Povídka: Amnézie

Povídka Amnézie je psána v ich-formě. Pojednává  o lásce, o sobectví, pro které touží zapomenout a zachovat  si pohodlí i za cenu ztráty lidských hodnot.

Přesně v sedm hodin ráno přijeli popeláři jako budíček a sen, který se mi zdál, se rozplynul. Dobře že tak, protože nebyl ani trochu hezký. Jak se mi mohl zamotat do snění člověk, kterého jsem asi dvacet let neviděla ani o něm neslyšela a od té doby, co jsme se rozešli, jsem po něm ani nepátrala a on po mně taky ne. Třeba zemřel, nebo se mu něco stalo, pomyslela jsem si, ale hned jsem tu myšlenku zapudila. Co je mi vlastně po něm, že. Byla jsem ráda, že se mi podařilo milostné dobrodružství utajit před manželem až do dnešní doby, i když se ho to netýkalo, protože jsme se potkali až dlouho po tom, co jsem se s ním rozešla a rozhodně jsem neměla chuť se zpovídat zrovna takovému žárlivci. Taky jsem se na nic neptala, bylo mi jasné, že nežil na kolejích jako mnich a bylo mi to jedno, co bylo, spíš jsem čekala, co bude, a myslím, že jsme dosud prožili krásné roky. Proto mi to nebylo příjemné, že se ten sen jakoby postavil mezi nás, byť na moment, protože musím přiznat, že jsem vynaložila hodně úsilí, abych naše manželství udržela ve snesitelných mezích.

Přemýšlela jsem, jestli budu ještě dřímat anebo vstanu, dám si snídani a budu pokračovat ve sice svém zajímavém, ale časově náročném výzkumu. Popíjela jsem kávu, surfovala na Internetu; člověk musí být informován, ale zase ne tak moc, aby o tom půl dne přemýšlel a myšlenky se rozlétaly jako včely, místo aby se soustředily na podstatné věci. Ale co je dnes tak podstatného? Konečně, duch je přelétavý a poradí si sám. Nebudu ho věznit v žaláři pouček, definic, daností. Jen si leť a přines dobré zprávy! Zatímco pan redaktor Josef Veselý z Českého rozhlasu Brno vyprávěl pěknou historiku, stačila jsem dát do pořádku kuchyni, koupelnu a příslušenství, hodit do pračky prádlo a natáhnout na balkón šňůry na prádlo. Mezitím zvonil mobil, ale než k němu doběhla, volající zavěsil. Pro jistotu jsem se podívala, jestli to nebyl manžel. Číslo neznámé. Nějaký omyl. Vrátila jsem se na balkón a podívala jsem se na okno naproti. Bylo otevřené. Ježíšmarjá, pomyslela jsem si, musím to pustit všechno z hlavy. Co je mi po tom. Někdo se přistěhoval, zdál se mi sen – jak se proboha jmenoval – úplně zbytečně mne sen vyvedl z míry.

Nuda, pomyslela jsem si, a raději si vyhledala na youtube nějaké povídání, které by přehlušilo ticho rána, které smí rušit jen ptáci. Vstala jsem ze židle a otevřela okno. Všechno je v pořádku, pomyslela jsem si. Sousedka odnaproti věšela prádlo, její manžel držel koš s vypraným prádlem, v mezibloku se sešly tři ženy a něco si špitaly. Znám je, je to místní rozvědka a běda, když někdo upadne u nich nemilost. Někoho mají v prádle, pomyslela jsem si a chtěla jsem je přestat sledovat, ale jedna z nich ukázala na okno protějšího domu. Bylo otevřené. Asi se něco stalo. V tom bytě bydlívala stařenka, kterou jsem už dlouho neviděla.  Určitě se někdo nový včera přistěhoval.

Opravdu, nyní se v okně objevil nový soused odnaproti a zahleděl se k modré jarní obloze. Tři vyzvědačky upřely oči k oknu. Zdálo se mi, že je pokynem ruky pozdravil a zavřel okno. Musela jsem se smát, byl jak apoštol na orloji. A hodiny v kuchyni odbíjely devět hodin dopoledne.

Raději jsem zavřela okno, zatáhla žaluzie a otevřela ventilačku, aby mohl proudit do pokoje vzduch. Krásně voňavý, sluncem prohřátý, konečně jarní, znepokojivý. Stejně tak znepokojivý, jako ten sen, který se mi vybavuje. Pamatuji si docela jasně, že jsem slyšela jeho hlas, jakoby stál blízko mne a řekl mi: dáme si lásku. Co to mělo znamenat? To si lidé přeci neříkají. Bože, jak se jmenoval. Nemohu si vzpomenout. Možná bych našla jeho telefonní číslo a zkusila mu zavolat, abych se přesvědčila, že nezemřel, že se nepřišel takovým mystickým způsobem rozloučit.

Hodiny odbíjejí půl desáté, já nemám ani pověšené prádlo, ani dokončenou práci, nejsem ještě osprchovaná, nalíčená, učesaná, jen pomatená z toho snu. Ticho prořízlo zvonění. Zvedla jsem domácí telefon, ale nikdo se na mou výzvu neozval. Ještě jednou někdo zazvonil, běžela jsem k oknu a vyklonila jsem se, abych zjistila, kdo otravuje o půl desáté ráno. Pošťák mi hlásil, že má doporučený dopis. Zamkla jsem dveře a seběhla dolů. Podepsala jsem se na doručenku a dopis jsem cestou do bytu neotevřela. Podívala jsem se jen na adresu odesílatele. To jméno mi nic neřeklo a váhala jsem, zda ho mám otevřít. Hodila jsem ho na stůl, ale pak jsem ho raději strčila do zásuvky s tím, že ho zničím. Pro jistotu jsem obvolala všechny své blízké, abych se přesvědčila, že nikomu nic nestalo, a když jsem se ujistila, že je všechno v pořádku, zamkla jsem zásuvku a pokračovala v práci.

