Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Už nikdy…

Určitě to znáte také. Už nikdy. Vejdete do obchodu, kde kromě dvou prodavaček nikdo není, a pozdravíte. Ticho. Prodavačky si povídají dál. Projdete obchodem, odcházíte a řeknete na shledanou. Ticho. Prodavačky si stále povídají. Vyjdete ven a ulevíte si.
Tak sem už nikdy nepůjdu.

Takových obchodů, kam už nikdy nepůjdu, mám v Kolíně několik. Čtyři určitě. Vím přesně, které to jsou, ale nebudu jim dělat ostudu. A navíc, třeba majitel už tyhle „dámy“ vyhodil…
Tohle moje nikdy není nijak závažné. Když nepůjdu tam, mohu jít jinam. Chci vám povědět o jiných nikdy, která pro mě znamenají opravdu NIKDY.

Své první NIKDY jsem řekla v roce 1987. Jeli jsme tehdy lanovkou z Růžové hory, pan Fuchs s dvanáctiletým synem Filipem jako první, já se čtyřletou dcerou Ritou za nimi. Před tím jsme šli z Růžové hory na Sněžku pěšky, takže není divu, že jsem z lanovky únavou padala a děsila se toho, že nebudu mít sílu seskočit a ještě musím hlídat dceru…

Moje pocity byly tak hrůzyplné, že jsem po úspěšném seskočení z lanovky musela chvíli počkat, až se přestanu klepat a budu moct promluvit.
„Už nikdy v životě nepojedu lanovkou. To byla moje poslední jízda.“
Řekla jsem to tak, že se pan Fuchs nezmohl na odpor, což jindy, při mém sebemenším podobném tvrzení dělá – jako ostatně většina mužů.

A podobné to bylo o pár měsíců později. S kolem.
Jeli jsme na kolech všichni čtyři na koupaliště do Tří Dvorů. Jeli jsme zadem, po úzké cestičce kolem Labe. Vezla jsem na sedátku čtyřletou dceru, na hrázi jsem se dostala do výmolu a spadly jsme. Do trávy, nic se nám nestalo. Ale mohlo se stát. Mohl tam být kámen, na který dcera mohla spadnout hlavičkou (tehdy ještě ochranné helmy na hlavy nebyly) nebo jsem si mohla zlámat nohu, ať už tu zdravou nebo tu po obrně.
Třásla jsem se hrůzou, co všechno se mohlo stát, a tak není divu, že jsme za deset minut spadly na hrázi u koupaliště podruhé.
Ještě hodinu po tom jsem seděla na dece a byla mi zima, i když bylo skoro 30°C.
„Už nikdy Ritu na kole nepovezu,“ řekla jsem po hodině a ani tehdy pan Fuchs neprotestoval. Zpátky ji vezl on a já šlapala na jeho kole.

Nicméně jsme dál často a rádi jezdili na kolech – teď už každý na svém.
Okolí Kolína je krásné na všechny strany. Ať už směrem na Býchory, na Bečváry, k Nové Vsi, do Poděbrad či na Kutnou Horu.

Jednou jsme projeli Konárovicemi, v lese jsem na to šlápla a řítila se z kopce směrem k Býchorům. Několik vteřin jsem si připadala jako King a to se mi vymstilo. Najednou jsem kolo neovládala. Zpanikařila jsem. Říkala jsem si, jestli teď spadnu, přijdu o obě nohy. Půjdu na vozík. Nikdy už nebudu chodit. Proboha! Je mi teprve třicet devět!?
Kolo se mi podařilo ubrzdit, nohy mi zůstaly, nicméně došlo na moje třetí prohlášení. „Už nikdy nebudu jezdit na kole.“

A od té doby jsem na kolo nesedla. V lázních se občas projedu na trojkolce, která je mým tajným snem.
Když to teď po sobě čtu, dochází mi, že ani tato moje UŽ NIKDY nejsou závažná. Jsou dokonce směšná. No a co? Nejezdím lanovkou. Nejezdím na kole. To je toho.
Jsou horší UŽ NIKDY.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1