Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Jitřenka II.

Koncem šedesátých let jsem před Jitřenkou často potkávala svého strýce, Karla Kunara. Měl košíkářství a na dvoře hromady proutí, jehož vůni cítím dodnes. Bydlel na kraji Kolína, v Orebitské ulici – ale protože byl čerstvý vdovec, chodil na oběd na náměstí, do Jitřenky. Měl to sice dost z ruky, ale chodil tam proto, aby se podíval, jak říkal, „do města“.

Byl známá kolínská figurka. Nosil klobouk, černý oblek a psí dečky.
„Ahoj, strejdo,“ křičela jsem na něj a on se pokaždé zastavil, usmál se a smekl klobouk.
„Zdravím tě také, Irenko!“

Vidím ho před sebou, pořád, i dneska, a přitom si nepamatuju, kdy umřel. Ale vzpomínám si, jak tetu Kunarovou, jeho manželku, v padesátých letech zavřeli. Měli v košíkářství asi dvacet zaměstnanců, a když jim komunisti košíkářství v roce 1948 zestátnili, přikázali jim zaměstnat menší počet lidí, ale protože Kunarovi nechtěli své zaměstnance propustit, zaměstnávali je dál a teta šla za to sedět.

Stejně jako strejda Kunar, chodil do Jitřenky i pan Richtr, další kolínská figurka. Galantní za všech okolností. Spolužák mé maminky. Samotář. Chodil na dlouhé procházky kolem Labe. Mě uctivě zdravil a s mým, o dva roky starším bratrem Kájou, po sobě na náměstí stříleli.
„Kryj se, cizinče,“ křičeli na sebe, schovávali se za kašnu nebo uskakovali před kulkami, které létaly z jejich natažených prstů…
Občas jsem si po něm střelila také, ale po mně pan Richtr nikdy nevystřelil. Byla jsem přece žena, sice malá, ale žena.

Nebo Rupťupka. Nevím, jak se ta paní jmenovala skutečně, protože se jí odjakživa neřeklo jinak, než Rupťupka. Vozila dětský kočárek plný haraburdí, vedle ní šel pes a někdy i koza. Zaparkovala kočárek se psem a s kozou před Jitřenkou, nakoupila a zase šla dál. Jako dítě mě strašně zajímalo odkud přišla a kam jde, ale bála jsem se jí zeptat, a tak jsem o ní alespoň snila svůj sen.

Vyhraju v Sazce a udělám z Rupťupky dámu! Obléknu ji, učešu, nalíčím. A všichni budou čumět!
Hned u výčepu, na začátku Jitřenky, se scházely pořád stejné tváře. Později mezi nimi nechyběl můj starší bratr, který tam rád chodil na pivo. Zajímalo by mě, kam by chodil dneska, když je Jitřenka zrušená, ale Karel mi to neřekne, protože odešel v roce 1979 do nebeské hospody, kterou mu nezruší nikdy nikdo.
Vzpomínky na Jitřenku vás čekají ještě jednou. Vydržte. TSU.

TSU
Teď mě napadlo, že vy, co jste nečetli knihu, Když se řekne Fuchsoviny, nevíte, co to je TSU.
Takže, TSU znamená: Teď Se Usmívám!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1