tak dobře. Stárneme tak, jako vy všichni, ale naše oblékání nestárne. Pořád máme rádi džíny, pořád máme mezi sebou šedovlasé máničky, v amerických zelených bundách, a kdyby si vedle mě teď stoupla moje babička, narozená v roce 1898, a bylo jí šedesát, jako je mně, a byla by oblečená tak, jak ona chodila v šedesáti a já, šedesátiletá, bych byla oblečená tak, jak se oblékám… řeknu vám, to by byla pecka!
Škoda, že nejsem šéfredaktorka nějakého časopisu – taková reportáž o rozdílech v oblečení by určitě pobavila dost lidí, nejenom mě.
Myslím si, že se u nás, šedesátníků, nezměnilo jenom oblečení, ale i myšlení. Je mladé a stárne pomalu, jestli vůbec stárne! S mojí generací to budou mít naše děti nebo zaměstnanci domovů důchodců těžké! My se totiž jen tak nedáme!
A víte, čemu můžu poděkovat za to, že jsem si vzpomněla na čtyřicetiletou stařenu a čtyřicetiletého kmeta? Titulku v jednom deníku.
Článek popisoval, jak se v Německu, u dvaašedesátiletého důchodce, našlo obrovské množství munice. A titulek byl: Německý stařík držel rekordní zbrojní arzenál.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1