Snažila jsem se zaposlouchat do rozhlasového vysílání a obnovit vnitřní harmonii. Vytěsnit z myšlenek sen včetně těch slov, které jsem si zapamatovala, okno odnaproti, drbny z mezibloku a svou úzkost z neschopnosti všechno pochopit a dát to dohromady s realitou. Položila jsem si otázku, proč se tím zabývám, která se mi zdála klíčová pro obnovení harmonie a soustředila jsem se na odpověď. Snažila jsem se vybavit den, kdy jsem se s ním rozešla a proč. Určitě jsem ho milovala a on mne. To může být důvod, že se ve snu v podvědomí vynořila vzpomínka, která by nikdy při vědomí nepřišla. Něco mi chybí a já si to neuvědomuji a nechci se tím zabývat.

Třeba ten zamčený dopis je klíčem k rozřešení mnoha otázek, které na mne dorážejí, ale já počkám na správný čas, než ho otevřu. A ten nastane, až najdu vnitřní klid. Sedla jsem si ke stolu, v jehož zásuvce leželo těžké tajemství a uvědomila jsem si, že jsem se nepodívala na příjemce tohoto dopisu. Ani nevím, zda jsem byla příjemce já nebo můj muž. K doručení stačilo jméno a adresa a to sedělo. Odemkla jsem zásuvku a podívala se ještě jednou na obálku. No jasně! Adresátem byl můj manžel. Nyní jsem vysvobozena z úzkosti, co v tom dopisu všechno může být napsáno. Odesílatel Ing. Jaroslav Kalina. Zadala jsem to jméno do vyhledávače a zjistila jsem, že je to manželův bývalý kolega z firmy, v níž oba ještě před dvěma roky pracovali. Takže první problém vyřešen. Druhý problém byl teprve přede mnou – rozpomenout se, jak se jmenoval ten, který mne ve snu oslovil a zjistit, co ten sen znamenal. Třeba to jméno mám zaznamenáno ve starém diáři.

Vzpomněla jsem si na několik jmen, která jsem měla zaznamenána, ale asi deset jmen mi nic neříkaly. Třeba jsem si ho tehdy nezapsala do seznamu, protože jsem si pamatovala telefonní číslo a adresu a nenapadlo mne, že bych někdy mohla zapomenout jeho jméno. Ta chvíle je tady. Nejenže si nepamatuji jeho jméno, ale už ani adresu a číslo telefonu. Je to marné. K záhadě nemám klíč a měla bych zapomenout i na ten sen. Je to všechno minulost, hodně dávná minulost.

V zámku zachrastil klíč. No konečně. Šla jsem mu vstříc a objali jsme se, jako vždycky, jako každý den.

„To byla dnes hrozná noc a den,“ řekl můj muž, „ prosím tě, postav na kafe, jsem hrozně unavený.“

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se z kuchyně.

„Máš náladu poslouchat o neštěstích? Víš, že nerad mluvím s tebou o mé práci. Ale jo, při kafi ti to povyprávím.“

Prostřela jsem stůl a přinesla kávu, cukřenku a zákusek, jak to měl rád. Zamíchal si kávu a pak otevřel kufřík a vytáhl velkou obálku.

„Dnes v noci přivezli na prosekturu tohoto člověka. Našli ho mrtvého v parku.“

Cítila jsem, že jsem zbledla a zrudla. Byl na něho hrozný pohled, ale přesto jsem ho poznala. Byl to on. Ano, byl to on. Tehdejší krasavec ležel zubožený na pitevním stole, v hrudníku několik bodných ran.

„Bezdomovec. Někdo ho v noci zavraždil. Vyšetřuje se to.“

„Jak se jmenoval?“ zeptala jsem se ho.

„Jan Horák. Zůstal po něm zápisník. Tragický život.“

Napil se kávy a nabral na lžičku kousek zákusku.

„Policie to vyšetřuje, možná, že se podaří zrekonstruovat jeho život.“

„A k čemu to bude dobré?“ zeptala jsem se a celá jsem se chvěla.

„Byla to vražda,“ řekl úsečně a už se o tom nehodlal bavit, šel do sprchy a pak do ložnice.

Měla bych mu říci, že jsem ho znala. Měla bych mu říci o svém snu, ale mlčela jsem. Možná, že by moje výpověď posunula vyšetřování a našli by jeho vraha. Ale ta naše minulost neměla vlastně nic společného s jeho smrtí. Nevěřím, že byla důsledkem jeho pádu. Otevřela jsem tu složku, fotografie jsem obrátila a dočetla jsem se, že byl ženatý, měl děti, ale rozvedl se, Rozvod ho připravil o práci, o majetek a byl zadlužený na výživném. Odemkla jsem zásuvku a vyndala dopis.

„Jo, dostal jsi doporučený dopis,“ zavolala jsem hlasitě do ložnice.

„A kdo mi psal?“

„Nějaký Kalina.“

„To počká,“ odpověděl unaveně. Tak jsem dala dopis do zásuvky.

Možná, že mám podíl na jeho nešťastném životě. A nyní vím, že se přišel do mého snu se mnou rozloučit a možná, že jsem byla jeho poslední vzpomínkou, když umíral. Nic z toho není jisté, ale jedna věc je pro mne důležitá – zapomenout.

Autorka: Irena Novotná